Čtvrtá neděle velikonoční je tradičně věnována Dobrému pastýři.

Duše a život

Na přípravě jsme kroužili kolem některých pojmů, z dnešních textů. Asi největší potíž vyvolával pojem „duše“, který ČSP používá jak v evangeliu tak i v Janově listu. Český překlad psyché jako duše je jistě možný. Ve významovém kontextu dnešních čtení působil výraz „život“ mnohem srozumitelněji. (a zdá se, že ideologie konkordantního překladu ČSP je zde spíše na překážku porozumění)

Ke čtení ze Skutků

„Za dobrotu na žebrotu“, když slyšíme příběh ze Skutků může nás napadnout právě toto pořekadlo. Apoštolové uzdraví nemocného, udělají dobrý skutek a pak se z něj musí před staršími a vůdci Izraele zpovídat. Jak potupné. I my jsme často za naše dobré skutky nebo spíše „dobře míněné skutky nebo rady“ odsuzováni, nesetkají se s ohlasem s pochvalou. Zvláště u našich nejbližších (převážně partnerů). Můžeme si ovšem klást otázku zda-li v našem případě jde spíše o nás (naše ego) nebo o ten skutečný dobrý skutek, lásku.

Petr je však v tomto příběhu naplněn Duchem svatým. A to pak má jiné grády. Učednicí jsou uprostřed svých nepřátel, jsou jim vydáni na milost i nemilost. Pokud chceme využít obraz z evangelijního příběhu o ovcích – obklopeni jako ovce vlky, kteří doráží na stádo. A ovce mají strach a poplašeně bekají.

Petr však uslyší hlas svého pastýře, hlas Ježíšův, Boží, který je zde Duchem Svatým, a přihlásí se ke svému Pastýři. Následuje ho svým jednáním, vyznáním, i když si je vědom co se může stát a jde za ním i přes všechny potíže. (vyústění příběhu do kamenování, podobně jako u Štěpána, jistě nešlo vyloučit).

Co je to Ježíšova cesta?

V evangelijním obrazu vidíme Ježíše, jako dobrého, v jiném překladu krásného nebo také pravého pastýře. Pastýře, který je připraven pro záchranu svých ovcí nasadit život.

Existují různé obrazy Ježíše/Boha – pastýř, dveře, cesta, cesta společná.

Tvrdí se, že lze vypozorovat vývoj v obrazech, ke kterým byl Ježíš přirovnáván. Obraz pastýře byl jeden z pozdější, když už existovalo stádo, které bylo potřeba vést. Původní obrazy rybáře/lovce více vystihovaly situaci, kdy bylo teprve třeba zájemce ulovit.

Obraz pastýře má taky své starozákonní pozadí v obrazu Hospodina, který vede a shromažďuje svůj lid. Starý zákon také zná příklady pastýřů zlých, kteří své ovce opouštějí.

Ježíš svým ovcím slouží dobrovolně z vlastního rozhodnutí. Ne za úplatu, jako nějaká námezdná síla, které jde především o mzdu. Ježíše ovce zajímají. Doslova pro ně žije, pro každou jednu z nich.

S pastýřem a pastevectví je spojeno putování. Sezónní přesuny (cesty) z místa na místo, tam kde je právě dobrá obživa. Je to cesta bez trvalého domova, kde ovcím nezbývá než spoléhat na svého pastýře.

Ježíš „zná“ své ovce. Jeho ovce ho také poznávají. Slovo poznat je ve starozákonním kontextu často velmi intimní. Nějak snad chápeme, že Ježíš/Bůh by nás mohl znát, lépe než my sami sebe. Jak ale máme poznávat svého pastýře? Po hlase. Z hlasu se dá mnoho vyrozumět a je zajímavé, co se hlasem dá vyjádřit. Často umíme poznat zda je něco řečeno vážně nebo s nadsázkou, zda-li se se řečník hněvá nebo je laskavý, má radost, nebo jsme mu milí a má nás rád. A tak ovce rozeznávají hlas svého svého pastýře.

„Uslyší můj hlas“ určitě neznamená že budeme vyvolávat nějaké hlasy až něco uslyšíme. Nebo že budeme tančit, až se nám z těch tanečků bude točit hlava. Nelze si to naordinovat. Uslyšíme a poznáme důvěrně.

Ježíš je dobrým pastýřem a své ovce zná a neopustí je a vede je cestou k dobré pastvě a k vodě- všemu, co ovce (MY) potřebujeme – tam kde je život. Skutečný. Nejspíše i v našem životě, ve kterém putujeme/žijeme/vydáváme se druhým den za dnem a slyšíme hlas svého pastýře různě. Někdy hlasitě, někdy potichu. Někdy neslyšíme vůbec nic. Často nás také vábí hlasy jiných pastýřů/křiklounů na jinou cestu. Někdy nás ohrožují vlci, takže úplně strneme strachy.

Dokážeme i my slyšet hlas svého pastýře a jeho volání, abychom se připojili do jeho stáda? Dokážeme se nebát „vlků“ a jiných nebezpečí a spoléhat na Hospodina/Ježíše že nás vede dobře životem? Dokážeme spoléhat na Ducha Svatého, že nám dá HLAS, ŘEČ ve chvílích, kdy je potřeba vystoupit a vydat se všanc druhým na cestě za pastýřem? Máme stále naději, že naše selhání, nejsou koncem všeho?