Třetí neděle adventní, kterou dnes slavíme, je pro mě především setkáním s Janem Křtitelem. Během přípravy nás zaujalo, že Jan musel třikrát záporně odpovědět na otázku, kým je. Nejdříve vyznal, že není Mesiáš. Víme, že Izraelité očekávali příchod Mesiáše. Zachariáš, jeden z posledních proroků Starého Zákona, jim to připomněl takto: Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. (Zach 9,9)
Pak se kněží a Levité ptali Jana, jestli je Eliáš. Prorok Malachiáš totiž v 6. století před Kristem pravil: Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. (Mal 3,23) Věřilo se, že Eliáš znovu přijde a pomaže Mesiáše. I tuto domněnku Jan vyvrací.
Do třetice byl Jan tázán, jestli je „ten prorok“. Nejmenovaného proroka totiž zmiňuje např. Deuteronomium: Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já. Jeho budete poslouchat. Hospodin mi řekl: „Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži.“ (Deut 18,15-18)
Je potřeba si uvědomit, že mezi působením Jana Křtitele a prorockou činností Zachariáše a Malachiáše sice uplynulo zhruba pět století, ale během nich se hlas Hospodina zprostředkovaný proroky odmlčel. Izraelci navíc považovali svou situaci v Janově době za neúnosnou. Mesiánská očekávaní proto byla velmi naléhavá, a slova dávných proroků stále velmi živá. S velikou nadějí očekávali Izraelci i naplnění proroctví, o kterém jsme dnes slyšeli u Izaiáše: Neboť jako země nechává vzejít svůj výhonek a jako zahrada dává vyrůst své setbě, tak Panovník Hospodin dá vyrůst spravedlnosti a chvále přede všemi národy. (Srov. Zach 3,8.)
Rád bych se teď ale zamyslel nad druhem naděje, který projevil Jan Křtitel. Podle jednoho komentáře (https://bible.org/article/anticipation-israels-messiah) se kněží a Levité mohli zeptat Jana i na to, jestli je poslem, který má připravit cestu. Malachiáš totiž porokoval o Janu Křtiteli i takto: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů.“ (Mal 3,1) Jan tento text nejspíš znal. Po otázce: „Co říkáš sám o sobě“ se ale přihlásil k proroctví asi o 200 let staršímu, k výpovědi proroka Izaiáše: Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa. “Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek.“ (Iz 40,3-10)
Omlouvám se za delší citaci, ale jde mi o porovnání předmětu a projevu naděje u kněží a u Jana Křtitele. Předmět jejich naděje se zdá být stejný (příchod Hospodinovy spravedlnosti), ale projevy jsou zcela jiné. Kněží se jen zeptají, jestli je Jan slíbeným prorokem, ale Jan má odvahu přijmout Izaiášovo proroctví jako osobní výzvu a stát se „hlasem volajícího“. Když Jan začínal křtít, nemohl vědět, že se brzy objeví Ježíš z Nazareta, který ho bude následovat a přijme ještě mnohem důležitější proroctví Starého zákona, proroctví o Mesiáši, jako svou osobní výzvu. Pokud by se Janovo volání neopíralo o víru, bylo by spíš projevem bláznovství než naděje. Jan ale věřil Hospodinu a v tíživé situaci svého národa projevil naději formou experimentu. Rozhodl se zkusit vstoupit do příběhu, který jeho národ tradoval a doufal, že Hospodin bude v tom příběhu s ním, jak slibovali proroci. Volání v pustině bylo projevem naděje a útěchou zároveň. Mluvit o experimentu je možná troufalé, ale je to formulace, která během přípravy zarezonovala.
Asi je to tím, že každý máme nějakou zkušenost s pustinou. Může jít o materiální nedostatek, o duchovní vyprahlost nebo o absenci mezilidských vztahů, které by nám poskytly útěchu. Biblická pustina je místem, kde se potulují zlí duchové, ale může být i místem pročištění. V mých vnitřních pustinách se většinou potulují chmury nenaplněných očekávaní a udělat krok plný naděje novým směrem bývá pomocí mých vlastních sil skoro nemožné. Myslím, že Jan nalezl vnější pomoc v existenci příběhu, který mohl vztáhnout na sebe. (Jak významné mohou příběhy být!)
