Koho míní prorok Izaiáš oním Božím služebníkem, o němž jsme slyšeli v dnešním SZ čtení, není dosud zcela jednoznačné – v křesťanské tradici je však obvyklé vykládat tuto postavu jako jakýsi předobraz Krista.

Líčení utrpení, kterým Boží služebník prochází pak křesťané vnímají jako předzvěst Pašijového příběhu, o čemž svědčí jeho zařazení do dnešní liturgie. Není to ale především fyzické utrpení, kterému je onen služebník vystaven – škubání vousů je jistě bolestivou zkušeností, spíše než o fyzickou trýzeň se ale jedná o projev posměchu a veřejného ponížení.

Také Ježíšovo fyzické utrpení, sugestivně vylíčené napříkladí v kontroverzním filmovém počinu Passion of Christ, nebylo zřejmě největší Ježíšovou zkouškou – vždyť mnozí pozdější mučednící čelili i větším fyzickým bolestem.

Na rozdíl od nich však člověk Ježíš neměl jistotu, zda svou obětí opravdu něčeho docílí. Křesťanští mučedníci měli svůj vzor v Ježíšovi – on pro ně byl svědkem, že někdy lze zvítězit jen za cenu oběti nejvyšší, a že smrt není nutně posledním slovem v životě člověka.

Jestliže totiž člověk svým životem skutečně sloužil Bohu, Bůh se ho nakonec vždy zastane, dá mu za pravdu, ujme se zpět své záležitosti a všem odpůrcům svého služebníka, kteří si dělají své malé ohníčky, nakonec vytře zrak. Ježíšův příběh je přece pro křesťany svědectvím této skutečnosti.

O koho ale měl opřít svou víru sám Ježíš? Je souzen jako rouhač a buřič, davy lidí které ho ještě před pár dny při příjezdu do Jeruzaléma zdravili jako proroka nyní volají po jeho smrti, učedníci ho kvapně a bez sebemenšího zaváhání opouštějí a Bůh – Bůh mlčí. Ježíš je popotahován a vyslýchán, od rady kněží od Piláta, od Heroda. Ti všichni zpochybňují smysluplnost jeho činnosti a mají ho za blázna nebo za zločince, osočují ho a posmívají se mu, jak bylo psáno o Božím služebíku. Ježíš musí v posledních chvílích svého života procházet mučivými pochybami: Mělo to všechno smysl? Čeho jsem docílil? Žil jsem opravdu podle vůle Otcovy, nebo se jednalo jen o mé poblouznění a svévoli? Pokud jsem opravdu Boží syn, proč se mě můj Otec nezastane? Nejsou pak události posledních dní svědectvím toho, že všechno co jsem hlásal a co jsem svým životem osvědčoval byl jenom můj blud?

Pro mnohé jeho současníky by jistě nepřízeň osudu byla i znamením nepřízně Boží, ale Ježíš jistě zná dobře Izaiášovo proroctví – vytrvá ve své víře v konečné projevení se Boží moci až na kříž.

Také my se občas nalézáme v podobné existenciální situaci, kdy máme zásadní pochyby o správnosti své víry a o celkovém směrování svého života. Pokud však stále věříme, že budeme-li plnit Boží vůli, čeká nás život věčný, jedná se spíše o krizi vůle, či poznání než krizi víry.

V těch opravdu těžkých životních situacích je však, alespoň pro mě, těžké si udržet i toto ústřední křesťanské vyznání. Snad je to ale správné, protože uvěřit něčemu takovému, že Ježíš Nazaretský je Syn Boží, který vstal z mrtvých, by nemělo být nikdy samozřejmé, jinak hrozí, že naše víra zdegeneruje, stane se z ní záležitost společenské konvence, jak už to pozoroval Kierkegaard.

Budeme-li tuto svou víru pokládat za něco samozřejmého, zjevného a daného, nejenže se odcizíme těm, kteří tuto víru nemají, ale zbavíme ji veškeré její síly a účinnosti pomáhat nám v skutečně zásadních životních situacích. (Co nic nestojí, za nic nestojí.)

Příběh Velikonoc pak, viděn z této sebejisté perspektivy, pro nás ztratí veškerou svou sílu, svou nejednoznačnost a dramatičnost – tak jak jsem toho občas svědkem při dramatickém ztvárnění toho příběhu během Velikonočních svátků. Ježíšovi protivníce řvou a utrhují se, aby bylo patrné, že jsou vzteklí, suroví, pomatení a cyničtí a Ježíš jim odpovídá s blazeovaným klidem někoho, kdo dobře ví, jak to všechno dopadne, tak co by se přece rozčiloval. Věřím, že Ježíše muselo jistě stát velké úsilí aby v této situací obstál jak proti námitkám svých protivníků, tak i proti vlastním pochybnostem. Ani my bychom se neměli snažit své pochybosti vytlačovat a zahánět.

Právě Velikonoce jsou významnou příležitostí pro každého křesťana, aby spolu s Kristem znovu prošel pochybami Velkého Pátku, aby si znovu důkladně promyslel a uvědomil proč že se to on vlastně v tomto sporu přidal na Kristovu stranu. Bude-li pak schopen si věřící na tuto otázku uspokojivě odpovědět, bude pak moci skutečně slavit Velikonoční Neděli jako svátek obnovení své viry – víry v Boží, Kristovo a své vlastní konečné vítězství.