Naděje každému, kdo uvěří

Josef Staša
Sk. 2,14a; 22-32; 1P 1, 3-9; J 20, 19-31
1.5.2011
2. neděle velikonoční, cyklus A

Abychom měli možnost správně porozumět textům dnešních čtení, bylo by dobré je historicky orámovat a z toho pak vycházet v hledání jejich hodnoty a smyslu jejich výpovědi.

1)   Písemné záznamy Skutků apoštolů vznikaly pravděpodobně v rozmezí šedesátých až osmdesátých let prvního století, některé prameny je dokonce řadí až do období začátku 2. století.

2)   Listy Petrovy adresované do obcí rané církve na území Malé Asie jsou pravděpodobně z období 90tých let 1. století.

3)   Evangelium podle Jana je vznikem řazeno rovněž až do období konce 1. století a některé kapitoly dokonce až do začátku 2. stol. Evangelium vznikalo v prostředí působení gnóze, tohoto filosofického směru, který se nebezpečně šířil v prostředí „helénského a židovského vlivu“ –
a někdy pronikal i do křesťanských obcí.(Kromě mnoha dalších názorových konstrukcí gnostici vycházeli z přesvědčení, že Kristus byl nebeská bytost, která na sebe bere „lidství“/lidské tělo/ pouze zdánlivě, přísně vyznávali oddělení těla, duše a ducha člověka a stavěli na poznání boha skrze zjevené poznání pouze vyvoleným, dále vyznávali, že je nutné se zbavit „osudovosti člověka, vymanit se z „tělesného“ světa a dosáhnout tak spásy – tj. dosažení božství člověka…), Toto evangeliumale také vznikalo v prostředí „tzv. oficiálního židovství“, které bylo vznikajícímu a rozrůstajícímu se křesťanství nepřátelské.

Toto pro křesťanství nepřátelské prostředí často rozmělňovalo „pravé“ apoštolské učení a praxi některých církevních obcí, a proto Bohem inspirovaní bibličtí pisatelé také svými zápisky na tuto situaci reagují. Tolik k tomu zarámování.

Evangelista nám předkládá „vyprávění“, které vypadá, jakoby bylo reportáží o pokračování událostí po Velikonocích či doslovným dokumentem o tom, co následovalo po neuvěřitelném zážitku Marie z Magdaly po vzkříšení Ježíše.

Pod úhlem pohledu, který jsem předeslal v úvodu, je potřeba se na tento text dívat nejen běžnýma očima nebo poslouchat jej prostřednictvím zvukovodů našich uší, ale mít opravdu „oči k vidění“ a „uši k slyšení“. Tzn. mít naše smysly propojeny srdcem a bezmeznou důvěrou v Ježíšův odkaz a svědectví jeho prvních následovníků.

Pro pisatele Janova evangelia bylo těžké najít způsob, jak uchovat a předat dále to, čemu byli fyzicky někteří svědci přítomni, a co bylo a stále zůstává lidskému rozumu tak nepochopitelné. Bylo těžké najít způsob, jak uchovat a předat dále sdělení osobních prožitků, zkušeností Ježíšových učedníků
i praxi křesťanů církevních obcí těm, kteří už nemají šanci se fyzicky s Ježíšem setkat.

Jak předat toto poselství – tyto plody Vzkříšeného Ježíše působícího uprostřed společenství – toto žité, zakoušené a desetiletími osvědčené „krédo“ prvních Kristových následovníků dalším generacím tak, aby mu rozuměli, tak, aby se nenechali mást jinými výklady? (např. falešnými proroky, gnostiky, sektami a sektičkami, kterých se vyrojilo v dějinách bezpočet)?

Evangelista svědčí v tomto úryvku asi do té doby ústně tradovaným příběhem.

Používá k tomu jakési symboly či styčné body.

a)    „…prvního dne po sobotě“ nebo 8. dne byli učedníci opět uvnitř…“  text se stává svědectvím o tom, že se učedníci a také další Kristovi následovníci scházeli v den Ježíšova vzkříšení. Je to den slavení díkůvzdání – eucharistie (den bohoslužby). Je to den, kdy Bůh prokázal skrze svého Syna světu největší službu.

b)   A dále v tomto textu je dobré si všimnout: …„když byli ze strachu před Židy za zavřenými dveřmi..“. Toto vyjadřuje jejich obavy a strach po událostech ukřižování, které měli někteří v čerstvé paměti, ale vyjadřuje také strach a obavy ze všeho, kdo by mohl (zvenčí) shromážděnému společenství narušit jejich tak malou a dost křehkou víru ve Vzkříšeného nebo co by mohlo jejich a také naši chabou důvěru oslabit.

c)    A najednou, jak v textu uvedeno, „…poznají, že je mezi nimi Ježíš, který říká: „Pokoj vám“ a jako důraz to ještě zopakuje „Pokoj vám“. Slovníkem současnosti by to mohlo znít takto: „Uklidněte se, moji milí! Jsem to já“ – ukazujíc jim ruce a bok na dosvědčení, že je tentýž člověk, který visel na kříži, a který dokončil své poslání a přesto žije. „Pokoj vám, nestrachujte se“ a „jako mne poslal Otec, nyní posílám já vás, abyste sloužili jedni druhým a k tomu „…Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, budou odpuštěny, komu je neodpustíte, odpuštěny nejsou“.

