Ivano, v Česku se alespoň některým z nás zdá, že je třeba hledat a učit se žít alternativu k farnostem. Pod heslem „komuniální církev“ se pokoušejí takovému hledání pomoci i tyto stránky. Můžeš něco k tomuto tématu říci své zkušenosti z Tvé nedávné návštěvy Brazílie?

Tam to není tak rozdělené jako u nás. Farnosti z Brazílie nikdy nevymizely, ale diecézní církev, protože vždycky měla málo kněží, pokrývala jen část církevního života. Zároveň se na stejném území, kde lidé chodili do farních či řeholních kostelů, utvořily komunity, které – někdy více někdy méně – byly s životem tzv. farností provázané. Pro Brazilce chodit a patřit tam i tam není problém. Toto mnohopatření má velký rozkmit, často zahrnuje i jiné církve a někdy i jiná náboženství. Oni to ale nevnímají konfliktně. 

Ona proslulá základní společenství „basis“ tedy farnostem nekonkurují?

Basis v Brazílii nestály jako alternativa vůči církví farností s tím, že by lidé volili jedno nebo druhé. Někdy z toho prvního neměli moc k dispozici a nebo to za mnoho nestálo (což platí dodnes), a tak si utvořili ještě jiná místa, kam patřili také. Ale obojí bylo většinou průchozí právě v tom smyslu, že spojovat věci dohromady je tamní kultuře mnohem vlastnější než volba pro jedno nebo pro druhé a možná také v tom, že když se mladší generaci, díky přístupu ke vzdělání, začalo dařit lépe a přesunula se do tzv. lepších částí měst – často vyměnili předměstí s hliněnými ulicemi, ale úzkými komunitními vztahy, za panelákové čtvrti, kde k sobe lidé mají mnohem dál. Na místa, kde basis fungovaly, rádi vzpomínají a vždycky, když jedou navštívit rodiče, tak tam znovu přijdou, ale většina jejich života se odehrává jinde. 

Tedy opět ono „mnohopatření“, které jsi již zmínila?

Ano, oni to vnímají to tak, že stále žijí tam i tam. V těch částech měst, kde bydlí, nyní církev měla a má jinou podobu. Farnosti a řeholní komunity jí dávaly a dávají výraznější ráz. S tím, ze diecézní klérus, často méně vzdělaný, ale zato autoritářštější, je podstatně méně oblíben. Ale i mezi ním se najde pastorální smysl pro situaci, od kterého bychom se mohli učit. Brazilci si stěžují, že jsou diecézní kněží konzervativnější, více se zajímají o peníze, atd. Ale ve srovnání s našimi poměry i tam laici participují na životě mnohem více a často ve skupinkách, které neformálně zakládají, používají věci, které se naučili v komunitách, kde vyrostli.

Kláštery a řeholní domy jsou oblíbenější, ale ne každý žije v jejich blízkosti. Ale zase, je možné patřit tam i tam. V jejich chápání člověk patří do celé církve a to znamená, že může tento vztah žít na různých místech a na různých místech utvářet vztahy s druhými spolukřesťany. 

Při úvahách o jednom výchozím církevním společenství, které spoluvytváří koncilovou „partikulární církev“ si obtížně představuji, jak toto může jeden člověk realizovat „na různých místech“. Ale možná uvažuji příliš středoevropsky – patrně to chce pro představu osobní zkušenost – rozdíly v mentalitě a kultuře jsou zřejmě značné.

Ano, rozdíly mezi Brazílii a Českem jsou opravdu značné. Obecně církev jako celek má ve společnosti velký kredit. Pro nás nepředstavitelné – je to instituce, které lidé nejvíce důvěřují. Její „institučnost“ je více vtělena do kultury, je nízkoprahovější a pluralitnější. Člověka obklopuje a lidé se potřebují méně vymezovat proti ní, i když různé praktiky budou kritizovat, polemizovat s nimi, nepodílet se na nich apod. S vědomím, ovšem že to dělají uvnitř církve, jejíž život je organizovaný mnohovrstevně. 

 

---