Skutečný král

Josef Staša          Publikováno 22.11.2016

34. neděle v mezidobí, cyklus C
Jr 23,1–6; Kantikum L 1,66–79; Ko 1,11–20; L 23,33–43
20. 11. 2016, Hradec Králové

Slavíme slavnost Krista Krále, který je spojen s koncem církevního roku. Takové období (konce kalendářního roku) bývá i v profánním světě rozhraním pro bilancování. Dnešní 1. čtení z knihy proroka Jr nám může také takové bilancování připomínat. Dary (vklady), přínosy (výnosy, ztráty), a výhled do budoucna (opatření, plány, vize).

Mnohokrát jsme slyšeli o Božích přislíbeních vyvolenému lidu, zprávy o jeho záchraně, napomínání, slitování, jeho vedení a o podobných vkladech či obdarováních Hospodinových. A přesto lid napříč všemi epochami s těmito Božími vklady tak „šeredí“ a hazarduje. Proto prorok Jeremiáš, který vidí důsledky konání lidu Izraele rozptýleného v zajetí, povstává zejména proti elitě duchovních vedoucích, proti autoritám, kteří v  prostředí Izraeli nepřátelském našli přece jen své místečko, prostředky pro vlastní prospěch včetně odvratu od svého Dárce.

Kdy nastane konec světa?

Ivana Krusberská          Publikováno 13.11.2016

33. neděle v mezidobí
Iz 65,17-25; 2Te 3, 6-13; L 21,5-19
13. 11. 2016, Brno

Kdy nastane konec světa? To je otázka, kterou si kladly nejen generace našich předků, ale očekávání konce světa je předmětem úvah a diskuzí i v dnešní době. Cítíme se přímo zavaleni zprávami o přírodních katastrofách, válkách, bídě a utrpení. Znepokojují nás zvěsti a svědectví o pronásledování a zabíjení křesťanů ve světě. Slova dnešního evangelia se proto zdají být aktuální.

Co je třeba ale vnímat víc než to, že se hroutí naše životní jistoty, je jistota, že nás Kristus neopustí ani v té nejtěžší životní situaci. A to co se očekává od nás, je nutnost vytrvat, být věrný Kristu a jeho učení.

Nádej a záchrana pre to, čo už zahynulo

Gabriela Buknová          Publikováno 30.10.2016

31. neděle v mezidobí, cyklus C
Ab 1,1-4.2,1-4; Ž 119,137-144; 2Te 1,1-4.11-12; L 19,1-10
30.10. 2016, Marianka

Téma dnešnej liturgie - nádej a záchrana pre to, čo už zahynulo - sa ťahá od žalmu, cez proroka a vrcholí v evanjeliovom úryvku.

Pre nás je to paradox: Ako je možné zachrániť to, čo už zahynulo? To je predsa zmarené, zničené, možno sa z toho nanajvýš tak poučiť do budúcnosti, ale to je všetko.

Žalmista sa dovoláva záchrany skrze Zákon. Žalm 119 je akousi ódou na zákon. Zákon je dobrý a jeho dodržiavanie sa určite oplatí. Hospodin potresce, zničí, zavrhne hriešnikov, ale spravodliví budú odmenení. Vidí neprávosti, trpko si sťažuje na svojich nepriateľov, vníma svoje pokorenie, ale je presvedčený, že toto všetko ho udržuje bdelým a verným pri plnení božích zákonov. Dúfa že keď bude dodržiavať zákon nie ako mŕtvu literu, ale ako živé slovo Hospodina a žiť podľa neho, bude žiť v Božej priazni a bude zachránený.

Země plná Hospodinovy milosti

Pavla Stašová          Publikováno 23.10.2016

30. neděle v mezidobí, cyklus C
Jl 2, 23-32; Ž 65; 2Tm 4,6-8.16-18
23. 10. 2016, Hradec Králové

Naše země a naše životy jsou plné Hospodinovy milosti, jen kdybychom se uměli dobře dívat.

O Boží přítomnosti uprostřed svého lidu a jeho péči o tento lid nás ujišťoval prorok Joél v dnešním prvním čtení. Za co všechno bychom měli být Bohu vděčni, a z čeho všeho máme důvod radovat se, nám připomenula slova žalmu. Ve druhém čtení jsme slyšeli pravděpodobný odkaz apoštola Pavla, který pro nás může být povzbuzující. Ani předtucha blízké smrti v Pavlovi nevyvolala žádné chmurné myšlenky ani strach. Spoléhal totiž pevně na to, že Bůh je věrný svým zaslíbením. Věřil, že Pán je stále s ním a dává mu sílu. Uchoval si víru i uprostřed nepříznivých okolností, ve vězení a před soudem, i když ho všichni opustili. Bojoval až do konce a proto se mohl těšit na život v Božím království. A těšil se, že tam nebude sám.

