Po vyslechnutí dnešního evangelia, v kterém k nám Ježíš promlouvá podobenstvím o vinné révě, se máme možnost nechat pohladit svědectvím jeho prvních učedníků a posléze i evangelisty, který to zapsal. Svědectvím o podivuhodné velikonoční události, která v nich době rané církve díky prožívaným zkušenostem dozrála do přesvědčení, že Ježíš byl opravdu vzkříšen a žije, i když zcela jiným způsobem, než „když s nimi chodil“. Už jsem text četl a slyšel tolikrát, ale tentokrát mě upoutala skutečnost, že úvodem je vlastně rozdělení rolí účastníků příběhu, či jakýsi statut, o němž nemá být pochyb. Ale současně v popisu těchto rolí je celá pointa.

• Bůh Otec je vinař – je původce a hospodář celé „vinice“.
• Kristus je vinný kmen – je základem a silou každé jednotlivé „rostliny“.
• Člověk je a trvale má být ratolestí pevně spojenou a čerpající vše potřebné k růstu z tohoto kmene, být součástí celé vinice, a plodit dobré ovoce.

Zdá se to být jednoduché, zejména když jsme více či méně opakovaně ubezpečováni o tom, že k pevnému spojení s Kmenem došlo již při křtu každého z nás.

Ano, křtem jsme sice byli naroubováni do Něho, stali jsme se jeho součástí jako ratolest kmene. Avšak jedině využíváním životodárné „mízy“ v čase příhodném (a pro každého může být čas a projev jiný) v nás může růst víra oživující (či křísící) a vydávající užitek, jestliže Krista tedy následujeme, jak to dělal On „do roztrhání těla“ a ne sám pro sebe, ale pro nás, pro druhé. To je ta výzva, „nést dobré ovoce“.

A podle záměru a plánu Vinaře, naše spojení s Kristem poroste až do konečné sklizně, budeme-li čerpat v důvěře z jeho tj. Božího slova, čerpat z různých znamení jeho blízkosti, která můžeme prožívat a prožíváme v živém společenství s blízkými i potřebnými. Žít s Kristem znamená žít ve společenství, v němž má každý svoje místo a v němž dorůstá do své jedinečné, neopakovatelné a nikým jiným nenahraditelné podoby, vlastnosti chuti. Každý jsme jinak obdarován, každý čerpá mízu z Kmene odlišně.

Možná někdy podléháme nutkání, a tu a tam i tak jednáme, když si zaměníme role, které jsem zmínil v začátku. Jak rádi bychom chtěli „zakročit a čistit“ to, k čemu nemáme schopnosti ani moc. Jak rádi bychom posuzovali patřičnost nejvhodnějších odrůd., které by se „umístily“ na iluzorních burzách či výstavách a byly úspěšné, namísto toho, abychom byli plodní, nabízeli občerstvení a byli užiteční druhým.

Jen Hospodin – Hospodář vinice zná čas příhodný, kdy a kde révu vysázet i způsob, jak se ta, která odrůda hodí na tu či onu „trať – pozemek, svah“, v jaké půdě se jí bude dařit dozrávání, aby nesla dobré ovoce. Dokonce má i možnosti jak si poradit s nečekanými “mrazíky“ či jinými škůdci. A dokonce si poradil, když jeden Vinný kmen byl násilně vyťat. Daroval mu Nový život, aby se o něj rozdělil s námi.

Zažíváme různé zkoušky v životě. A ptáme se proč? A měli bychom spíše než vyzvídat, věřit, že Bůh zcela jistě všemu dá skrze ten Kmen svůj smysl a měli bychom se otevřít Jeho působení. On si nás chce stále opečovávat, vždyť on miluje první, on miluje svou vinici, on miluje každý výhon. Také celou vinici si chce Bůh čistit, zbavovat ji všech nánosů strachu z lidské omezenosti, planosti, malověrnosti, či iluzí a povýšenosti, které jsou pro ni, tedy i pro nás překážkou uchovávat plný průtok Kristovy mízy.

V evangeliu je nám však ústy Ježíše také připomínáno: „Vy jste už čisti tím slovem, které jsem k vám mluvil. Vy už to zakoušíte na různých znameních Boží moci, jichž jste byli a jste svědky.“. To neznamená, že jsme bez hříchu, bez chyb, dokonalí. Jen musíme důvěřovat Jeho příslibu, že ochota a touha každé „boží ratolesti“ usmiřovat vše co zplanělo nebo ztratilo smysl a z Boží moci si odpouštět a také si vzájemně pomáhat kde je potřeba, způsobí, že už „…zůstáváme v Něm a o On v nás“ a tím jsme uschopněni přinášet dobré a chutné plody. Totiž ve spojení s Kristem nic nemůže být marné, neplodné. Ve spojení s ním se takového risku v životě nemusíme obávat. Pak to „přinášení ovoce“ vůbec není jenom lidským dílem, ale Božím.

A takovou vinicí se staneme tehdy, když budeme důvěřovat na Ježíšův způsob, jak o tom svědčí autor 1. Janova listu, který to vyjadřuje slovy: (parafrázuji) „Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem – čerpejte sílu z Kmene – a jestliže nás srdce neobviní – nezkornatí, neselže, pak budeme mít jisté a přímé připojení na Krista. To, že jsme se rozhodli správně, poznáme podle toho, že budeme mít božího Ducha – tedy jeho sílu k plození dobrého ovoce – ovoce vydávající se lásky pomáhat potřebným, ovoce radosti a pokoje rozdávané ustrašeným a malověrným, ale také hrozny naděje přinášené těm, kteří by je rádi okusili, protože už neví, kde by je nasbíraly nebo žijí v kraji bez vinic. To vše k ulehčení potřebným, když procházejíce kolem vinice pocítí potřebu se občerstvit, pozvednout se z živoření nebo dokonce vzkřísit z kómatu temnoty ke skutečnému Novému životu. A taková potřeba či touha ochutnat dobrého ovoce od druhých, klopýtajíce kolem vinice, může dostihnout i každého z nás. Amen