Jak se může obyčejný, nedokonalý, hříšný člověk jako já stát svědkem Kristova zmrtvýchvstání? Vždyť mám dost problémů žít důstojně svůj vlastní život a já mám být svědkem něčemu tak velkému? A pak jsem si vzpomněl na to, jak před pětisty lety jeden mladý augustiniánský mnich řešil podobnou otázku – jak může být člověk spasen? Člověk, který není nadpřirozeně svatý, který není schopen do důsledků plnit ani lidské předpisy a zákony, o těch Božích ani nemluvě. Až jednou Martin Luther, o němž je řeč, zahlédl něco co jej osvítilo a osvobodilo (dnes se ona událost tradičně nazývá „zážitek ve věži“). Při četbě verše z listu Židům „Spravedlivý bude žít z víry“ (He 10,38) mu došlo, že po něm Bůh nežádá dokonalost a přesné plnění náboženských předpisů. Žádá po něm víru, důvěru. A to mu umožnilo přijmout sebe sama, se vší svou nedokonalostí, a odevzdat starost o svou spásu Božímu milosrdenství. Bůh sám ví co je v našem nitru a až přijde čas, tak nás takové jací jsme, se vším vysokým i nízkým, které se v nás mísí, přijme a promění. Co Martina Luthera uschopnilo stát se svědkem zmrtvýchvstání byl osobní prožitek Boží blízkosti, který nalezl v Písmu. Neudělalo to z něj dokonalého člověka, ale umožnilo mu to neutápět se v pocitech vlastní nedokonalosti a věřit. Svěřit se Duchu, který vane kam chce.
Když jsem přemýšlel o tom, k čemu takového „svědka zmrtvýchvstání“ přirovnat, napadl mě obraz komety. Kometa je vlastně špinavá sněhová koule, kus ledu, prachu a kamení letící prázdnotou vesmíru. Je tak malá, že ani nejlepšími dalekohledy nejsme schopni ji přímo pozorovat. Ale když se kometa přiblíží ke Slunci, začnou se z ní odpařovat částečky plynu a prachu a vytvoří zářící ohon, milionkrát větší než to maličké jádro. A ten můžeme vidět až ze Země, bez přístrojů, pouhým okem. Špinavý balvan, který působením Ducha může zářit a ukazovat ke Slunci. Spojení nízkého a ošklivého s vysokým, Božským.
A pak mě napadl ještě druhý Martin – básník Ivan Martin Jirous. Taky taková kometa – z vnějšího pohledu špinavý násilník, alkoholik, exhibicionista. Ale i on má stránku, která z něj dělá svědka, citlivého a jemného duchovního básníka, svědčícího o Duchu, který vane kudy chce. Spojení nízkého a vysokého, jako my všichni.
Na závěr tedy jednu jeho báseň, kterou napsal v lodi kostela kartuziánského kláštera ve Valdicích, toho času proměněného ve věznici pro nejhorší zločince (takže byl také svým způsobem mnich):

Neplavil jsem se po mořích
a přece sedím v lodi
nade mnou nebe ve mě hřích
dva věrní lodivodi

Namísto stěžně vztyčen kříž
tak pořád doufám že mě něžně
nad vodou podržíš