Ve středu jsme vstoupili do období postu, které vzniklo jako období sloužící k bezprostřední přípravě katechumenů na křest. Pro nás může být obdobím, kdy se více zamýšlíme na tím, čím je pro nás křest, který budeme při velikonoční vigilii obnovovat.

V dnešním evangeliu čteme velmi stručný popis Ježíšova křtu: „V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl pokřtěn od Jana v Jordánu.“ Ježíš z Nazareta přichází, aby se dal pokřtít křtem „pokání na odpuštění hříchů“, jak popisuje 4. verš. V Matoušově evangeliu je uvedeno, že se Jan zdráhal Ježíše pokřtít, u Lukáše je Ježíš pokřtěn až potom, co se Jan dostane do vězení. V Markově evangeliu je Ježíš pokřtěn stejně jako ostatní lidé. Projevuje se jako ten, který se nad hříšné lidi nepovyšuje, ale je si vědom toho, že jako člověk je odkázán na Boží slitování.

Křest samotný Marek nepopisuje. To podstatné a výjimečné se děje při Ježíšově vystoupení z vody: „uviděl roztrhávající se nebesa a Ducha jako holubici, jak sestupuje k němu. A z nebes zazněl hlas: „Ty jsi můj Syn, Milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení.““ Ježíš vystupuje k novému životu. Životu, ve kterém se k němu Bůh přihlásil a on se otevřel tomu být Božím synem a nechává se vést Duchem.

Pro nás křest nebo jeho zpřítomnění v nějaké důležité chvíli v životě může být také proměňující. Pro někoho může být chvílí, kdy začne svět kolem sebe vidět jinýma očima. Chvílí, kdy pocítí, že je ponořen do proudu Božího odpuštění. Jak nám připomíná čtení z Petrova listu, křest není náš úkon nebo výkon. Není o vlastní snaze se očistit a obrátit, ale o tom, že přijmeme Boží záchranu a jeho přihlášení se k nám. Nejsme to my, kdo odkládáme své hříchy, ale Bůh, který nám je odpouští a zve nás do své záchranné archy. Tuto záchranu Bůh už nikdy nevezme zpět a díky Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání již není třeba k ní cokoli přidávat. Není to tak, že my se musíme snažit být dobří nebo aspoň lepší, aby nás Bůh přijal. Bůh nás už přijal a odpustil nám takovým, jací jsme. Nemáme se tedy soustředit hlavně na svoje chyby a hříchy a na to, jak se jich zbavit. Jsme hříšní a i po křtu zůstáváme hříšní, ale jsme „na arše“. Díky tomu, můžeme třeba získat sílu konečně se postavit některým svým démonům, nebo naopak pocítit pokoj a soucit se sebou samým.

Křtem pro Ježíše i pro nás začíná nový život. Při Ježíšově křtu k němu Duch sestoupil a zůstal s ním. Nečeká ho ale radost z nového poznání ani rovnou zvěstování ostatním. Duch „hned vypudil“ Ježíše do pustiny. Pustina byla pro Židy místem nehostinným, nebezpečným a místem pokušení, ale zároveň místem přicházející Boží záchrany. Místem, kde se hodně formoval vztah mezi Bohem a jeho lidem. O Duchu se v úryvku o pustině dál nemluví, ale z toho, že andělé Ježíše obsluhovali a byl tam s dravou zvěří, můžeme tušit, že Ježíše neopustil. Snad na základě tohoto vyprávění můžeme doufat, že když si budeme uvědomovat své přijetí Bohem, můžeme odolat odcizení od Boha i lidí, které je v příběhu zosobněné satanem.

Bůh už skrze Ježíše vykonal všechno podstatné pro naši záchranu a v našem křtu nám sdělil, že se jeho záchrana týká i právě nás. To ale nezmenšuje naléhavost výzev ke změně chování a v první řadě k tomu, abychom na Boží pozvání k záchraně přitakali. Toto přitakání pro většinu z nás asi nebude jedním momentem, který navždy promění náš život. Bude asi spíš chvílemi, kdy si více uvědomíme, že Bůh nás nese, nebo chvílemi, kdy se k němu v modlitbě obracíme s otázkou po jeho vůli a s odhodláním ji přijmout.