Právě jsme vyslechli Janovy pašije. Využijme tuto příležitost zastavit se na chvíli pod křížem spolu s Ježíšovou matkou a učedníkem.

Ještě včera ve večeřadle mohli zakoušet jeho blízkost a podporu, ale dnes je odděluje výška kříže a smrt. Ztrácejí mistra i milovanou osobu – jsou zdrcení a bezradní. Zároveň nejspíš bojují s pocity bezmoci, protože událostem posledních hodin mohli jen přihlížet. Osobně pokládám bezmoc za jednu ze základních lidských zkušeností a Velký pátek za příhodný čas pro její přiznání a přijetí.

Do jaké míry přijímá Ježíš na kříži kromě utrpení i naši bezmoc? Věříme, že velikost Ježíšovy oběti je i v tom, že ji vykonal zcela svobodně a kdykoliv mohl z kříže sestoupit. V Janově evangeliu ale vystupuje do popředí to, na co Ježíš při ukřižování upírá svou pozornost. Nemyslí na své božství. Nevolá k Otci jako v synoptických evangeliích, ale shlíží dolů na své milované. „Tak jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si i já zamiloval vás.“ (Jan 15, 9) Tak jako se Otec dívá na Syna, tak se i Syn dívá na matku a na učedníka. Boží Trojice se tím otevírá směrem k lidem. Pohyb proniká zdánlivou strnulost smrti.

Jak jsme si říkali při liturgii 1. neděle v postu, období postu je v liturgickém roku etapou přípravy na velikonoční události. V textech liturgií  postu dochází ke gradaci či spíše k návaznosti smyslu sdělovaného textu. Perikopy aktuálního textu navazují na perikopy, které jsme si již probírali a tím se nám stále více otevírá zřetelněji zvěst, kterou nás Hospodin ubezpečuje o své přízni – o své věrnosti, ať se s námi děje, co se děje.

S přislíbeným znamením o blízkosti Boha, které Noe a jeho potomstvo dostali darem a ujištění Hospodina, že již nevzpomene starých hříchů lidstva, zacházel Izrael prapodivně. Dokonce ani po uzavření smlouvy s Abrahamem – otcem víry – a příslibu, že jeho potomstvo se stane vyvoleným národem, se příliš plodů z této Bohem zamýšlené symbiózy, nerodí. Izraelité zažívají krušné chvíle v zajetí a spíše, než by se více obraceli ke svému Bohu, oddávají se víře a praktikám „pronárodů“. Ti kteří zůstali „doma“ v Jerusalemě, ale pod nadvládou okupantů, se nechovají o nic lépe. Chovají se jak nevyléčitelní a těží z nevěry Hospodinu „jako prostitutka ze své mzdy“ (jak v odkazu k dnešnímu Jr. textu připomíná prorok Micheáš). A také Jeremiáš je poslán tímtéž dobrotivým a věrným Hospodinem, aby připomněl Izraelitům, že si „nedají říci“ a proto ponesou trest, tj. důsledky za své jednání s „bezpočtem hříchů“. Připomněl jim také marnost jejich nářku nad bolestmi z nepřijetí, nemilování, bolestí nad bezprávím, nehojenou zlomeninou či vředem. Znovu jim připomněl, že sami si nejsou schopni pomoci.

Túto homíliu som sa rozhodla rozdeliť na dve časti:

V prvej vám chcem predniesť niekoľko postrehov, nazvala by som ich „ Zázraky na počkanie alebo zázraky v Ježišovom poslaní“.

V druhej časti chcem vyzdvihnúť časť evanjelia, ktorá mne osobne najviac zarezonovala.

1./

Po uväznení Jána Krstiteľa Ježiš začal v Galilei kázať:

„Naplnil sa čas a priblížilo sa Božie kráľovstvo. Čiňte pokánie a verte evanjeliu“ /Mk1,14-15/, chodieval v sobotu do synagogy a vyučoval ľud. Dodržoval Zákon,a svätil sobotu. Nemal v úmysle nedodržovať Zákon.

Keď svoje kázanie podporil niekoľkými uzdraveniami, /Marek opisuje uzdravenie Šimonovej svokry/, začali mu privádzať a prinášať chorých a posadnutých, aby ich uzdravoval.

„A uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhmi a mnoho zlých duchov vyhnal“,/Mk1,34/

Čoskoro sa Ježiš dostal do rozporu sám so sebou. Má ostať len pri uzdravovaní a liečení? Byť zázračným divotvorcom a liečiteľom na počkanie? Opustiť cestu ohlasovania, ku ktorej bol povolaný? Ktorú cestu si zvoliť? Tú populárnu a bezo sporu užitočnú, alebo tú, ktorá vidí a siaha až tak povediac „za horizont“ ?!

Dnes si liturgicky připomeneme dvojí a přitom hodně v lecčems podobné povolání putování: jde o hledání božího království a o hledání zralého společenství manželů.

Dnešní úryvek Markova evangelia připomíná dva proroky mimořádně významné pro směrování putování za božím královstvím: Křtitele a Ježíše. Už to samo naznačuje, že do božího panování nad naším světem (basileia, boží nebo nebeské království) vede více cest než jedna jediná. Také Ježíš je cesta, ale i v tomhle případě je třeba cestu zvolit, následovat, lépe poznávat. Proto nebude nic divného, když nás některé okolnosti postaví před potřebu změny postoje, změny smýšlení. Podobně i jakkoli definitivní rozhodnutí spojit vlastní osud s osudem manželského partnera existuje jen na cestě a vyžaduje od obou partnerů změny smýšlení, někdy i hodně významné. Dnes se v liturgii setkaly obě intence náhodou. Ale už svou podstatou spolu obě putování významně souvisejí, a proto mají i v hlavních rysech společné „know how“.