Boží milosrdenství nad naše chápání

Josef Kratěna          Publikováno 11.09.2016

24. neděle v mezidobí, cyklus C
Jr 4,11-12.22-28; Ž 14; Tm 1,12-17; L 15,1-10
11. 9. 2016, Hradec Králové

Všechna dnešní čtení mají jedno téma, a to Boží milosrdenství které je nad naše chápání.
V prvním čtení Jeremjáš oznamuje Boží soud nad nevěrným - ztraceným lidem Izraele: „Celá země bude zpustošena, ale nezničím ji úplně“. Je přeci jen nějaká naděje na záchranu? Ve čtrnáctém verši této čtvrté kapitoly se píše „Jeruzaléme, umyj své srdce od zla, abys byl zachráněn“. Z toho je patrné, že podmínkou záchrany je zde změna smýšlení a pokání. Pavel ve druhém čtení vyznává, že byl pronásledovatel církve a násilník. Byl Bohu ztracen. Nyní děkuje za Boží milost, která mu byla spolu s vírou a láskou darována, když si ho jako ztraceného Ježíš našel. V evangeliu jsme slyšeli dvě ze tří podobenství určené nejen reptajícím farizeům a zákoníkům, kterým se nelíbilo, že Ježíš hovoří, ale i hoduje s celníky a hříšníky. Všichni víme, že celníci byli kolaboranti, pracovali pro Římany ale hlavně pro sebe. Hříšníci byli vlastně všichni, kdo nebyli zákoníky nebo farizeové. Jak celníci, tak hříšníci byli v očích farizeů zavrženíhodní.

Milosrdenství mocnější než spravedlivost

Jan Konzal          Publikováno 04.09.2016

23. neděle v mezidobí, cyklus C
Jr 18, 1-11; Ž 139, 1-6.13-18; Fil 1-21; L 14, 25-33
4. 9. 2019

Fascinuje mne prorokovo poselství o hrnčířově tvorbě: Hospodin tu nabízí člověku příklad svobodné vůle, vybavené svrchovanou spravedlností a zároveň svrchovaným milosrdenstvím. Všimněte si: Hrnčíř jistě někdy tvoří i tak, že dílo svých rukou vrátí do beztvarosti, vznikající miska nebo amfora ztrácí tak už neodvolatelně jakýkoli smysl či příslib smyslu, už navždy je bez budoucnosti. Prorok je předveden Stvořitelem k hrnčířo­vi právě v případě, kdy hrnčíř bývalý kus neodhazuje, ale hněte dál, přetváří jej v novou tvůrčí vizi. Jeremjáš je tak svědkem postoje, který je v kosmu hymnem nad souzvukem boží spravedlivé moci, zachraňujícího milosr­denství a nepřestávající svobody, která se znovu a znovu rozhoduje, čemu dá přednost. Je to ovšem hymnus také o osudu té hlíny, kterou vzal tvůrce do rukou a určuje jí budoucnost zjevovat krásu či umění mnoha generacím lidí i přesto, že původní formu zavrhl. To je opravdu dobrá zpráva pro nás, které už Pán přiřadil mezi své děti, nasadil nás na hrnčířský kruh, ale naše forma, naše zrání do konečné podoby se mu znelíbilo. Bez božího zalíbení je každé dílo něčím bez budoucnosti. Pak může být smeteno mezi beztvarý materiál, anebo vráceno na kruh.

Schopnost důvěřovat milosrdenství

Jan Konzal          Publikováno 21.06.2016

12. neděle mezidobí, cyklus C
1Kr 19,1-15a ; Ž 42-43; Ga 3,23-29; Lk 8,26-39
19. 6. 2016

Římský biskup František nám doporučuje snažit se tento rok efektivněji porozumět Bohu našeho Pána Ježíše jako Bohu především milosrdnému. Spravedlivému, ale současně nejvýš milosrdnému. Zdá se mi, že dnešní liturgické perikopy nám mohou věc trochu přiblížit.

