O Velikonocích se v našich pohádkách zpřístupňovaly poklady. Něco na tom bude, i pro nás. Ten prazvláštní Izajášův služebník nám všem totiž nabízí zahlédnout náš vlastní hřích. Nikde jinde nelze vidět hřích lépe než v té tajemné situaci, kdy je náš Kristus pokrytý naším hříchem přibit na dřevo prokletí, jakým krucifix byl, je a bude, a kdy tam umírá. Náš hřích tam umírá s ním, pokud ovšem nám na to naše víra stačí. Těm, kdo kvůli usmíření s Kristem chtějí zahlédnout svůj hřích, Hospodin velkomyslně vyhoví.  Vyzval Mojžíše vyzdvihnout na kůl v pouštním táboře hada ohnivce; kdo z Izraele stál o to uzdravit se, zahlédl v bezmocnosti přibitého ohnivce přemoženo i své vlastní ohrožení a porozuměl, že i on je díky té spásné přesile uzdraven a může osvobozeně vydechnout. Něco podobného nám dnešním čtenářům staví před oči prorocký hlas Izajáše, umocněný Janovou vizí Ježíšových pašijí.

Kombinace dnešních liturgických textů z proroka Izajáše a Janových pašijí je nabita energií a kdo dovolí, tomu zjevuje mnohé. Janovy pašije jsou hymnem o Ježíšově svrchované převaze nad současnou nejvyšší politickou i náboženskou mocí – to potřebuje naše víra i naděje. Ten nedávno velmi úspěšný prorok je přece pověšen na kříž, je tedy jako takový proklet Bohem i lidmi, potvrzuje Deuteronomista s autoritou božího slova. Naše vlastní situace nikdy nemůže být horší. A Evangelium je svědectvím, že slovo zjevené Deuteronomistou je ve skutečnosti slovem nikoli posledním, ale předposledním. Poslední slovo našeho Boha k příběhu Nazaretského zjevuje právě Janovo evangelium: Musí existovat ještě nějaké boží slovo POSLEDNÍ, vždyť Ježíš nepřestává jednat jako suverén. Jinými slovy: i kdybychom už cítili v celém těle působit smrtelný jed našeho hříchu, i pro nás existuje nějaké Boží slovo poslední. Tohle nám jednou provždy vyhrazuje veledůležitý prostor pro naději.

Jako motto charakteristiky Služebníkovy kariéry stačí prvé dvě věty dnešního úryvku: „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! (Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem.)“ Izajášův Služebník je proto neméně významně hlasitým mementem všem zbožným, že Hospodina nelze ani manipulovat, ani plánovat.

Také si od kříže, který budeme dnes v tichu srdce reflektovat odnesme ve vlastním zájmu důležité upozornění: Člověk dokáže s Bohem komunikovat jen do té míry, do jaké funguje jeho důvěra tomuhle neprůhlednému Neznámému. Právě proto je tajemstvím i naše záchrana. Do náboženských schémat a úspěšných algoritmů prostě nezapadá, našeho Hospodina nelze předvídat. Směšný by byl každý, kdo by se u soudu s Hospodinem přel o validitu svých zásluh, své morální výše či čehokoli, nač dovedou být lidé hrdí. Pro nás lidi pak vypadá Boží láska k nejbližším, tedy k svému jednorozenému i ke svým dětem povolaným v jeho vlastní lid, aspoň někdy na náš vkus nečekaně drsně.

Bůh Izajášův i Bůh evangelisty Jana hodnotí naše počiny z nadhledu, a tedy v kontextu s okolím.  A v tom snadno nalézáme další princip našeho vztahu k Bohu našeho Pána Ježíše: Tenhle vztah se bude každopádně vyvíjet a rozvíjet cestami dramatickými. Kdo má uši k slyšení, možná zase trochu lépe v meditaci nad Kristovým křížem pochopí, proč tou jedinou relativně schůdnou cestou do smysluplnosti lidské existence zvané boží království je pro každého z nás právě následování tohoto Ježíše. Prostě proto, že cesta sama o sobě vůbec není zřetelná, a proto je moc důležité následovat po té cestě-necestě právě toho, který obstál v rolipovolaného a vyvoleného aťjako Izajášův Služebník nebo jako Janův suverén na kříži.

Při velikonočním triduu jako kdybych znovu prožíval tu neuvěřitelnou proměnu mého vnímání světa, kterou jsem zakusil kdysi před desítkami let; tenkrát mi kvůli šedému zákalu operovali obě oči. Samozřejmě jsem už roky před tím vnímal, že vidím nějak nedostatečně, ale postupně jsem si jsem zvykl; chodbami jsem procházel raději odkázán na hmat než na zrak například, můj svět tak bez varování postupně přišel o barevnost a hloubku, ztratil motivační sílu, ale to už já neuměl zaregistrovat, dokonce jsem stále ještě sedával za volant… Když mi poprvé po operaci dovolili na chvíli sejmout z očí obvaz, úplně jsem oněměl úžasem, jak stvořený svět je krásně barevný, přímo zářil. Byl ovšem veselý, přejný i v dobách, kdy můj svět stále víc a více pustnul, ale já ten rozdíl roky už ani nevnímal, nenapadlo mne, že i já patřím mezi ty, kteří se dívají, ale nevidí.

Také my jsme patřili k pronárodům, řečeno náboženským žargonem starověku. I dnes povolává Hospodin na všelicos nové a nové služebníky. Povolává je z lidu otrockého, jak jinak. Máme tedy v genech znaky otroctví, nejsme –li už vůbec spíš odumřelými pařezy. Už Adam a jeho Eva, člověk a člověčice, dvě strany téže mince zvané „člověk“ kdysi uměli žasnout nad krásou takového daru, jakým je bližní. Byli šťastni jeden z druhého a byli vděčni Stvořiteli toho společného štěstí. Ale pak najednou s hříchem se vše měnilo a každý z nich už hájí svou kůži a svádí vinu na druhého. Tak nějak je to s nemocí zvanou hřích: Díky hříchu chřadnou naše schopnosti komunikovat se světem kolem nás, chřadnou, až zakrní. Až pak díky kříži Kristovu se nám zakrnělým zjevuje šance zvítězit nad nemocí a bezmocí, kterou hřích v sobě nese, zvládnout to tím, že se přimknem ke Kristu ukřižovanému a vzkříšenému. On už obstál. Plavba bude bouřlivá, hodně dynamická, na kapitánovi i na kormidelníkovi pak velmi záleží.

Možná, že po každé velikonoční slavnosti porozumíme trochu lépe, co znamená, když rituálně vyznáváme v kredu, že „věříme v Boha, otce všemohoucího, … a také v Ježíše Krista, syna jeho jediného a Pána našeho.“