Jak vlastně Bůh miluje svět? Z dnešních čtení vidíme, že to v žádném případě není láska z barvotiskového křesťanského kýče prodávaného na poutích. To co jsme četli má mnohem blíže k naší každodenní lidské zkušenosti jak láska vypadá – jako sladko-hořký mix citů a pocitů k milované osobě.

Jak se vyvíjel vztah mezi Hospodinem a Izraelity na poušti? Je to vztah vášnivý, sáhl bych až k obtížně přeložitelnému německému pojmu „hassliebe“. V jeden okamžik Židé Hospodina milují a opěvují za to, že je vyvedl z Egypta, že je sytí manou na poušti, chrání před nepřáteli. A vzápětí čteme jak izraelité nostalgicky „vzpomínají na ryby, okurky, melouny, pórek, cibuli a česnek“ (Nu 11,5), a jak si „znechutili tuto mizernou stravu“ – myšleno manu (Nu 21,50). V okamžiku strachu o holou existenci zapomínají, proč z Egypta vlastně odešli – že ony plné hrnce byly vykoupeny nesvobodou, otroctvím. A Hospodinův vztah k nim je podobně vášnivý – v jednu chvíli sesílá na lid za jejich reptání ohnivé hady, aby se vzápětí smiloval, vyslyšel jejich pokání a nechal Mojžíše vztyčit bronzového hada a každý kdo na něj pohlédne je uzdraven.

Máme tedy svůj vztah s Bohem skutečně prožívat – jako živý vztah k živému Bohu. Formální splnění náboženských rituálů není to, co nás může zachránit. V průběhu života nás v tomto vztahu čeká spousta zvratů, chvíle, kdy budeme přesvědčeni, že na nás Bůh (pokud vůbec existuje) zapomněl. Budeme proti němu podobně jako Izraelité reptat, dostaneme se do těžkostí, kdy budeme ztrácet naději. Budeme s ním zápasit, budeme přesvědčeni o své pravdě. To všechno patří ke vztahu a k životu. Vždy se ale můžeme spolehnout na jednu konstantu – Bůh je věčný, dobrý, milující.

Druhým motivem dnešního evangelia je otázka jak může být člověk spasen. Je to otázka se kterou, tajně a v noci, přichází Nikodém za Ježíšem. A slyšeli jsme, jakou dostává odpověď – „každý, kdo věří v Syna člověka má život věčný“. A Pavel opakuje a upřesňuje – „jste zachráněni milostí skrze víru. Záchrana není na základě skutků“ (Ef 2,8-9). Stačí tedy prohlásit „věřím v Ježíše“ a můžu si pak dělat co chci? No vlastně ano – ovšem s tím, že není možné mít skutečně živou víru a současně vědomě konat zlo. Jak píše apoštol Jakub – „víra bez skutků je jalová“ (Jk 3,17), nebo „víra bez skutků je mrtvá“ (Jk 3,26). Naše skutky a naše víra jsou tedy spojené nádoby, jsou to dvě strany téže mince. Naše každodenní skutky mají skutečné následky na náš vztah s Bohem. Jak píše Jan – kdo jedná zle, nepřichází ke světlu, a jeho víra tím slábne. A naopak kdo činí dobro, ke světlu přichází. Víra nás vede ke konání dobra, a konáním dobra se zase sama posiluje.

Vidíme to konec konců na příběhu Nikodéma – jeho víra, i když ještě slabá jej vede k činu (jakkoliv opatrnému a vykonanému tajně uprostřed noci) – navštíví Ježíše, ptá se, hledá. Tímto skutkem se jeho víra posílí a když se s Nikodémem setkáme příště, přichází již veřejně a přináší myrhu a aloe na Ježíšův pohřeb (J 19,39). Doslova se vynořil z temnoty do světla.

A maličkost na závěr – „Bůh miluje svět“ – Jan mluví v přítomném čase. Vyvýšení Syna člověka není jen historická událost. Je to událost aktuální stále a stále máme máme možnost se na vyvýšeného podívat a zůstat naživu. A totéž platí pro soud – „kdo věří, není souzen“. Děje se to nyní, ne někdy v budoucnu po smrti.