Konstitutivní dokument církevní obce – komentovaný příklad

Martin Šály

1. Úvodní komentář

Konstituce církevní obce je její „ústavou“. Jedná se o dokument velmi lidský, ve kterém se však vyjadřuje víra, že určité společenství v dané konkrétní formě je církví, a tím se hlásí k zodpovědné jednotě s Církví Kristovou.

K církevní obci, která chce být „komuniální“, nelze smysluplně dojít zkratkou nějakého pouze formálního aktu. Ustavení se církevní obce musí předcházet život společenství, kdy si daná skupina lidí ověří, že církví být dokáže a chce.

Takové období by mělo obsahovat pozitivní zkušenosti, zážitky z pobývání pospolu, ze společné modlitby, společné liturgie, smyslu společné diakonie, z úspěchů ze společného nelézání cest a cílů a tak dále. Víra zcela přesahuje lidskou zkušenost, ale současně se děje v lidské  zkušenosti [1] a zásoba dobrých zkušeností společenství je pro církevní obec kapitálem velké ceny.

Patrně ale nelze jinak, než aby takové období obsáhlo i obtíže a nezdary, zkušenost z jejich překonávání a nových začátků. Jde třeba o zážitky z toho, co se na hledání společného nedařilo a nakonec (více či méně, aktuálně nebo částečně i v naději) povedlo smířit: zážitky z váhání některých či mnohých, zážitky z  obtíží vyvolaných příliš velkými ambicemi některých nebo příliš malými ambicemi a pasivitou druhých, zážitky z nerozhodnosti, jak dále, zážitky ze smiřování odlišných spiritualit, zážitky z obtíží s životními partnery nebo jinými blízkými, kteří takovou cestu nemusejí nutně sdílet, zážitky s nedůvěrou i otevřeným nepřátelstvím, zážitky s vnitřními pochybnostmi o schopnostech a úmyslech vlastních i cizích. Je ovšem otázkou, zda právě takové obtíže, překonané (díky bližním) ve víře i naději, nejsou nakonec pro církevní obec kapitálem ještě vzácnějším, než jsou ony zážitky pozitivní.

Věříme, že i komuniální partikulární církev musí být institucí, ale instituce v tomto případě předpokládá společenství. Podepsání nějakého sebelepšího a sebechytřejšího dokumentu ještě církev nevytváří. Aby byl dokument vskutku platný, musí hodnověrně vyjadřovat svobodné přesvědčení těch, kteří ho budou považovat za závazný.

Konstituování církevní obce, tedy jakýsi (obrazně řečeno!) „křest církevní obce“, považujeme za významný a podstatný, je to lidské znamení, kterým se v tomto čase a prostoru umíme a chceme přihlásit k jedné Kristově Církvi.

Jak již bylo řečeno jinde, psaná konstituce církevní komuniální obce není zcela nezbytností. Považujeme ji však za užitečnou. Dále následující text je příkladem, který snad lze využít, jistě však nikoli zcela okopírovat: psaný text musí být vyjádřením obce, nikoli zvnějšku přijatým řádem.

2. Komentovaný příklad konstituce komuniální církevní obce

Konstituce Obce ABC[2]

“Bůh shromáždil ty, kteří s vírou hledí na Ježíše jako původce spásy a zdroj jednoty a míru,

a ustanovil z nich církev, která by byla pro každého i pro všechny viditelná svátost této

spasitelné jednoty.”[3]

2.1.     Kdo jsme a co chceme vyjádřit tímto dokumentem

ABC je římskokatolickou církevní obcí. ABC (dále již jen „Obec“) chce svou konstitucí vyjádřit, co ji zakládá (konstituuje) a co ji také musí při dalším rozvoji udržovat. Chceme tedy mít srozumitelné vyjádření důvodů existence Obce. Členové Obce toto vyjádření přijímají jako zavazující.

2.2.     Poslání Obce

Snažíme se překonávat běžnou různost povah, názorů i povolání cílevědomým vytvářením jednoty respektující tuto různost. Sdílíme se o takové snaze s jinými a spolu s nimi a pro ně hledáme komuniální formu římskokatolické církve dneška a zítřka. Chceme tímto způsobem realizovat alespoň částečně poslání církve být svátostí světu, jak si to přál poslední koncil. Rozumíme tím snahu být sobě navzájem i sekulární společnosti znamením Boží přítomnosti v našem světě, tou přítomností, která dokáže potřebného člověka zachránit. Chceme také posílit v obecném povědomí to, že církev Kristova je Boží lid, který má svá práva a povinnosti, které dokáže realizovat jen ve společenství s podobně věřícími.

