V dnešních textech jsme ujišťováni o tom, že křesťanství je pro každého jak pro židy, tak i pro pohany a pro celý svět. Jeremjáš hovoří o nové smlouvě, která se nezapíše do kamene, ale do lidských srdcí a předpovídá příchod Božího království a Božího syna.

Zrod křesťanství nebyl, ale rozhodně zadarmo. Dozvídáme se o absolutní vydanosti, poslušnosti a utrpení Božího syna, který umřel a byl vzkříšen i za nás. Ano, bylo mu hodně dáno, a taky bylo po něm hodně požadováno. Stejně je to i námi, kteří chceme brát křesťanství vážně. I nám byla svěřena různá charismata a možnost sloužit druhým, ale každý to má v jiné míře. Jsme svobodní si vybrat a směřovat k poslušnost vydanosti jako to dělal Ježíš, jenž dal svůj život dobrovolně vydaně a v poslušnosti otci všanc, nebo jen tak proplouvat životem a užívat si.

Ta svoboda je fascinující, ale zároveň tíživá, neb nikdo to za nás nerozhodne. Tak jako pšeničné zrno musí nejprve zemřít, aby přineslo mnohý užitek, tak i v nás musel nejprve při křtu zemřít starý člověk, aby se mohl zrodit ten nový. Narození nového člověka je sice podstatné, ale neméně podstatné je následovat v našem životě našeho Pána. V bibli najdeme mnoho svědectví o Ježísově životě a jeho skutcích, jenž nám mohou být inspirací. Právě jako věřící křesťané si nemáme dělat zbytečné obavy z tzv. zlého světa, obavy o to či ono neb toto vše je z hlediska věčnosti nicotné. Měli bychom jít ostatním příkladem a pomoci jim s jejich starostmi a trápeními. V listě Hebrejům se dozvídáme, že již nepotřebujeme kněze a oběti neboť Ježíš Kristus je velekněz a oběť zárověn a stal se původcem věčné záchrany. Po nás se chce, abychom dali naší svobodu k dispozici v Ježíšových intencích a byli jsme zachráněni poslušností. V Janovi Ježíš mluví sám a nikdo ho nekomentuje a jasně říká: Jestliže mi někdo slouží, ať mne následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mi slouží, toho poctí Otec. Všimněme si, že ani Ježíše neminuly pochybnosti, že to v něm vřelo ptal se sám sebe – co mám říci, Otče, zachraň mne od této hodiny. Tedy je jen přirozené, že to v nás také vře, ale Ježíš už nám cestičku k Bohu prošlapal.

Čemu tedy dát přednost, si musíme zvnitřnit i za pomoci druhých a ve společenství souvěrců – nejsme v tom tedy úplně sami. Následování se učíme celý život a to je ta správná cesta ke spasení. Dát Hospodina na první místo je někdy těžké, ale to je ta správná cesta a každému je dána různá míra vydanosti pro druhé podle charismat,  kterými jsme obdarováni. Křesťanství bylo v prvním století radikálnější než v dnešním pohodlném světě. Neměli bychom na tu radikalitu zapomínat zde přece nejde jednou za týden zajít do kostela a mám splněno. Nebo občas někam poslat nějakou almužnu. Jde o to následovat Ježíše, vzít i ten svůj kříž – a to nemusí být ten dřevěný, každý si za to muže dosadit něco jiného – a následovat ho ve vydanosti pro druhé.

Každému je dáno jiné charisma i jiná míra vydanosti, ale měli bychom s tímto tématem pracovat neb je bytostně křesťanské. Pomáhat tomu kdo to potřebuje – to je skutečná kenoze. Vyprázdnit se a vydat se pro druhé. Kdo nelpí úzkoprse na svém vlastním životě a upřednostňuje jiné, směřuje k životu věčnému. Smysl života je nám darován Bohem.