Nikdy mi nepřipadal nemilosrdným příběh proroka, životem s mnoha komplikacemi už příliš unaveného, v posledku prchajícího před vztekem panovačné a téměř všemocné Jezábel; porozuměl jsem, že Eliáš sice dosáhl dna únavy životem a prosí už jen o smrt; ale setkání na hoře Choréb jej víc než postavilo na nohy. Hospodin právě jako Búh milosrdný víc než spravedlivý prorokově plánu Nevyhoví, protože má pro proroka něco ještě lepšího, než žádá. A tak mi dnes poprvé svitlo, že Ježíš representuje Boží milosrdenství posedlému nejen uzdravením, ale také posláním zpět mezi bližní, jejíchž kultuře i mravům občan řeckořímské Dekapole aspoň nějak rozuměl, kdežto s cizím Bohem Židů neměl žádnou zkušenost,. neměl dosud žádnou příležitost vybudovat si k Hospodinu a jeho lidu důvěru, dosud potkal jen divotvůrce Ježíše. Lukáš to připomíná, když klade Ježíšovi do úst nové poslání uzdraveného: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh.“ Ale on odešel a hlásal po celém městě, jak veliké věci mu učinil Ježíš.“ Ani Bůh svým nadmíru velkomyslným milosrdenstvím nenahradí komunikační kanál mezi člověkem a neviditelným Bohem, vztah živoucí důvěry. Eliáš důvěřovat uměl, a proto dovolil Hospodinu zachránit ho i jinak, než si prorok přál.

Ať se vaše srdce neděsí

Ivana Macháčková          Publikováno 17.05.2016

Letnice 2016
Sk 2,1-21; Ž 104; Ř 8,14-17; J 14,8-17.25-27
15. 5. 2016, Strašice (exercicie)

Ve středu večer jsme začínali naše exercicie s tím, že nás shromáždil Vzkříšený Pán, abychom se podobně jako kdysi apoštolové modlili a prosili o moc z výsosti. Strávili jsem tu spolu 4 dny a každý z vás si dnes musí odpovědět sám, jaké dary obdržel. Ale my křesťané na dar Ducha svatého čekáme a prosíme o něj a jeho dary vlastně stále: 9 dní,50 dní, ale i dlouhá léta. Den Letnic je den, na který stále čekáme – jak jsme o čekání mluvili – čekáme s Ježíšovým příslibem, že Ducha pošle (a posílá) a s vědomím, že Letnice nejsou jednorázová událost, která se stala kdysi před více než 2000 lety a my si ji jen připomínáme. Věříme a máme snad i zkušenost, že vylití Ducha probíhá stále a je otevřeno i budoucnosti. Prožili jsme naše osobní Letnice ve křtu a biřmování a snad jsme prožili Letnice i ve společenství a v církvi (II. Vatikán, některé kroky papeže Františka).

V dnešním evangeliu, které je z Ježíšovy řeči na rozloučenou, Ježíš před příslibem seslání Ducha objasňuje učedníkům svoji jednotu s Otcem. Říká: „Kdo viděl mne, viděl Otce“, „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně“. V další kapitole pak mluví o naší jednotě s Ním na obrazu vinného kmene a ratolestí a vyzývá učedníky (tedy i nás), abychom s Ním zůstávali pevně spojeni a nakonec ve velekněžské modlitbě prosí, „aby všichni byli jedno jako ty, Otče ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno.“

Části jednoho těla

Josef Kratěna          Publikováno 11.05.2016

7. neděle velikonoční, cyklus C
Sk 16.16-34; Ž 97; Zj 22,12-14.16-17.20-21; J 17,20-26
9. 5. 2016, Hradec Králové

Celá 17. kapitola Janova evangelia je modlitbou Ježíšovou. Této modlitbě se říká „velekněžská“. Janovo evangelium i ostatní jeho listy, včetně knihy Zjevení, bylo podle historiků sepsáno někdy ke konci prvního století. Tedy s dost velkým časovým odstupem. Má se za to, že je to literární dílo, které ale neobsahuje mnoho autentických Ježíšových výroků. Tento zhruba sedmdesáti letý odstup však umožnil důležitou reflexi a vyzdvihnutí toho nejdůležitějšího.

