Všimli jste si: Ježíš tu naléhavě diskutuje; protivníkem mu není kdosi nevěřící, ale „židé, kteří mu uvěřili“. Ne bezbožníci, ne jinověrci, ale ti, kteří už Ježíšovi uvěřili. Možná náš případ – i my už uvěřili. A tak i nám se stane, že fungujeme jako odpůrci boží nikoli selháním v mravní oblasti, ale tím, že necháme…

Možná, že někoho zarazí, proč se Ježíš vyjadřuje tak zdrženlivě, proč tu bílou vránu mezi svými oponenty nepochválí víc. Říká mu: Nejsi daleko od Božího království. Je totiž velký rozdíl mezi tím, že člověk pochopí správnou věc, a změnou smýšlení. Kdo pochopil, je blízko, na dosah. Přesto dovedeme správně pochopit, jak by se věci měly…

Správně jste doufám postřehli, že tady něco neklape: Lukáš už to snad přehání. Bylo by snad doopravdy spravedlivé odmítnout modlitbu zbožného farizeje? Vždyť co věta, to hezká myšlenka; a také modlící se nejeví jako nějaký podvodník, říká, že je vděčný, snažil se. Celník – vždyť víme, kdo to byli celníci, dnes by jim říkali státní…

Zákonictví nemá nejlepší zvuk a snadno se nad ním kdekdo pohoršuje; jistot jeho životního stylu si ovšem cení. Zapomíná se také, že nejde o nic okrajového, patří k ortopraxii většiny ve všech náboženstvích, katolické křesťany nevyjímaje. Zákonictví reprezentuje jistý postoj k životu; ten je opakovaně doporučován biblickými autory (i naše prvé čtení počítá se zákonickou…

V závěrečném odstavci evangelia jsou dvě významná sdělení, významná dodnes: „teprve až Syna člověka povýšíte, poznáte, že jsem to já“; to druhé je neméně silný tabák: „…poznáte, že sám od sebe nedělám nic“. Osud lidí, obdařených kterýmkoli z velkých charismat (mají např. veliké poslání, třeba prorocké nebo zachraňující, pastýřské), bývá pozoruhodně podobný. Buď se establišmentu…

Už jsme absolvovali mnoho postních dob a jsme pořád stejně nevhodní. Už jsme možná pochopili, že ani největší pílí, ani největší snahou, ani největší poctivostí neuděláme ve svém životě žádný podstatný průlom vpřed, už víme, že jsme odkázáni na milost a nemilost a doufáme v milost. Není divu, že někdo z nás pak vstupuje do…

Podle některých kazatelů a vůdců duchovního života je prý celý malér lidské existence v tom, že člověk má tělo. Zdálo by se, že naším zbožným úkolem má být nějak se vypořádat s tělesností naší lidské existence, vlastně napravit, co se prý stvořiteli nepovedlo. Říká -li něco takového buddhistický guru, dovedu to pochopit. Mluví -li tak…

Když posloucháme prorockou knihu Daniel, zdá se nám, že slyšíme důvěrně známá slova. Skutečně, ten text dobře zapadá do našich stereotypů. Všichni také uznáváme, že nejsme dost dobří, že nejsme dost dokonalí. Uznáváme, že máme být trestáni. Jen při povrchním naslouchání se zdá, že i Lukáš mluví podobnou řečí. Ve skutečnosti se od ní velice…

Ježíš říká zpočátku taková podivně tvrdá slova, která toho služebníka vlastně odhánějí; ještě než stačil ten zbožný muž poprosit, už má Ježíšem jakoby přilepen cejch: jde si prý pro zázrak. Je to hodně neobvyklý úvod setkání člověka s božím synem. Přesto nepochybuji, že se tu děje láska právě tak, jak ve chvílích něžnosti nebo euforie….

Dnes popisovaná pokušení mají jeden společný rys, možná je to rys každého reálného pokušení vůbec: Všechny ty Satanovy návrhy jsou jakýmsi zkratem pravdy do polopravdy; vypadají pravdivě, ale jsou ve skutečnosti jen mistrně zamaskovanou polopravdou. Hřích pak se nestane tím, že prostě uděláme nějaký chybný krok, prolomíme tabu či urazíme božstvo; hřích se děje tím,…