Sedmnáctá kapitola Janova evangelia, obsahuje tzv. Ježíšovu velekněžskou modlitby. Dnes jsme slyšeli první polovinu, která začíná tak, že se Ježíš modlí sám za sebe, modlí se, aby Otec oslavil svého Syna.
Pojmu sláva lze rozumět různě. V pojetí ovlivněném řeckým myšlením může význam slova sláva – doxa – směřovat v krajním případě až k „popularitě“: slavný je pak ten, kdo má hodně lajků na Facebooku nebo subscriberů na Youtube, nezáleží ani moc na tom, na čem je jeho popularita založena. Hebrejské slovo kabod – sláva, ale vychází z toho, co je nějak „fyzikálně“ těžké, co má váhu, so se vykazuje svou vlastní hmotností. A ten, kdo má vnitřní váhu, je v židovském myšlení především Hospodin.

Kdo žije s Kristem, pozná skrze Ducha svého Boha – dárce věčného života. Tuto větu jsme si vybrali jako téma dnešní liturgie.
Jak, poznal Boha apoštol Pavel, jsme slyšeli v prvním čtení. Slyšeli jsme jeho misijní řeč, kterou pronesl na starořecké radě starších v Athénách. Odvedli ho tam epikurejští a stoičtí filosofové a Pavel při své řeči navázal na to, co znali, na jejich představy a názory. Athéňané ctili mnoho bohů a snažili se na žádného nezapomenout. Proto také měli jedno místo vyhrazeno „Neznámému bohu“. A Pavel jim řekl, že právě ten „neznám bůh“ je jediný a pravý, je Stvořitelem nebe i země. Od lidí nic nepotřebuje, protože je vlastně dárcem všeho. Chce ale, aby všichni lidé změmili svá smýšlení a chovali se tak, jak jim to ukázal Ježíš, kterého k tomu určil a jako důkaz své vůle ho vzkřísil z mrtvých.

Začátek dnešního evangelního čtení naznačuje, jak moc byli učedníci rozrušeni a zneklidněni představou, že od nich Ježíš odejde a navždy ho ztratí. Dělali si starosti o svou budoucnost a o to, jak zvládnou jeho nepřítomnost. Ježíš je ve své řeči na rozloučenou uklidňuje a znovu ujišťuje, že všechno nakonec dobře dopadne. Nejprve se však musí…