Ježíš se modlí ke svému Otci. Prosí za učedníky a jejich ochranu před mocí zla. Modlí se za všechny, kteří skrze ně teprve uvěří. Modlí se za budoucí křesťany, za nás, za naši jednotu a naši účast na slávě Boží. Ježíš se tedy modlí za církev, za její jednotu. Jednota budoucí církve, či jednota učedníků není lidským produktem. Jednota nepochází ze světa – říká Pán. Není v silách světa – lidí. Jednota pochází od Otce skrze Syna. A právě synovství Ježíšovo je hlavním tématem Janova evangelia.

Kdo má rád, rozumí

Jan Konzal          Publikováno 01.05.2016

6. neděle velkonoční, cyklus C
Sk 16, 9-15; Ž 67; Zj 21, 10.22-22,5; J 14, 23-29
1. 5. 2016

Neděle povelikonoční  nás vedou pradávnými stopami mystagogie čerstvě pokřtěných. Církevní obec resp. místní církev tehdy novokřtěnce odpovědně doprovázela houštinami otazníků, které čekají takového neofytu, když ve  zkušenostech všedních vztahů současného světa opadne jeho euforie z události křtu. Všichni známe třeba rozdíl osobního přilnutí k výpovědím, které nabízí dnešní žalm: Země vydala úrodu - Bůh, náš Bůh, nám žehná. Ano, Bůh nám žehná.“ Jsou dny, kdy něco takového vyslovujeme s vděčností a přesvědčením, že to tak je. Ale jsou dny, kdy tenhle žalm recitujeme sice uctivě, ale spíš jako zbožnou mantru než jako své svědectví k věci.

Někteří z pokřtěných se v takové situaci znepokojeně ptají: co jsem udělal špatně? A nevsadil jsem na kulhavého koně? Unést takové chvíle i dny nejistoty vyžaduje lépe se orientovat v tajemstvích spásy. Proto mystagogie po křtu byla tak důležitá; a je důležitá dodnes, třebaže je v praxi církví jen zřídka k vidění.

Nové přikázání vám dávám

Ivana Krusberská          Publikováno 24.04.2016

5. neděle velikonoční, cyklus C
Sk 11,1-18; Ž 148;Zj 21,1-6; J 13,31-35
24. 4. 2016, Brno

Láska jako nové přikázání, láska jako Ježíšův odkaz, který zanechává učedníkům ve své řeči na rozloučenou. „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“

Učedníci byli ti, kteří na sobě pocítili sílu a hloubku Ježíšovy lásky, ale zároveň byli i těmi, kteří měli tuto lásku rozdávat dál. Možná nás napadne, měli to snadné tzv. z první ruky, byli zaliti Ježíšovou láskou. Oni viděli, jak Ježíš svou lásku rozdává všem bez rozdílu, viděli skutky, které konal. Ale co my, po těch mnoha generacích, jak nám se daří plnit toto přikázání?

Kdo je hoden následování

Josef Staša          Publikováno 10.04.2016

3. neděle velikonoční, cyklus C
Sk 9,1-6.7-20; Ž 30; Zj 5,11-14; J 21,1-19

V závěru evangelia říká zmrtvýchvstalý Ježíš Petrovi: „Následuj mne!“. Navážu na biblické zamyšlení z minulé neděle, které bylo velmi povzbuzující a ve kterém zaznělo, že cesta k Božímu království následováním určitě vede: (cituji) Královská cesta k radosti a pokoji vede skrze odpuštění, to dokáže zázračně oživit to, co bylo mrtvé. Zmrtvýchvstalý Ježíš je přítomné a živé odpuštění, dějící se vůči nám i skrze nás druhým“ (konec citace). Takové odpuštění způsobuje smíření - narovnání směru vede opět k cíli. Způsobuje harmonii a pokoj v takových situacích a vztazích, které by zůstaly trvale poškozeny nebo i mrtvé, pokud by v Kristových učednících nepůsobila touhu po proměně a živou naději, že se to bude dařit i nám. Bez takové proměny není následování Pána možné. Znovu si posloužím citací z minulé neděle: „A ta největší radost a naděje spočívá v tom, že pokud máme naše dveře stále zavřené, síla odpuštění k nám projde i těmi zamčenými dveřmi a přemůže nás do pokoje a radosti, které už neskončí“(konec citace).

