Dnes začínající nový rok a celké období Adventu nabízejí orientaci v čase. Podle dnešní nabídky Slova není ale čas Adventu těšením se na Vánoce, na nejhezčí období v roce, kdy andělé budou zvěstovat velikou radost. Spíše je to – a tak jsme při přípravě uchopili téma dnešních textů – příležitost si připomenout naší bytostnou nejistotu.

Autor Markova evangelia skutečně ke svým posluchačům do časů nejistoty promlouval. Markovo evangelium – jak se většinou soudí – bylo napsáno ke konci židovské revolty vůči Římu nebo těsně po něm. Židovská vzpoura vůči Římu začala bratrovražednými rozpory a bojem jednotlivých židovských frakcí. Už to samo o sobě židovstvo rozkolísalo, a když pak Židé byli Římem poraženi, jejich svět zůstal rozvrácený. Padnul Jeruzalémský chrám a odhaduje se, že v tomto období zahynul milion Židů. Kromě osobního utrpení mnoha Židů tento čas představoval pro celý tento národ znejistění náboženských a společenských jistot a nadějí. Svět Židů se otřásl, téměř jakoby se zatmělo slunce, jakoby se hroutilo to, co bylo stvořeno samotným Bohem. Ale otřásl se i svět křesťanství, které se v lůně židovstva zrodilo, a s pádem Jeruzaléma zanikla mateřská křesťanská obec tohoto města.

Naděje na záchranu z této apokalypsy je u Marka vykreslena až podivně pasivně: přijde Syn člověka s velikou, božskou slávou, v oblacích s nebeskými anděly a toto utrpení a nejistoty ukončí tím, že k sobě shromáždí své vyvolené. Nezdá se, že by Ti vyvolení ke své záchraně mohli nějak přispět. Oni si tu záchranu ani nezaslouží, je to jako v Izajášově dnešním textu: Všichni jsme jako nečistý a všechny naše spravedlnosti jsou jako poskvrněné roucho. Všichni jsme zvadli jako listí a naše viny nás odnášejí jako vítr. Ti vyvolení jakoby víří vzduchem jako suché listí v poryvech větru tohoto podzimního období. Nejistoty těch, kteří jsou takto vláčení, jsou velké, soužení přítomné, lidé jedí slovy žalmisty chléb slz a slzami jsou napájeni.

Trochu naděje můžeme podle Izajáše vložit do toho, že sám Hospodin si své vyvolené uhněte z jejich bezvládnosti poletujícího listí do podoby, která se mu bude líbit, do pro něj přijatelné podoby. Ale znovu, my ani k této proměně nejspíše neumíme přispět nějakou naší akcí. Izajáš vlastně už Hospodinu ani nic neslibuje, jen mu připomíná, že jsme jeho: Hle, jen pohleď, všichni jsme tvůj lid. A podobně neslibuje, ale volá i žalmista: Rozjasni svou tvář (Bože) a budeme zachráněni.

To je naděje Adventu, pokud si dokážeme přiznat, že naše výchozí situace k řešení je docela dramatická, že naše naděje je jen v příchodu zachraňujícího Boha. Pokud se nám podaří v Adventu si naši situaci přiznat, nebude to málo.

Co ale znamená ona dnešní výzva „Bděte“, která se jeví pro dnešní evangelium klíčová? Můžeme říci, že je to výzva povzbuzující čekající v situaci prodlužujícího se času, kdy se nějaké naše slunce zatemnilo a měsíc ztratil svou zář, ale očekávaný Pán stále nepřichází. Ale možná ono „bděte“ se nám promění onu zatím jakoby pasivní naději do přicházejícího Pána.

Křesťanství je totiž zvláštní cestou, doufáme, že budeme zachráněni bez našich zásluh, ale současně je na nás, abychom našimi vlastními slovy a životy aktivně zpřítomňovali to, v co doufáme. A jestliže věříme a doufáme, že naše vlastní záchrana je pro nás je příchod Boží, příchod Syna k nám, pasivním a znejistělým vyvoleným, pak to současně znamená pro křesťany výzvu k akci, která bude znamením této naší naděje. Totiž přicházet ke svým bližním, kteří jsou znejistělí a poletují ve větru.

Podle dnešních textů je záchranou „být někoho, kdo se ke mně přizná“. Ten přicházející někdo nedbá, že spravedlivost jeho vyvolených je jako poskvrněné roucho, přes všechnu jejich uvadlost k nim přijde a přizná se k nim. A to je dobrý adventní program pro nás vůči našim bližním. Jestliže jejich spravedlivost vůči nám je jako poskvrněné roucho, přesto mají poznat, že máme zájem o ně, i tím, že jim slovy Iz nebudeme připomínat neustále jejich vinu. To naše jakoby pasivní očekávání záchrany v příchodu Syna člověka se pak bděle děje našim hledáním možností, jak být malými Kristy, kteří přicházejí pro své bližní do jejich apokalyps s odpuštěním, přijetím a službou.

Advent je doba, kdy se povzbuzujeme v očekávání druhého příchodu Pána, ale také doba, která čeká na nás, na naše přicházení do vztahů, kde jsme očekáváni a ve kterých zatím takříkajíc „nejsme“. Toto je myslím spolehlivý způsob, jak bdít, k tomu jsme jako služebníci domu dostali plnou moc.

Kéž je tedy pro nás Advent obdobím osvobozujícího nadějeplného čekání na příchod toho Jediného, který nás může zachránit, kéž se osvobodíme od jiných nadějí na naši záchranu. Kéž je ale pro nás Advent také obdobím osvobozující aktivity přicházení k našim bližním a kéž je nám darováno, aby  díky naší aktivitě tito bližní kus své záchrany od Hospodina mohli zakusit již tady a teď.