V příběhu dnešního evangelia to téměř vypadá, jakoby si jeho aktéři, ženy i muži, uměli lépe poradit se smrtí než se životem. Možná se nám tím podobají. Ty ženy a muži věděli, že lidský život končí smrtí a že ke smrti patří rituály, které přijímání smrti ulehčí. Jako židovky a židé věděli, že Ježíšovo tělo se nakonec stejně rozloží a přejde do bezvládnosti šeolu. Jako židovky a židé věděli, že Bohem požehnaný život spravedlivého znamená dožít plnost času, tedy 70 let a předat svůj život jiným živým. A jako židé věděli také, jak na to, návod k životu slyšeli třeba od Barucha jako my dnes: „Moudrost, to je kniha Božích nařízení, zákon trvající navěky. Všichni, kdo se jí drží, dojdou života, kdo ji opustí, zemřou.“

Ježíšova předčasná a pohoršující smrt byla pro aktéry našeho příběhu spojena s hříchem. S Ježíšem to nemohlo být vše v pořádku, když jeho život skončil, jak skončil.

Hřích i smrt byly pro židy podobné v tom, že oddělují od živého Boha, smrt pro Židy patřila k hříchu a naopak, hřích znamenalo oddělení od Boha a bytí s Bohem znamenalo život – v Iz jsme dnes slyšeli: „Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi!“. Jistě Židé znali i jobovskou otázku po utrpení a smrtí spravedlivého, který živého Boha poslouchá. A věděli i o nenaplněné touze, žizni po Božím životě v lidských životních příbězích: v žalmu jsme dnes slyšeli „po Bohu žízním, po živém Bohu“. A židé se někdy ptali, jako i my v únavě a beznaději – není nakonec lepší lidský život sám o sobě? „Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti.“, jsme slyšeli v Ex. Těmito očima viděno by nade vše záleželo na uchování života lidského.

To pro nás nemůže platit, věříme, že život je v živém Bohu a oslava naší víry v to, že Bůh je živý, je pro nás jedním těžištěm Velikonoc. A jde o to žít příběhy živého Boha v našich životech.

Jak mohou být příběhy živého Boha v našich životech žity, hledá apoštol Pavel. Jeho recept vede přes to být sjednocen s Ježíšem Kristem, vštěpen do jeho života, řec. je to „symfytos“, spolu-rostlý, vrostlý do Ježíše Krista, rostoucí od něj, rostoucí spolu s ním. To zahrnuje i Ježíšovu smrt. „Jestliže jsme s ním sjednoceni [symfytos], protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.“

Ježíš vstal a s ním a v něm je možné zrušit onu lidskou nevyhnutnost hřích-smrt. Ježíšův život i smrt byly definitivně potvrzeny jako součást Božího života, příběh živého Boha. Smrt tedy je náhle a překvapivě něco, co od Božího života neodděluje. Zůstává jediné, co od Boha odděluje – hřích, ale vůči hříchu teď už můžeme nastavit Ježíšovu smrt a nebát se už smrtelných hrozeb, které vůči nám hřích přináší, nebát se, že zemřeme a půjdeme do šeolu, když jsme přece všichni zhřešili nebo když nás ubíjí hřích jiných. Lékem je, když jsme ve křtu vrostli do Ježíšovy smrti. Smrt už se stala ve křtu součástí našeho života: „všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt“ a v našich životech už nemá proto hřích moc: „kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu“, nám říká dnes Pavel. Můžeme tedy společně umírat v tomto životě hříchu a věřit s Pavlem, že i pro nás platí, že „jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši“.

Změna našeho pohledu od smrti k životu nemusí být zcela přesvědčivá, jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu. Ono je taky zmrtvýchvstání příběhem k neuvěření. Podle dnešního příběhu si život ve smrti hledá cestu do srdcí jeho aktérů docela váhavě, skrze (posvátný) strach. Pokud si myslím, že když jsme osloveni zářivou zvěstí zmrtvýchvstání, musíme se okamžitě změnit v Boží lidi, dnešní texty nás mohou v tomto směru uklidnit – někdy to trvá. Víme, že přes prázdný hrob i všechna andělsky zářící slova vyjdou vzápětí u Lukáše dva učedníci na cestu do Emauz. Setkání s Pánem v našich životech probíhají, to víme. Pokud ale zrovna nehledíme na jeho tvář a magnet hříchu nás různým způsobem znovu přitahuje k bezvládí šeolu, nepřestaňme se povzbuzovat navzájem oněmi slovy „proč hledáte živého mezi mrtvými?“. Vytrvejme v povzbuzování se navzájem a s živým Pánem se pak setkáme jistě, za malou chvíli a na naší cestě.