Utrpení, pláč, naděje

Martin Šály          Publikováno 02.10.2016

27. neděle v mezidobí, cyklus C
Pl 1,1-6; Ž 137; 2Tm 1,1-14; L 17,5-10
2. 10. 2016, Černošice

Dnešní první čtení je ze samého začátku knihy Pláč, jejímž obsahem je nářek nad pádem Jeruzaléma r. 587 před Kristem, kdy byl zbořen první Jeruzalémský chrám a velká část izraelitů byla odvlečena do babylonského zajetí.

Kniha Pláč je sice tradičně připisována Jeremjášovi, ale jejím autorem je zřejmě někdo z těch, kdo zůstal v Palestině a dívá se na spoušť kolem sebe. Vidí osamělé město, které mělo mnoho lidu, to je nyní jako vdova, tedy bez právní ochrany, bez struktur podporujících život. Všichni přátelé a milenci Izrael opustili, tedy zradili političtí spojenci. Rozpadají se náboženské jistoty, na svátky na Sion nikdo nepřichází a kněží vzdychají, slyšeli jsme v prvním čtení. Není utěšitele, není útěchy.

Boží milosrdenství nad naše chápání

Josef Kratěna          Publikováno 11.09.2016

24. neděle v mezidobí, cyklus C
Jr 4,11-12.22-28; Ž 14; Tm 1,12-17; L 15,1-10
11. 9. 2016, Hradec Králové

Všechna dnešní čtení mají jedno téma, a to Boží milosrdenství které je nad naše chápání.
V prvním čtení Jeremjáš oznamuje Boží soud nad nevěrným - ztraceným lidem Izraele: „Celá země bude zpustošena, ale nezničím ji úplně“. Je přeci jen nějaká naděje na záchranu? Ve čtrnáctém verši této čtvrté kapitoly se píše „Jeruzaléme, umyj své srdce od zla, abys byl zachráněn“. Z toho je patrné, že podmínkou záchrany je zde změna smýšlení a pokání. Pavel ve druhém čtení vyznává, že byl pronásledovatel církve a násilník. Byl Bohu ztracen. Nyní děkuje za Boží milost, která mu byla spolu s vírou a láskou darována, když si ho jako ztraceného Ježíš našel. V evangeliu jsme slyšeli dvě ze tří podobenství určené nejen reptajícím farizeům a zákoníkům, kterým se nelíbilo, že Ježíš hovoří, ale i hoduje s celníky a hříšníky. Všichni víme, že celníci byli kolaboranti, pracovali pro Římany ale hlavně pro sebe. Hříšníci byli vlastně všichni, kdo nebyli zákoníky nebo farizeové. Jak celníci, tak hříšníci byli v očích farizeů zavrženíhodní.

Milosrdenství mocnější než spravedlivost

Jan Konzal          Publikováno 04.09.2016

23. neděle v mezidobí, cyklus C
Jr 18, 1-11; Ž 139, 1-6.13-18; Fil 1-21; L 14, 25-33
4. 9. 2019

Fascinuje mne prorokovo poselství o hrnčířově tvorbě: Hospodin tu nabízí člověku příklad svobodné vůle, vybavené svrchovanou spravedlností a zároveň svrchovaným milosrdenstvím. Všimněte si: Hrnčíř jistě někdy tvoří i tak, že dílo svých rukou vrátí do beztvarosti, vznikající miska nebo amfora ztrácí tak už neodvolatelně jakýkoli smysl či příslib smyslu, už navždy je bez budoucnosti. Prorok je předveden Stvořitelem k hrnčířo­vi právě v případě, kdy hrnčíř bývalý kus neodhazuje, ale hněte dál, přetváří jej v novou tvůrčí vizi. Jeremjáš je tak svědkem postoje, který je v kosmu hymnem nad souzvukem boží spravedlivé moci, zachraňujícího milosr­denství a nepřestávající svobody, která se znovu a znovu rozhoduje, čemu dá přednost. Je to ovšem hymnus také o osudu té hlíny, kterou vzal tvůrce do rukou a určuje jí budoucnost zjevovat krásu či umění mnoha generacím lidí i přesto, že původní formu zavrhl. To je opravdu dobrá zpráva pro nás, které už Pán přiřadil mezi své děti, nasadil nás na hrnčířský kruh, ale naše forma, naše zrání do konečné podoby se mu znelíbilo. Bez božího zalíbení je každé dílo něčím bez budoucnosti. Pak může být smeteno mezi beztvarý materiál, anebo vráceno na kruh.

Schopnost důvěřovat milosrdenství

Jan Konzal          Publikováno 21.06.2016

12. neděle mezidobí, cyklus C
1Kr 19,1-15a ; Ž 42-43; Ga 3,23-29; Lk 8,26-39
19. 6. 2016

Římský biskup František nám doporučuje snažit se tento rok efektivněji porozumět Bohu našeho Pána Ježíše jako Bohu především milosrdnému. Spravedlivému, ale současně nejvýš milosrdnému. Zdá se mi, že dnešní liturgické perikopy nám mohou věc trochu přiblížit.

