V dnešním čtení a evangeliu se setkáváme se dvěma příklady víry. Sv. Pavel v listu Římanům dává za vzor víry Abraháma. Nad vírou setníka se v evangeliu podivil sám Ježíš.

Oba dva věří navzdory své situaci a obvyklému lidskému uvažování a také s vědomím své vlastní nedostatečnosti. Víra Abraháma jde i proti všem logickým předpokladům. Byl již starý a jeho žena byla neplodná. Abrahám si to dobře uvědomoval, jak píše sv. Pavel: „… pohlížel na své již odumřelé tělo …“ Viděl svou vlastní nedostatečnost, ale pohlížel na ni s vírou. S vírou, že Bůh může tuto jeho nedostatečnost překonat.

Setníkova nedostatečnost je jiného druhu. Je přestavitelem okupační moci, příslušníkem nevěřícího národa, kterým Židé pohrdali, přestože byli pod jeho nadvládou. Setník z Lukášova evangelia byl pravděpodobně v rámci svého postavení dobrým člověkem, který měl úctu k židovskému národu i náboženství. Možná ale tím spíše si byl vědom své nehodnosti. Toto vědomí ho ale nevede k pasivitě. Nejdříve se snaží zvýšit šance na vyslyšení své prosby lidským způsobem: posílá židovské starší, aby se za něj přimluvili. Nakonec se ale vzdává opory jejich svědectví o něm a jeho dobrých skutcích a vyznává svou nehodnost Ježíšovi. Ani v té chvíli ale neodvolává svou prosbu, ale žádá jen o to nejmenší, co podle jeho zkušenosti stačí k uskutečnění vůle toho, jemuž je svěřena moc. Nežádá žádná viditelná znamení, žádné vnější úkony, dokonce nežádá ani setkání s Ježíšem.

Vědomí nedostatečnosti nebere Abrahámovi ani setníkovi z evangelia odvahu, nezastírá jejich pohled na Boha, ale naopak jim pomáhá nahlédnout Boha jako toho, který koná skrze své slovo a „dává život a nebytí volá k bytí“, jak píše sv. Pavel ve verši předcházejícím dnešní čtení. Abrahámova a setníkova víra v Boha jako dárce života pak zároveň dává Bohu prostor projevit na nich svou moc.