Během adventu je pro mě osobně důležité si uvědomit ten obrovský rozdíl mezi naší dnešní situací, kdy se můžeme s radostí opřít o znalost Ježíšova života a čerpat z darů Ducha svatého, a situací Jana Křtitele, který ještě neznal Ježíšovu bezpodmínečnou lásku a Hospodinovu útěchu zakoušel primárně skrz Mojžíšův zákon. Pro mě je to hrozná představa. Chápal bych jeho pocit pustiny, i kdyby nebylo římského útlaku. Tím víc obdivuji, jakého projevu naděje, jakého pozitivního přístupu, jaké odvahy byl schopen. Neměly bychom my s pomocí novozákonních opor být schopni podobných projevů naděje, i když se naše pustiny někdy subjektivně zdají bezbřehé?
Je možné naše pustiny vnímat jako příležitost pro experiment? Jsou to příležitosti volat Hospodina, i když nás to může stát poslední zbytky sil? Trochu mě děsí, že nevíme, co se stalo s lidmi, kteří možná volali jako Jan během posledních pěti století před Kristem – Bible o nich mlčí. Musí nám stačit, že víme o Janovi. Navíc netušíme, jak by se náš příběh vyvinul, i kdyby do něj Hospodin vstoupil. Nezapomeňme, že Izraelci si představovali Mesiáše poněkud jiného, něž jakého Jan nakonec pokřtil. Vstoupení do příběhu je z pohledu našeho aktuálního chápání situace kromě útěchy spojeno i s velkými riziky.
V přípravě nás zaujal ještě jistý existenciální rozměr Janova volání. Na otázku: „Kdo jsi?“ odpovídá popisem činnosti: „Já volám.“ Jakoby celý smysl Janova života spočíval v tom, že volá Hospodina. Asi v téhle souvislosti nelze nevzpomenout na hlavního představitele židovského existencialismu – Martina Bubera. Jeho útlou knihu Já a Ty, vydanou v roce 1923, jsem četl před deseti lety, ale inspiraci v ní hledám dodnes. Autor v ní předpokládá, že lidské bytí se zakládá v našich vztazích s okolím a ty mají dvě základní formy: vztah Já-Ty a vztah Já-Ono. První z módů lze chápat jako dialog a druhý jako monolog. Je ale důležité si uvědomit, že Buber popisuje mód Já-Ty jako vztah bez přenosu informace, bez uchopování, bez objektivizace toho druhého, vztah umožňující svobodu i nekonečnost zúčastněných. Naopak vztah Já-Ono nám umožňuje uchopovat věci kolem nás, orientovat se v hmotném světě a popisovat ho. Naše komunikace a setkání s ostatními lidmi většinou oscilují mezi oběma módy. Buber tvrdí, že jedině vztah Já-Ty nám umožňuje zakoušet pravého Boha. Aktivně navázat vztah Já-Ty s Bohem, ale není pro člověka možné. Je potřeba se tomu vztahu otevřít a trpělivě čekat na odpověď. Vztahy Já-Ty s ostatními lidmi nás učí otevírat se vztahu s Bohem, zakoušet Boha v jeho jinakosti a zakládají tak naší vlastní existenci.
Myslím, že Janův křest (byť jen vodou) lze chápat jako uskutečnění vztahu Já-Ty mezi křtěncem a Janem. Podle Bubera takové chvíle otevírají cestu k vztahu Já-Ty i mezi křtěncem a Bohem. To se patrně projevilo, při křtu Páně, kdy si Ježíš uvědomil hloubku svého bytí. U našeho křtu Duchem svatým je to ještě zjevnější – otevírá nás vztahu Já-Ty s Bohem (zakládá naši existenci). Mnozí z nás byli pokřtěni ve věku, kdy to nemohli vědomě prožít. Máme ale celý život na to, abychom okamžik našeho křtu zpřítomňovali projevy naděje, tak jako Jan v dnešním evangeliu. Jan je ten, kdo volá, kdo se otevírá vztahu s Hospodinem. Voláním se podle Bubera dotýká kořenů svého bytí. Je to projev naděje i útěcha zároveň.
Závěrem bych rád poznamenal, že jakýkoliv život bez záblesků vztahu Já-Ty s neuchopitelným Bohem mi připadá jako pustina. Volání, snahu o postupné navázání takového vztahu pokládám za jediné východisko a zároveň za největší projev lidské naděje. Za vztahy/setkání Já-Ty s bližními v tomto světě pak děkuji jako za velikou útěchu a za předobraz vztahu s Bohem, který nelze navázat vlastní silou.