Mnoho křesťanů si stále ještě z dětských let chová představu, že Ježíš moc dobře věděl, že má nahoře mocného tatíčka a tak smí na zemi i v samotném velechrámu dělat, co se mu zachce. Taková představa je nejen infantilní, je nebezpečná. Ježíšův konflikt přímo na posvátné chrámové půdě byl konfliktem bez předem známého vítěze. Dokonce zůstává otevřen dodnes. Patří k tajemným konfliktům mezi věrností náboženství a věrností osobní víře.
Tohle dění zůstává pro mnoho lidí ukryto. Většina křesťanů všech denominací se domnívá, že správně věřit je vlastně totéž co slovy i skutky usilovat o zbožnost. Nu a Ježíš dnes vyhnal z chrámových nádvoří ty, kteří sloužili zbožnosti celého Izraele a dělali to pěkně v douladu s Torou. Ti prodavači prodávali obětní materiál, penězoměnci sloužili těm, kdo chtěli v chrámě nechat nějaký milodar a to nemohli splnit obyčejnými penězi, kterými platili jídlo nebo nocleh v hospodě. k tomu potřebovali nutně penězoměnce. A tak nás dnešní příběh v chrámových prostorách připravuje na velikonoce docela promyšleně. I tenhle příběh od nás vyžaduje změnit smýšlení, a právě o to jde před velikonocemi, získat k tomu odvahu a nadhled.
Všimněte si, a chce to i trochu prohnat hlavou: horlivost může jít ruku v ruce s vroucností v druhém, ovšem mohou také s velkým třeskem na sebe vzájemně narážet. Nejen mezi zbožnými teroristy, ale také mezi pokojně zbožnými.
Dnešní Pavlův text z listu Korintským jen potvrzuje, že paradoxy provázející víru nejsou nic divného. Narážejí na sebe zákonitě občas třeba nejen teologie a filosofie, ale také křesťanské náboženství a křesťanská víra. Proto je důležité umět udržet v běhu jejich dialog a sám sebe přimět takovému dialogu pozorně naslouchat, ne-li jej aktivně vést.
I dnešní ctitel koránu zná boží „nezabiješ“, ale zná i chutnou ideji džihádu. Svatá válka umí proměnit i lidskou zuřivost a vraždění nevinných v bohulibou záležitost. Jenže tohle funguje stejně spolehlivě mezi muslimy i mezi křesťany a židy, uvnitř i vzájemně. Zastavit ty ohavné výbuchy zbožných vášní při soužití abrahámovských náboženství by mohl dialog. Ale chybí k němu ochota i umění naslouchat a respektovat druhého.
Konflikt mezi náboženstvím a vírou stál už u kolébky Krista Ježíše a podobně i u kolébky Kristovy církve. Je tu dodnes.
Velerada tehdy právem důvěřovala zděděným systémům věrouky, mravouky a pravidlům zbožnosti. V těch tradicích je staletá moudrost předků, je tam zkušenost dobrá i zlá. Také Ježíš veleradu a židovskou zbožnost respektoval. Ovšem současně doopravdy důvěřoval božímu Duchu, který pudí každého z pravých proroků. Ten Duch, jak známo, vane, kde chce, není manipulovatelný jako systémy lidských idejí. A tak i Ježíše z našich zbožných obrázků ten Duch žene do bouře, kterou Ježíš nakonec zaplatí opravdu draze.
Proto srážka mezi Ježíšem a autoritami etablovaného náboženství musela jednou nastat. U Jana[1] najdeme potvrzení, že šlo právě o konflikt mezi vírou a náboženstvím: „Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.“ Podobně to viděli všichni evangelisté.
Je to srážka dvou legitimních autorit. Srážka dvou pojetí pravdy, zbožnosti, odpovědnosti. Ty hodnoty se šikují pod dva různé prapory. Vrcholná náboženská autorita měla pravdu, když hájila náboženství. Ovšem podle všech evangelií zachraňuje člověka nikoli náboženství, ale víra. Ježíš věřil tím, že Duchu i Abba důvěřoval .
Ovšem problém lze i obrátit. Dnes jsme svědky davových scén, kdy fascinace náboženstvím pálí mešity i kostely křesťanů. Dodává po staletí sílu mučedníkům, ale také studentům teologie Talibanu, charitativnímu spolku Hamas křesťanským, ale také sebevrahům z Hamasu a ultraortodoxním židům. Zbožným je patrně i Usáma bin Ladin a zbožnost deklaroval okatě i Saddam Husajn. To vše nás nabádá k pozornému zvažování – a možná i k hodně významné změně smýšlení, třebaže nebude navenek tak patrná.
Každá osobní víra děkuje náboženství jako svého druhu mateřskému lůnu. Díky ochranné atmosféře tradic a rituálů může se rozvinout víra jednotlivce do forem schopných samostatného života a lidsky zralých činů. Mezi rodným klínem náboženství a v dospělou vírou však panuje zákonité napětí.
Navzdory všem nepříjemným pocitům je pro nás dobrou zprávou, že Ježíš před konfliktem tohoto typu necouvá. Dodnes totiž každé takové počínání vypadá nepochybně nemoudře. Upozorňuje na to v dnešním úryvku také apoštol Pavel. Takové střety spolehlivě testují zralost naší osobní víry.
Ten střet může mít docela praktické rysy. Ježíšova novozákonní verse dekalogu – známé „jediné přikázání“ – není žádným morálním minimalismem. Učí nás, že všechna další mravnost je nedůležitá tam, kde se v důvěře Ježíšovu slovu hledá nejprve boží království. Opravdu se dokážeme spolehnout na jedno jediné přikázání? Co snad navíc potřebuje ještě před nalezením toho království, to mu bude přidáno zdarma, slibuje Ježíš. Tohle ovšem nemůže žádné náboženství schválit, musí hájit mravnost i závazek.
Lewis kdesi píše, že kvalitu a nosnost své důvěry někomu a něčemu nepoznáme dříve, než se octneme v existen-ciální krizi. Až v bytostném ohrožení můžeme rozpoznat, co považuje naše vědomí spolu s nevědomím za bezpečnou záštitu.
K takovým křižovatkám svědomí patří i střety mezi věrností náboženství a věrností víře. Také střety mezi nároky vašeho i mého povolání být pro bližní prorokem, knězem i pastýřem.
Ježíšův příběh konfrontace s pravidly zbožnosti v právě jeruzalémském chrámu nenabízí žádné rozuzlení, neumožňuje proměnit tu osobní událost prvého řádu v nějakou morální poučku. Tehdy jako dnes zbývá na každého z nás, jak svoji důvěru Ježíšově zvěsti nakonec dokážeme učinit pravdou k boží slávě, anebo pravdou k spravedlivé záchraně sebe sama.
Tak napětí mezi mou vírou a mým náboženstvím vydává čas od času neomylnou zprávu, jak je to ve skutečnosti s mojí i vaší vírou. To je důležité zjištění.
Z naší lidské strany závisí naše budoucnost, naše věčnost právě na spolehlivosti a zralosti víry v jistě nemoudrý, ale skvělý Ježíšův způsob slavení velikonoc večeří počínaje a nedělním ránem konče.