2.3.     Konstituující prvky Obce

Obec konstituují následující principy:

  • Komuniální charakter církve

Současné podmínky života církve v sekulárním světě vyžadují praktikovat vzájemné sebepřijetí (komunio). Podle výslovného přání posledního koncilu žádá katolicita od každého věřícího oddanost principům kolegiality[4] a subsidiarity[5]. Vzájemným přijímáním (komuniem) rozumíme, že členové Obce považují za křesťanskou povinnost vzájemně žít smíření a zprostředkovat smíření těm, kterým se nedaří. Vyžaduje to podílet se na vytváření atmosféry přátelství, odpočinku a povzbuzení i osobního růstu jednotlivců s respektem k jejich charismatům a pověřením ke konkrétní formě církevní služby[6]. V Obci usilujeme o pochopení a respekt k danostem, potřebám i indispozicím jednotlivých členů.

  • Písmo, tradice

Pro Obec je určující Písmo a s ním svázaná tradice římskokatolické církve. Obec považuje za správné zdůrazňovat a rozvíjet tyto prvky tak, aby starobylé úctyhodné tradice zůstaly přístupné a přijatelné i dalším generacím po nás.

  • Respekt k osvědčeným institucionálním rámcům

Usilujeme o soudržnost a jednotu s celou římskokatolickou církví. Věříme, že k následování Krista je nutno naučit se dospělé poslušnosti. Proto se podřizujeme církevním normám v odpovědnosti vůči tradici, dějinám spásy a vůči vlastnímu svědomí.

Formální autoritou se v Obci může stát jen ta nebo ten, kdo je Obcí nejprve pro tuto roli přijat.

  • Ekumenická otevřenost

Obec se snaží o vzájemně obohacující spolubytí s křesťany jiných denominací a tradic[7] a aktivně podporuje smíření mezi různými denominacemi bez pokusů o proselytismus[8].

  • Liturgie

Společnou víru vyjadřuje Obec liturgickým sdílením důvodů individuální víry a naděje, modlitbou, čtením Božího slova a slavením svátostí.

  • Martyrie

Obec je místem pro veřejné svědectví o víře evangeliu dospělým i dětem. Dáváme přednost tomu, aby se sdílení dobrých i zlých zkušeností jednotlivců s jejich uměním věřit, doufat, smiřovat se a odpouštět, dělo ve společenství.

  • Diakonie

Obec hledá společnou diakonii tím, že:

Podílí se na programech ekonomické pomoci těm, kdo jsou v obtížné situaci

Obec je otevřena těm, kteří jsou z různých důvodů navzdory své dobré vůli k jednotě vytlačováni na okraj veřejných struktur církve a třeba dočasně potřebují duchovní azyl[9].

      Komentář: … na místě je zde uvést podle možností i konkrétnější dohodnutou formu nebo formy diakonie

  • Koinonia

Koinonii budujeme významně tak, že o nedělích a jiných slavnostech dáváme přednost soužití ve společenství Obce.

Členové Obce se učí otevírat se vyjádřeným i nevyjádřeným potřebám bližních v Obci i mimo ni a sobě vlastním způsobem na ně odpovídají tak, aby se posilovaly dobré důsledky společenství usilujícího být znamením boží uzdravující přítomnosti v dnešním světě.

2.4.     Instituty účasti na společenství v Obci
2.4.1. Členství v Obci
  • Člen Obce spoluvytváří Obec a podílí se na jejím životě podle svých osobních charismat a pověření. Spoluzodpovídá za ni a aktivně přispívá k jejímu poslání a tomu, co Obec konstituuje. Prostřednictvím členství v Obci vyjadřuje člen svou příslušnost k univerzální církvi Kristově prostřednictvím členství v jedné konkrétní partikulární církvi

  • Novým členem Obce se stane pokřtěný nebo katechumen, který dosáhl věku min. 18 let, sdílel společný život s Obcí jako její host dostatečně dlouhou dobu[10], přijal Konstituci Obce jako závaznou normu, svůj zájem o členství v Obci projevil nesporným prohlášením, proti jeho členství se pak nevyjádřil žádný z dosavadních členů Obce a byl veřejnou formou přijat za člena.