Příběh zázračného rybolovu nás díky poslední kapitole Janova evangelia o tom ubezpečuje. Učedníkům, kteří již od Ježíše přijali Ducha svatého, byli ujištěni o pokoji a radosti kterou působí, Oni pokračovali v činnosti, která jim byla blízká a zcela pragmaticky i nadále obstarávali obživu – pracovali, lovili ryby. Stále jsou však ve stavu jakési bezradnosti jak naložit s velikonoční zvěstí poté, kdy již měli dvojí zkušenost se vzkříšeným Ježíšem.

Pokoj a radost skrze odpuštění

Martin Šály          Publikováno 03.04.2016

2. neděle velikonoční
Sk 5, 27-32; Ž 118; Zj 1,4-8; J 20,19-31
3. 4. 2016

Tomášova obtíž podle všeho nespočívala v tom, že by nevěřil ve zmrtvýchvstání, on vlastně nevěřil v ukřižování; lépe řečeno nevěřil, že by ten Ježíš vzkříšený mohl být stejný Ježíš, který byl zabit. Janovo vyprávění to myslím dobře ukazuje. Tomáš zde nejprve řekne:  Pokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou a nevložím svůj prst na místo hřebů a svou ruku do jeho boku, neuvěřím. Ježíš zmrtvýchvstalý hned vzápětí potvrzuje, že on skutečně ten Ježíš ukřižovaný je: Vztáhni svůj prst sem a pohleď na mé ruce, vztáhni svou ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící. Věřit v Ježíše zmrtvýchvstalého je lehčí než věřit v Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého: máme totiž tendenci vidět utrpení a smrt jako protipól života a radosti, jako jejich opak. Máme tendenci vidět Velký pátek a všechny naše Velké pátky (a Velké pátky celého světa) jako temnoty smrti, které musíme nějak vydržet, ale pak se odhodí a zmizí, jakoby se nás už netýkaly.

Tomášova víra si ověřuje, že do zmrtvýchvstání a nového života všechny staré rány patří, pak nový život je smyslem všech těchto ran a křížů. Toto spojení smrti a života dosvědčuje i dnešní první čtení: Bůh našich otců probudil z mrtvých Ježíše, kterého jste vy pověsili na dřevo a zabili a také čtení druhé, kde Ježíš vystupuje jako prvorozený z mrtvých, žije jako první z mrtvých, první těch, kteří zemřeli. Jako tomášovští křesťané se tak otevíráme víře, že radost a pokoj a Duch svatý nepřichází a nepřijde odděleně od našich poraněných rukou, boků a duší.

Na cestě k čistému vidění

Jan Konzal          Publikováno 28.03.2016

Vigilie vzkříšení
L 23,55 - 24,12
26.3.2016

Jen ve středověké hře o pašijích a vzkříšení by se stalo, že objevem prázdného hrobu se rázem změní smutek osiřelých v radost. Tak to ovšem nefunguje a nikdy by to fungovat nemohlo. Jít po stopách smrti někoho velmi blízkého, kterého pohřbili před několika hodinami, to je něco jako průchod minovým polem. Smrt je příliš hlubokou změnou společného osudu, změnou neznámým směrem, šeol nevyjímaje.  Není tedy divné, že se k hrobu Ježíše vypravilo jen pár žen a mužů. A prázdný hrob s každým promluvil trochu jinak. Nic divného, tohle zvěstuje už mýtus o pádu prvních lidí v ráji: Každý člověk je zasažen hříchem trochu jinak, a proto i následky hříchu dopadají na jednotlivce jinak. Hřích se na nás projevuje tím, že naše schopnost komunikovat onemocní, možná i zdeformuje totálně. Adam už nevidí v Evě bytost milovanou a touženou, ale příčinu svého selhání. Oba vidí ve Stvořiteli nikoli milosrdného dárce života všemu stvořenému, ale vidí v něm hrozbu spravedlností, tedy se před ním skrývají. Nahota už není znamením vzájemné důvěry celých bytostí, ale poukazem na ubohost lidských otroků.

Syndikovat obsah