Dnešní neděle je zasvěcena svátku Proměnění Páně. V evangeliu na vysoké hoře byl Ježíš proměněn před svými třemi učedníky. To, co se tam s Ježíšem dělo, způsobil Bůh, aby na něm zjevil svou slávu. A z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ V prvním čtení z knihy Genesis jsme slyšeli o proměně Abrahama. Bůh se zjevuje, promlouvá a mění. Správně můžeme tušit, že se ta slova o zjevování Boha, jeho promlouvání a proměňování týkají nějak i nás. A tak se zkusme zamyslet nad tím, co ty zapsané příběhy pro nás mohou znamenat.

Bůh povolal Abrama k tomu, aby opustil město Cháran a on ve víře uposlechl a šel do Kenaánu s Božím příslibem, že z něj vzejde veliký národ a že dostane zemi, do které jde. Abram se svou ženou Sárají byli již staří a stále neměli děti. A tak se Abram na radu své ženy pokusil zajistit si potomka svou vlastní cestou. Sárají mu dala svou otrokyni Hagaru, aby s ní zplodil syna. Hagara porodila syna Izmaela. Zůstane všechna Abramova naděje v jediném synovi, kterého zplodil s otrokyní? Jeho tělo už je staré, nemůže dále plodit syny a dcery a jeho Sáraí je už je ve věku, kdy je biologicky nemožné mít dítě. A tak Abram se Sárají přijali, že Izmael je tím od Boha zaslíbeným potomkem a myslí si, jak to dobře vymysleli a udělali. Bůh slíbil syna a syna mají. Není to však syn Sárají a to soužití Abrama, Sárají a Hagary vede ke značným roztržkám a ničí jim srdce. A do tohoto smutného stavu, do kterého se Abram dostal, díky svému úsilí udělat si věci po svém k němu znovu promlouvá Bůh. Boží hlas zaznívá do jeho lidské bídy, do nevěry a do temnoty chození ve vlastní síle. Bůh se představuje jako všemohoucí Bůh – El Šaddaj. Toto Boží jméno znamená naději. On je Bůh, který může udělat všechno, co slíbil a všechno, co si usmyslí, pro něj není nic nemožného. Dovede až do konce všechno, co kdy slíbil. Bůh mění život Abrama. Mění jeho jméno, mění jeho vztah, proměňuje jeho oddanost – právě to znamená změnu jména. Abraham bude otcem národů! Bůh se připomněl Abrahamovi a dává se poznat i nám. Chce, abychom si připomínali jeho slova, abychom si připomínali jeho zaslíbení, jeho Slovo má být v našem srdci, má v nás v plnosti přebývat. Kdykoliv se od něj vzdalujeme, tak je to On, kdo se k nám znovu sklání a dává se nám poznat. Každá naše těžká životní situace je pro něj řešitelná. On nás povede tak, abychom se k němu vrátili zpátky. Povede nás různým způsobem, skrze různé okolnosti, bude používat různé lidi i situace v našem životě. Bůh nás neustále volá ke změně smýšlení a k tomu, abychom mu nově vydali své životy. Klade před nás nové výzvy – jako před Abrahama.

Text dnešního evangelia začíná časovým údajem: „Po šesti dnech.“ Ježíš vystupuje se třemi učedníky na vysokou horu pravděpodobně po Petrově vyznání u Cesareje Filipovy. Alespoň tak událost evangelista zařadil. Způsob jeho vypravování je hodně symbolický. Zřejmě proto, že je velmi obtížné slovy vyjádřit prožitek učedníků na hoře. Ježíš si tyto tři učedníky vybral sám. Petra snad proto, aby s ním mohl pokračovat v zahájeném dialogu o svém mesiášství. Bratry Zebedeovy Jakuba a Jana snad proto, že mu byli nejblíž, ale nevíme. Trojice učedníků a jejich mistr vyráží na vrchol hory, kterou starobylá tradice označuje za horu Tábor. A zde na vyvýšeném místě je před jejich očima Ježíš proměněn tak, že jeho šat je zářivě bílý a zjevuje se Eliáš a Mojžíš, kteří rozmlouvají s Ježíšem. Podstatné znaky v podobě stanů a dvou největších prorockých postav Starého zákona odkazují na sepjetí s největšími událostmi Staré smlouvy, které nacházejí své pokračování v tom, co se děje s Ježíšem. Jako se Mojžíš na Chorébu setkal s Hospodinem a toto setkání pak zprostředkoval Božímu lidu, tak v Ježíši se člověk znovu s tímto Bohem potkává. Jako kdysi Mojžíše, i nyní zahalí přítomné  oblak (biblické vyjádření Boží přítomnosti), z něhož se ozve obdoba toho, co zaznělo při Ježíšově křtu: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Učedníkům pomalu začalo docházet, jak všechno navazuje na to, co Hospodin už pro ně vykonal a co jim přislíbil a na co čekali. Začali Ježíše vidět jinak. Ježíš je někdo, kdo je větší než Mojžíš, než proroci. Jeho šaty bílé tak, jako by je žádný bělič nedovedl vybílit, naznačují, že Ježíš je z jiného světa. Učedníci poznávají, že Ježíš je Kristus, tedy mesiáš, a že je Božím Synem, kterého je potřeba poslouchat. Tehdy to ale nemohli ještě plně pochopit. Měli strach, byli bezradní, nevěděli co dělat a Petr říká: „Mistře, udělejme tu tři stany“ (Stany Izraelských na poušti byly znamením přebývání Hospodina). Situace se vrací do normálu, učedníci zůstávají s Ježíšem sami, sestupují z hory a Ježíš jim přikazuje, že to, čeho byli svědky, nemají nikde vypravovat, dokud nevstane z mrtvých. Ježíš chtěl své nejbližší učedníky připravit na své budoucí utrpení, proto jim bylo dopřáno zahlédnout něco ze slávy, do které svým utrpením vejde. Proměněním se v nich začala rodit poslušná víra v Ježíše jako Krista, Božího Syna. Jejich víra bude ještě podrobena tvrdým zkouškám, než Ježíš dokoná svoje dílo, jejich víra se často ještě zachvěje a oni často ještě zklamou, ale to není podstatné. Ježíš byl před jejich očima proměněn a to způsobilo i jejich proměnu. Jak se ten příběh týká nás? Je pro nás výzvou, že my se máme nechat proměňovat Kristem před očima svých bližních. Má na nás být vidět naše jinakost, jejíž původ není v nás, ale je v Kristu, v tom, že mu nasloucháme, že se jím necháváme vést, že k němu vztahujeme svůj život, svoje touhy, svá očekávání. Bůh osvítil i naše srdce a nám dal poznat světlo své slávy.

Žijeme z víry a toužíme po smyslu našeho života. Jsme na tom lépe než Abraham, lépe než i další svědkové víry. My jsme poznali naplnění toho, co Bůh zaslíbil Abrahamovi. Jsme účastníky Boží milosti, žijeme už po Kristově kříži, známe Krista ukřižovaného
a vzkříšeného z mrtvých, přijali jsme zaslíbeného Ducha svatého, můžeme zakoušet Boží přítomnost i Boží požehnání, byli jsme přijati jako synové a dcery Boží.