Slavit Velikonoce znamená dovolit, aby aspoň ve vlastním srdci nastal (snad na chvíli, snad natrvalo) radikálně nový čas, čas přecházení Páně. To Bůh je zde a přehlíží své dílo a svůj majetek. Do jaké míry je lid jeho lidem. Izraelita už bydlel v zaslíbené zemi. I poté musel být připraven k exodu. Tou připraveností slavil pesach.

V onen den se bude říkat: Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. budeme jásat a radovat se, že nás spasil. Neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme velikonoce ne už se starým kvasem. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.

Ne všichni cítili exodus jako vysvobození, těm etablovaným se šlo do neznáma těžko, neradi riskovali. Možná to Hospodinovi ani nikdy neodpustili, Egypt měl své jistoty, nejen hrnce masa, ale také hrnce hrály roli. Kdo nikdy neplakal, nemá proč se těšit, že jeho slzu setře boží něžná ruka, raději se pojistí, aby nemusel plakat. Každé velikonoce vyžadují aspoň dvojí: probudit zase smysl pro znamení času (teď je chvíle, kdy je obětován beránek) a probudit zase odvahu a připravenost k následování. Život s Ježíšem je putování, cesta, čas od času i hostina, ale především cesta: Cestou Ježíš vykládal Písma, cestou rozehřál srdce zledovatělá zklamáním z minulosti a strachem ze zítřků, protože to okřídlené „umřeli jsme hříchu“ je třeba znovu a znovu činit realitou, slovo se má stávat tělem. Naši velekněží a zákoníci: ještě stále jsou autoritou, ovšem nemusejí mít proto vždy a ve všem pravdu, spíš je každý bere opravdu vážně, ale sám také přemýšlí.

Nestačí co nejpečlivěji plnit své náboženské povinnosti, dokonce to může být marná investice. Jde o to, aby bylo a zůstalo pravdou, že ze spásy darované Bohem se budeme opravdu radovat i jásat. Teprve víra budící naději a lásku zhodnotí investice do náboženství Dodnes mnozí zbožní mají své účty s Bohem jakoby vyřízené díky vzornému plnění povinností toho jedině správného náboženství podle nejlepšího vědomí a svědomí, Takoví dokáží rozpoznat starý kvas jen u těch druhých, méně dokonalých. Bez výměny kvasu je z velikonoc už jen folklór:kuřátka, zajíčci, dojímavý boží hrob, fanfáry zmrtvýchvstání. Člověk není anděl a nemá jím být. Ale závislost na starém kvasu, na starých osvědčených jistotách náboženských systémů má dáti dal musí slábnout, má-li začít být pravdou bytostná jednota se vzkříšeným, jak ji připomíná každá eucharistie. Ti emauzští přišli o všechny naděje, regrese není nikdy zcela vyloučena. Proto velikonoc není nikdy dost, ani když se slaví neděli co neděli. Ovšem neděle bude právě obrazem a připomínkou toho, co se dělo či nedělo o našich Velikonocích. V příběhu učedníků se zjevuje Ježíš opakovaně právě při tom, když se sdílejí. Život sdílený ve společenství přátel je mimořádně úrodným pro středím pro vzkříšení hodnot. Manželé by neměli zapomínat tuhle dobrou zprávu.