Boží láska a naše životy

Martin Šály
Ex 12, 1-14; Ž 116; 1K 11,23-26; J 13,1-17.31b-35
21.4.2011
Zelený čtvrtek

Do tajemství Ježíšovy večeře na rozloučenou můžeme jistě vstupovat skrze starozákonní hod beránka nebo skrze tradici přijatou a předávanou Pavlem. Celé třídení nás budou ale provázet jako ústřední texty janovské, pojďme se tedy podívat především na dnešní perikopu Janova evangelia.

Říká se, že evangelium podle Jana si můžeme představit jako pohyb kyvadla: Ježíš je poslán Otcem na svět a zase se vrací k Otci. Dnešním úryvkem ze začátku třinácté kapitoly jakoby začíná ten návrat k Otci: „Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci“, slyšeli jsme. Ta třináctá kapitola přestavuje určitý zlom, jeden komentátor a mnozí po něm začali Janovo evanglium dělit na „knihu znamení“ a „knihu slávy“, tou třináctou kapitolou začíná právě kniha slávy a skutečně jsme slyšeli Janova Ježíše, jak říká, že „nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm“. Víme ale, že Ježíšova sláva u Jana je zvláštní, míjí se s lidskou slávou, kterou máme chuť si představovat my. Ježíš to „Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm“ říká hned poté, co vyšel Jidáš, aby ho zradil (dnešní perikopa se skládá ze dvou částí a tuto pasáž vynechává). Je to skutečně zvláštní sláva, být zrazen jedním z nejbližších, jedním z Dvanácti. To nám ale nabízí pokoj, že pokud se nás snad někdy dotýká něco takto neslavného, ani takové pohoršení neznamená oddělení od Boží slávy skrze Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení.

Ona kniha slávy Janova evangelia začíná velkou řečí na rozloučenou, Janův Ježíš zde shrnuje své instrukce učedníkům, svou závěť. Začátek Ježíšovy závěti obsahuje příběh o mytí nohou. Spojení mytí nohou se slavením eucharistie je zjevné, i když není přímé. Jan možná narážel na to, že v obcích z jeho kruhu nebylo slavení eucharistie provázeno odpovídajícími činy – rozlámat své tělo ve službě druhým, nabídnout krev svého života k radosti druhých z Boží slávy. Jan právě takový smysl eucharistie možná chtěl vyzdvihnout jiným důrazem, aby mohl nechat Ježíše říci: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“. Použil umývání nohou – my křesťané máme tedy sloužit druhým i tak otrockými pracemi, jako je umývání nohou, to byla práce, kterou neměl být nucen dělat ani židovský otrok.

Ježíšův příchod na zem přinesl podle Janovských textů zvláštní rozdělení: ti, kteří v Ježíše uvěřili, se stali Božími dětmi, ovšem ty děti Boží jsou „světu“ cizí, protože svět Ježíše nepřijal a tak janovsky řečeno Boha nepoznal. Ježíš se pak vrací v tom pohybu kyvadla k Otci („Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete“), ale mezi svými dětmi, svými učedníky, zůstává, a to především v jejich v lásce. „Jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.„. Zdá se opravdu, že pro Jana je největším znamením trvající Boží lásky láska křesťanů k sobě navzájem. O lásce k nepřátelům u Jana nečteme, naopak Jan je slovně překvapivě ostrý vůči těm, kteří původně patřili do okruhu jeho obcí, ale způsobili v nich nějaký rozvrat. O takové situaci Jan se smutkem uvažuje ve svých listech, podobně jako dnes o jidášovské zradě, kdy nechá Ježíše říkat „vy jste čisti, ale ne všichni“.

My jsme čistí a máme proto možnost vstoupit do tridua s předsevzetím o lásce a službě k bližnímu a nejvíce mezi sebou navzájem a v naší církevní obci – abychom byli lepším janovským znamením Boží lásky. Nebude to špatně, když si takové předsevzetí dáme, „Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.

Ale nedělejme to předsevzetí, že se staneme lepšími a ještě lepšími umývači nohou našich bližních, příliš rychle, abychom se neminuli se základem, s počátkem zvěsti o umývání nohou!

Ježíš myje v dnešním příběhu nohy svým učedníkům ještě před tím, než jim dává ono přikázání lásky. Abychom se mohli milovat navzájem, potřebujeme se nejprve znovu ponořit do koupele jeho lásky. Nepotřebujeme mnoho, protože do Boží lásky jsme byli ponořeni v našem křtu a – jak jsme slyšeli – „kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt“. Využijme Velikonoce k obnově křtu po janovsku – k obnově víry v to, že jsme ponořeni a znovu ponořováni do Boží lásky. Jistěže nám k tomu pomůže ta láska, kterou si budeme projevovat jako dobří janovští křesťané navzájem. A možná nám pomůže i přijetí nějakého kousku lásky od našich bližních, kterého jsme si dosud nedokázali všimnout, nechtěli všimnout nebo snad i neuměli povzbudit. Pokud si chceme dávat předsevzetí, začněme předsevzetím si všímat, jak nám umývají nebo mohou a chtějí umývat nohy naši bližní, aby sami mohli dostát svému povolání milovat. Přijetí lásky pak vzbudí naši lásku.

Umývání nohou, které bude následovat za chvíli, ať je tedy na prvém místě znamením našeho pevného odhodlání znovu přijmout Ježíšovu lásku k nám. Žijme z Boží lásky k nám v Ježíšovi. Necháme si omýt nohy a odložíme to, co mu překáží, naše boty nebo ponožky. Odložme o těchto Velikonocích to, co nám brání vidět, jak Boží láska na mnoho způsobů omývá naše životy a bude je omývat znovu a znovu.