  • Každý může zrušit své členství v Obci veřejným prohlášením před plénem Obce nebo radou Obce.

  • Pokud by člen svým jednáním delší dobu a závažně rušil koinonii, diakonii nebo martyrii Obce, rada Obce pověří svého člena k tomu, aby s ním o této věci pohovořil. Nedá-li si říci, bude s ním hovořit více členů rady. Jestliže ani je neuposlechne, bude záležitost projednána plénem, které požádá člena o nápravu. Jestliže však takový člen nezmění své jednání ani poté, plénum konstatuje, že tím přestal být členem Obce.

2.4.2. Plénum Obce
  • Plénum tvoří všichni členové Obce. Všichni členové jsou si vzájemně rovni a pokud je rozlišují ještě další služby, zavazuje je kolegialita.

  • Plénum je nejvyšší autoritou Obce s výjimkou těch věcí, které si rezervovala vyšší autorita v mezích jí příslušných. Vyšší autorita i plénum resp. rada jsou vázáni principem subsidiarity.

Komentář: pod „vyšší autoritou“ se míní obvykle biskup. Více v tomto směru je uvedeno a komentováno níže.

  • Při hlasování v plénu rozhoduje nadpoloviční většina odevzdaných hlasů. Hlasování může být tajné nebo veřejné. Veřejné bude tehdy, pokud kdokoli z pléna nevznese požadavek volby tajné.

2.4.3. Rada Obce
  • Představeným Obce je kolektivní orgán Rada Obce (dále „Rada“). Volí ji plénum tajným hlasováním. Rada je výkonným a organizačním institutem. Autoritu v duchovní oblasti Radě deleguje podle svého uvážení vyšší autorita. Funkční období trvá 2 roky.

  • Rada má zpravidla 5 členů. Rada volí ze svého středu předsedu, který je moderátorem jednání a rozhodování Rady i rozhodování pléna.

  • Radu potvrzuje před plénem vyšší autorita a plénum radu přijímá slavnostním aktem.

  • Rada se nevytváří ve společenství, které má méně než 14 členů. Roli Rady pak plní plénum.

2.4.4. Host Obce
  • Člen může na některé akty Obce přivést hosta. Za hosta pak ručí. Úmysl přivést hosta konzultuje člen s některým z členů Rady. Pokud je takový člen sám členem Rady, vyžádá si souhlas se svým záměrem u jiného člena Rady.

  • Děti členů Obce se mohou účastnit dění Obce. Po dovršení 18 let věku se mohou vyjádřit, zda přijímají členství v Obci. Pokud tak neučiní, jsou nadále vítány na dění Obce jako hosté.

2.5.     Další ustanovení
2.5.1. Pod „vyšší autoritou“ uvedenou v Konstituci se rozumí ………….

Komentář: V římskokatolické církvi nelze právní aspekt svázaný i s formální církevní autoritou pominout. Standardní vyšší autoritou partikulární církve (tedy i komuniální církevní obce) je biskup ordinář nebo jím pověřená osoba. V případě, že konkrétní vyšší autorita přijímá pro danou obec svou roli v souladu s konstitucí, jedná se o „řádný stav“. V případě, že daná církevní obec takovou vyšší autoritu nemá, lze přesto po dobrém uvážení vstoupit do stavu mimořádného, právní aspekt a povinnost jednoty s církví nemá být ale nikdy zapomenuta, přes snad možný (vynucený) aktuální stav právní nouze, kdy „řádné“ náležitosti splněny nejsou.

2.5.2. Další instituty Obce
  • Presbyterát

Kněží a jáhni v Obci slouží v souladu s tradicí katolické církve při liturgii i v běžném životě. Presbyterát navrhuje vyšší autoritě, které ze svátostí by se měly v Obci slavit.

O pověření k službě presbytera v Obci rozhodne případ od případu vyšší autorita s respektem k vůli pléna a svoje rozhodnutí před plénem obhájí. Vyšší autorita pak slavnostní formě pověření službou předsedá.

Hlavní službou ordinovaného kněze v Obci je kvalifikovaná péče o rozvíjení všeobecného kněžství pokřtěných všech členů Obce, především péče o kultivaci svědectví o víře evangeliu o spáse člověka v nouzi.

Svátostnou službu může v Obci poskytovat ordinovaný kněz, k této službě Obcí přijatý.

