Buď veleben trojjediný Bůh, který s námi učinil své milosrdenství! Dnešní neděle je vyčleněna pro slavnost Nejsvětější Trojice; slavnost Boha, slavnost plnosti jeho vlastního zjevení se a dání se nám lidem. Tato slavnost je vyvrcholením Velikonoc i Letnic: nejen dar Syna, nejen dar Ducha, ale i Otce, tedy celé Trojice. Slavíme tajemství Boha, který je Otec i Syn i Duch Svatý, tři osoby a přitom jeden Bůh. Tajemství, které slavíme, není tajemstvím Boží oddělenosti od nás, ale naopak: tajemstvím Boží blízkosti. Otec pro nás zůstává v nepřístupném světle, ale poslal nám Syna, na jehož lidském životě se nám ukázala celá Boží dobrota. A Ježíš Kristus není jen mezi námi a před námi – sesílá Ducha, který z Otce vychází a vstupuje do našeho nejhlubšího nitra, mluví k našemu srdci a přebývá v nás. Toto trojiční tajemství nám poodhalil samotný Ježíš.  Dal nám poznat tvář Boha jako milosrdného Otce, představil sám sebe jako pravého člověka, Božího Syna a Slovo Otce. On, který dal svůj život za nás, mluvil o Duchu svatém, který vychází z Otce a Syna.

Nemáme na to, pochopit svým rozumem takové tajemství.

Můžeme jen tušit, že náš Bůh není samotářem, který by zůstával ve své zářivé oddělenosti. Bůh je společenstvím, ve kterém jsou vzájemné vztahy, setkávání, plnost života a nesmírné proudění lásky, které touží po sebedarování.

Je těžké to pochopit, ale je možné toto tajemství přijmout vírou.

O víru a její základ jde i v rozhovoru Ježíše s Nikodémem, který jsme slyšeli v úryvku dnešního evangelia ( J 3, 1 – 17). Ježíšova slova jsou určena samozřejmě i nám. „Učitel přicházející od Boha“, může Nikodémovi dát odpovědi na důležité otázky víry, které ho trápí. Nikodém přichází v noci, je nerozhodný a možná má strach, že by ho mohli ostatní farizeové považovat za člověka sympatizujícího s Ježíšem. Noc a temnota mají v Janově evangeliu ale také symbolický význam v tom, že uvěřit Ježíši znamená „přicházet ke světlu“ (srv. J 3, 20n). Nikodém Ježíše oslovuje prohlášením, kterým dává najevo svůj názor na to, kým Ježíš je. Možná si ho tímto projevem úcty chtěl naklonit. Ježíš však jako by předem věděl, k jaké otázce Nikodém míří, nečeká, až ji Nikodém vysloví. Začíná rozhovor o nejdůležitějším tématu víry, o spáse – záchraně člověka, tedy o tom, jak může člověk spatřit království Boží.

• Nikodém přišel s přesvědčením o tom, co je, podle něj, zřejmé: „Nikdo nemůže činit ta znamení, která činí Ježíš, není-li Bůh s ním“.
• Ježíš mluví o tom, co naopak vůbec zřejmé není. Prohlašuje, že vidění toho, co je skutečně důležité vědět, je možné jen za určité podmínky. Jde o vidění Božího království. Ježíš naznačuje, že je třeba nahlédnout hlouběji, než vidí ve své víře Nikodém.

Předpokladem tohoto „prohloubeného“ vidění je – podle Ježíše, narození „znovu“ nebo „shůry“, jak se dá příslušný výraz přeložit. Ať už narození znovu nebo shůry znamená cokoli, je zřejmé, že jde o radikální proměnu, počátek nové existence. Vidění víry není bez takové proměny možné!

Obraz nového narození ukazuje naprosto jasně a srozumitelně, že spása – záchrana člověka nenastává jeho výkonem, ale Božím působením. Pokud má mít člověk podíl na Božím království, musí být nejprve zrozen „shůry“, tedy z Boží životodárné moci. Musí získat nový počátek v Bohu a stát se novým stvořením.

• Nikodém Ježíšovým slovům nerozumí a zůstává u přirozeného významu slov, myslí na přirozenou nemožnost vejít zpět do matčina lůna.
• Ježíš opakuje dříve vyslovenou podmínku nového narození, upřesňuje, že jde o narození
  z vody a z Ducha a to nejen pro vidění Božího království, ale dokonce i pro vejití do Božího království.

Člověk narozený z Ducha nežije „druhý“ život, ale jeho život dostává nový rozměr, novou kvalitu a hloubku, vstupuje do jiného způsobu bytí.

• Nikodém se ptá znovu a jeho další otázka se týká Ducha: Jak je možné, že se objeví Duch, který působí takovou změnu? Kde se bere Duch svatý?
• Ježíš připomíná Nikodémovi, že by to jako učitel Izraele měl vědět. Boží lid sám je přeci dílem Ducha Božího a očekávaná obnova lidu je také dílem téhož Ducha! (srv. Joel 3, 1n („Potom se stane, že vyleji svého Ducha na každé tělo.“), Jr 31, 33 atd. (Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce…). To, o čem Ježíš mluví, vlastně vůbec není nové. Mělo by to být zřejmé už ze Starého zákona.

V pokračujícím rozhovoru Ježíš dává najevo své zklamání. Jak může Nikodém chápat věci nebeské, když nechápe ani ty pozemské? K věcem pozemským pravděpodobně patří „narození z Ducha“. Slova o Synu člověka, který sestoupil z nebes a následující řeč o Ježíšově smrti
a vyvýšení patří naopak ke zjevení těžko pochopitelných věcí nebeských.

Přesto Ježíš v rozhovoru s Nikodémem pokračuje. Mluví o nezbytnosti „vyvýšení“ Syna člověka, kterým myslí svou smrt. Ví, že je nutná pro spásu – záchranu lidí. Jako byli při spatření bronzového hada uzdraveni smrtelně zranění (srv. Nu 21, 9), bude spasen (zachráněn) každý, kdo vzhlédne k vyvýšenému (tedy k ukřižovanému) Synu člověka.

Bůh tento svět miluje. Seslal svého jediného Syna do světa zasaženého hříchem
a smrtí, aby žádný, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný. Tím dal každému člověku možnost podílet se na jeho životě. Jedinou podmínkou je, aby se člověk s důvěrou otevřel této Boží nabídce, kterou dává ve svém Synu. Ve svém Duchu Bůh objímá celou šíři našeho života a pomáhá nám dát mu jiné rozměry – božské. Dnešní svátek nás vede k rozjímání tohoto úchvatného tajemství lásky a světla, z něhož jsme vzešli a k němuž směřuje naše pozemské putování. Je pro nás důležité zapamatovat si, že Bůh žije ve společenství lásky.
A chce, aby se tato láska stala součástí i našeho života.