Nikdy mi nepřipadal nemilosrdným příběh proroka, životem s mnoha komplikacemi už příliš unaveného, v posledku prchajícího před vztekem panovačné a téměř všemocné Jezábel; porozuměl jsem, že Eliáš sice dosáhl dna únavy životem a prosí už jen o smrt; ale setkání na hoře Choréb jej víc než postavilo na nohy. Hospodin právě jako Búh milosrdný víc než spravedlivý prorokově plánu Nevyhoví, protože má pro proroka něco ještě lepšího, než žádá. A tak mi dnes poprvé svitlo, že Ježíš representuje Boží milosrdenství posedlému nejen uzdravením, ale také posláním zpět mezi bližní, jejíchž kultuře i mravům občan řeckořímské Dekapole aspoň nějak rozuměl, kdežto s cizím Bohem Židů neměl žádnou zkušenost,. neměl dosud žádnou příležitost vybudovat si k Hospodinu a jeho lidu důvěru, dosud potkal jen divotvůrce Ježíše. Lukáš to připomíná, když klade Ježíšovi do úst nové poslání uzdraveného: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh.“ Ale on odešel a hlásal po celém městě, jak veliké věci mu učinil Ježíš.“ Ani Bůh svým nadmíru velkomyslným milosrdenstvím nenahradí komunikační kanál mezi člověkem a neviditelným Bohem, vztah živoucí důvěry. Eliáš důvěřovat uměl, a proto dovolil Hospodinu zachránit ho i jinak, než si prorok přál.

Ať se vaše srdce neděsí

Ivana Macháčková          Publikováno 17.05.2016

Letnice 2016
Sk 2,1-21; Ž 104; Ř 8,14-17; J 14,8-17.25-27
15. 5. 2016, Strašice (exercicie)

Ve středu večer jsme začínali naše exercicie s tím, že nás shromáždil Vzkříšený Pán, abychom se podobně jako kdysi apoštolové modlili a prosili o moc z výsosti. Strávili jsem tu spolu 4 dny a každý z vás si dnes musí odpovědět sám, jaké dary obdržel. Ale my křesťané na dar Ducha svatého čekáme a prosíme o něj a jeho dary vlastně stále: 9 dní,50 dní, ale i dlouhá léta. Den Letnic je den, na který stále čekáme – jak jsme o čekání mluvili – čekáme s Ježíšovým příslibem, že Ducha pošle (a posílá) a s vědomím, že Letnice nejsou jednorázová událost, která se stala kdysi před více než 2000 lety a my si ji jen připomínáme. Věříme a máme snad i zkušenost, že vylití Ducha probíhá stále a je otevřeno i budoucnosti. Prožili jsme naše osobní Letnice ve křtu a biřmování a snad jsme prožili Letnice i ve společenství a v církvi (II. Vatikán, některé kroky papeže Františka).

V dnešním evangeliu, které je z Ježíšovy řeči na rozloučenou, Ježíš před příslibem seslání Ducha objasňuje učedníkům svoji jednotu s Otcem. Říká: „Kdo viděl mne, viděl Otce“, „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně“. V další kapitole pak mluví o naší jednotě s Ním na obrazu vinného kmene a ratolestí a vyzývá učedníky (tedy i nás), abychom s Ním zůstávali pevně spojeni a nakonec ve velekněžské modlitbě prosí, „aby všichni byli jedno jako ty, Otče ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno.“

Části jednoho těla

Josef Kratěna          Publikováno 11.05.2016

7. neděle velikonoční, cyklus C
Sk 16.16-34; Ž 97; Zj 22,12-14.16-17.20-21; J 17,20-26
9. 5. 2016, Hradec Králové

Celá 17. kapitola Janova evangelia je modlitbou Ježíšovou. Této modlitbě se říká „velekněžská“. Janovo evangelium i ostatní jeho listy, včetně knihy Zjevení, bylo podle historiků sepsáno někdy ke konci prvního století. Tedy s dost velkým časovým odstupem. Má se za to, že je to literární dílo, které ale neobsahuje mnoho autentických Ježíšových výroků. Tento zhruba sedmdesáti letý odstup však umožnil důležitou reflexi a vyzdvihnutí toho nejdůležitějšího.

Ježíš se modlí ke svému Otci. Prosí za učedníky a jejich ochranu před mocí zla. Modlí se za všechny, kteří skrze ně teprve uvěří. Modlí se za budoucí křesťany, za nás, za naši jednotu a naši účast na slávě Boží. Ježíš se tedy modlí za církev, za její jednotu. Jednota budoucí církve, či jednota učedníků není lidským produktem. Jednota nepochází ze světa – říká Pán. Není v silách světa – lidí. Jednota pochází od Otce skrze Syna. A právě synovství Ježíšovo je hlavním tématem Janova evangelia.

Syndikovat obsah