Jáhni chrání a udržují jednotu Obce a napomáhají smíření konfliktních situací.

  • Ministeria

V Obci se počítá s lektorátem, akolytátem i jinými službami[11] společenství.

K pověření ministerii není rozhodné pohlaví, ale rozpoznaná charismata členů a potřeba Obce. Rada navrhuje a projedná s plénem vhodné kandidáty z řad členů.

O pověření k ministeriu rozhodne případ od případu vyšší církevní představený, který slavnostní formě pověření ministeriem v plénu Obce předsedá. Pokud by s návrhem Rady vyšší autorita nesouhlasila, musí své rozhodnutí Radě dostatečně zdůvodnit.

2.5.3. Rada nebo zvykové právo společenství může podmínit přijetí hosta na určitou slavnost (např. na liturgii společného smíření) předběžným souhlasem všech zúčastněných.
2.5.4. V případě potřeby má být Konstituce po zralém uvážení revidována. Po dvou letech od data přijetí Konstituce se potvrzení nebo revize Konstituce předpokládá.
2.5.5. Pokud se Rada dostane prokazatelně do závažného rozporu z principy této Konstituce, který nelze vyřešit dohodou s plénem a nápravou, může být po souhlasu vyšší autority plénem odvolána.
2.5.6. Prováděcí předpisy Konstituce. Prováděcí předpisy Konstituce upřesňují některé body Konstituce. Nerozhodne-li plénum vždy pro příslušnou situaci jinak, chápou se jako součást Konstituce.
  • Prováděcí předpisy týkající se Rady Obce

Volba Rady proběhne tajným hlasováním pléna ve dvou kolech. Rozhoduje většina hlasů. Při rovnosti hlasů pro některé z kandidátů rozhodne další kolo bezprostředně po oznámení výsledků takové volby. Tentokrát se tajně hlasuje už jen o kandidátech s rovností hlasů a kandidátech, kteří měli v druhém kole počet hlasů menší než kandidáti s rovným počtem.

Rada je usnášeníschopná, pokud je přítomen nadpoloviční počet členů Rady

Rada rozhoduje prostou většinou hlasů přítomných členů Rady.

Podněty pro jednání rady mají právo vznášet všichni členové Obce. Jednání rady Obce je otevřené všem členům.

Rada se schází dle potřeby a dohody, minimálně však v průměru jednou měsíčně. O jednání rady se vede zápis, který je zpřístupněn všem členům Obce.

Konstituce byla přijata plénem Obce a odsouhlasena vyšší autoritou.

dne ……………….


[1] Jen na okraj dodejme, že při pojetí víry ve zkušenosti je jistě potřebné být opatrný, vyhnutí se zkratkám by vyžadovalo obšírnější diskuzi těch pohledů, které pojetí víry jako zkušenosti z dobrých důvodů vidí neradi (jmenujme jako příklad K. Bartha) a pojetí těch, kteří věří, že spása od Hospodina je v lidské (nikoli nutně náboženské!) zkušenosti dosažitelná patrně nejlépe – či snad výhradně (srv. pojetí E. Schilleebecxe).

[2] Konkrétní pojmenování církevní obce může mít jistý identifikační význam.

[3] Citováno z Věroučné konstituce o církvi II. vat. koncilu “Lumen Gentium” (LG 2,9).

[4] Pro princip kolegiality je charakteristické rozhodování v grémiích, kde jsou si rovny hlasy všech bez ohledu na rozdílnost služeb, stejnou váhu má slovo ženy nebo muže, presbytera či ne-presbytera atd.

[5] Podle principu subsidiarity leží práva i zodpovědnost za řešení záležitostí v té části církve, které se přímo týkají. Na vyšší úrovně řízení se přesouvají jen záležitosti přesahující možnosti úrovně nižší.

[6] Řádnou formou služby založené na rovnosti obecného kněžství pokřtěných rozumíme ministeria, presbyterát a jiné služby podporující poslání Obce.

[7] srov. 1K 3, 5-9

[8] Proselytismus je cílené získávání nových věřících pro nějakou náboženskou společnost změnou jejich původního náboženského přesvědčení.

[9] Komuniální poslání církve nechceme naplňovat jen v Obci

[10] dobou v tomto smyslu dostatečnou se rozumí obvykle asi jeden rok

[11] V úvahu přichází služba katechezí, liturgickou hudbou, výběrem a péčí o konkrétní hosty (ostiariát)