Tyto janovsky pojaté letnice (na rozdíl od letnic popsaných ve Skutcích apoštolů) se dějí ve zcela „komorní“ – osobní rovině, bez popisu pro okolí viditelných znamení, dějí se v den eucharistie. Ježíš nabízí slíbeného Ducha svatého – Utěšitele. Každému. A jedním dechem dodává výzvu k odpouštění (parafrázuji): „Budete-li se smiřovat mezi sebou, bude to přijato i ,v nebi´, co smířit nedokážete nebo nebudete chtít, nebude přijato jako smířené ani ,v nebi´. Jen smíření s Otcem i mezi vámi navzájem vám přinese POKOJ. Jen takové vaše jednání, které bude tryskat z Ducha sv., ponese dobré ovoce. On vás k tomu uschopní.“

d)   A dále zmínka o Tomášovi, který byl také jedním z Ježíšových učedníků (tak často označován neprávem jako „nevěřící“). Tomáš jistě nebyl sám, kdo pochyboval o vzkříšení Ježíše, ale evangelista jej použije aby se stal „prototypem“ těch z nás, kteří jsme „nechytli na první našlápnutí“, prototypem těch, kteří nezahořeli při prvním setkání s Pánem, prototypem všech lidí, kteří se bezprostředně se Vzkříšeným nesetkali. Nebyl mezi těmi, kteří ihned poznali Ježíše ve svém středu a kteří to vyznávali, protože přijali Božího Ducha. Slyšel o Ježíši, snažil se všemu porozumět, ale nedařilo se mu to. Možná se bál (strachoval) aby „nenaletěl“. Jak je to podobné současnému člověku, který se nechce vědomě „zavázat“ – přijmout Krista jako Pána – se všemi důsledky, aby „nenaletěl“, aby nebyl „za blázna“.

       Kristus si však Tomáše našel. Také v Tomášově přítomnosti všechny „ znovu vyzývá: „Upokojte se“ a jeho vyzval: „Tomáši, ty máš možnost se přesvědčit, že jsem to já. Nikde v biblických textech se však nedočteme, že by Tomáš této Ježíšovy výzvy využil. Zahanben se ho nedotýká, touhu po důkazu nedokoná, protože srdcem slyší. „…Nepochybuj a věř!“. Tomáš dosáhl usmíření = jednoty s Pánem – už nepotřebuje důkaz. Od chvíle, kdy jej vzkříšený Ježíš osloví jménem, stačí mu, že vnitřně poznal, že je to tentýž Ježíš, se kterým „chodil jako učedník“ před jeho ukřižováním. Poznává, že Kristus dává naději každému (i každému z nás), když se ocitneme ve stavu malé důvěry v Jeho trvalou přítomnost, naději v Jeho blízkost a trvalou ochotu pomáhat.

Dává naději každému, kdo uvěří, bez dožadování se důkazů různého druhu, bez touhy mít nalajnovaná pravidla aby nepochybil, bez strachu či fobie, že víra je  přílišný risk. Dává naději i těm, kteří tzv. nestáli /nestojí/ „na startu“ s ostatními. Dosvědčuje to tento janovský letniční příběh. Dobrou zprávou se pro nás stává Ježíšovo utvrzení: Šťasten je ten, kdo neviděl a přesto uvěřil“. Doslova uvěřil. Aniž by si kladl jakékoli podmínky.

A Tomáš? Nepotřebuje už žádný důkaz. Přijal Vzkříšeného Ježíše. Bůh mu daroval světlo do očí i uši k slyšení a do srdce mu vložil svého Ducha, takže on může vyznat: „Můj Pán a můj Bůh!“ Evangelista tak vkládá Tomášovi do úst „krédo“ prvních křesťanů, které už po mnoho desetiletí vyznávali. Vyznávali jej jako „nově zrození“.

Vkládá mu do úst stěžejní vyznání prvních křesťanů, jak dokládá i text prvního Petrova listu. Petr to zvěstuje ve svém slavnostním díkuvzdání milosrdnému Bohu, který nám daroval skrze vzkříšeného Ježíše znovu se narodit k živé naději. A znovupřipomíná .. „ač jste ho neviděli, ani nyní nevidíte, přece v něho věříte a působí vám to vznešenou radost, tj. cíl vaší víry.“

V textu ze Skutků Petr dosvědčuje a vyznává ve svém kázání to, co spolu s ostatními křesťany v obcích už dávno přijali, zakoušeli a zvěstovali (navzdory všem gnostikům, Židům i různým falešným prorokům), …“že vzkříšený Ježíš je ten, který byl ukřižován, že je jejich, tedy i naší záchranou i radostí, a že se naplnilo Písmo, naplnil se příslib daný Hospodinem a stojí za to, aby to v Duchu svatém trvalo věčně.

 

Kéž to dokážeme přijmout, prožívat i hlásat svými postoji také my.

Jako svědectví, že Dobrá zpráva funguje, že zvěstovanému Slovu věříme a tato víra není utopií nebo pouhou ideologií, ale že nese ovoce, které chutná!

Kéž naše postoje ke Kristu i k bližním nejsou upachtěné strachem a obavami, ale zakusíme smíření a vznešenou radost, jako ti, kteří skutečně přijali Krista jako Pána do svého středu.

 

Pane, smiluj se.