Odpovědět na pozvání

Jan Konzal
Ex 32,1-14; Ž 106,1-6.19-23; Fp 4,1-9; Mt 22,1-14
15. října 2017, Klíček
28. neděle v mezidobí, cyklus A

Tým připravující dnešní liturgii porozuměl úryvkům Písma jako nápovědi našemu hledání dospělé odpovědi osvobozených lidí na různé boží výzvy. Nebývají ta boží pozvání vždy jasná, někdy vynesou na světlo řadu otazníků. I velké duše jako třeba Marie Nazaretská nebo Ježíš v Getsemanech se musely optat, jak tomu pozvání rozumět. Mnohokrát to bývá výzva překročit nějakou naši propast, přes kterou – zdá se nám – vedou jen mosty na prvý pohled nehodné důvěry. Pak hledáme to důvěryhodné kde se dá. Přitom jsou ve značné výhodě ti, kteří Bohu své víry důvěřuji aspoň natolik, jak důvěřujeme svému náboženství nebo svým racionálním analýzám. Tuhle zkušenost s Jahvem Hebreové neměli, anebo měli jen velmi nezralou, neschopnou budit důvěru beze slov.

Křtem jsme naroubováni na dějiny vyvoleného lidu. Ty byly od začátku velmi pestré. I my známe obavy až strach ze situace, kdy lidu chybí důvěryhodný vůdce v sociálních nebo náboženských problémech. Náš Bůh uhnětl z otrockých pronárodů sídlících kolem Nilu svůj vyvolený lid a připravil pro veškerý lid jakési půvabné boží království. Podaří se mu to i s námi? Kladně dokáže odpovědět jen naše osobní víra takovému Bohu. Z příběhů Písma vyplývá, že je to Bůh mocný a věrný, ale věrný prazvláštně. Pozve třeba na svatbu, ale pak ty pozvané zavrhne, třebaže se omluvili rozumnými povinnostmi jinde. Anebo vyvede mocnou rukou lid mimo dosah faraonovy moci, ale zdá se, že neslyší křik úzkosti a nevnímá nebezpečí kroků nesených enormními stresy člověka. Člověk stresovaný absurditou své existence snadno sklouzne do pověr a magií náboženství otců. Jejich otcové v mnoha kolenech ctili své bohy spolu s Egypťany, tohle náboženství se tam jakž takž osvědčilo a Hebrejové měli s Hospodinem zkrušenosti jen bouřlivé jako mladé víno. Mlčel vůdce Bohem vyslaný a a řešení lidu schválil i velekněz Áron  Hebreové ještě nikdy nezaslechli desatero, proto se proti Zákonu neprovinili. Není viny tam, kde není zákon, učil už apoštol Pavel.

Připomíná mi to situaci v Ježíšově podobenství o otrokovi, kterému král odpustil dluhy, ale který sám poté vymáhal na svém bližním dluh mnohem menší. Ten menší dluh nebyl dosud právně ani morálně vyřízen, dluh menší nesouvisel s tím větším. Omilostněný otrok měl právo dluh vymáhat, nebyl vinen. Jeho hřích však už nesl ovoce.

Odpovědět na boží výzvu vyžaduje nejen moudrost, ale i zkušenost a odvahu. Písmo tu dnes naznačilo velmi zvláštní spravedlnost. A v našich pravidlech myšlení tu tím víc taková spravedlnost koliduje s milosrdenstvím. To nám pak dokáže v osobních problémech účinně problematizovat boží důvěryhodnost a tím i i odvahu k dalšímu rozhodnutí mu od doporučení tradovaných důvěryhodným náboženstvím křesťanů. Mnohokrát už naše upřímná zbožnost slyšela hlas proroka Micheáše, oznamující: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: Jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6, 8). Slyšeli jsme, ale vzít to za bernou minci v našich osobních dilematech nemáme odvahu. Většině lidu se zdá bezpečnější stavět chrámy, na jejich výzdobu strhávat ozdoby ze svých nejbližších. Budujeme svatyně na výšinách a pořádáme tam poutě, které Bohu demonstrují naše oběti, aby viděl, že nic od něho nežádáme zadarmo. Zkrátka: Uvěřili jsme boží proexistenci vyhlášenou z hořícího keře, uvěřili jsme prorokům Micheášovi i prorokům Nové smlouvy založené na krvi Ježíše z Nazareta, ale víc důvěřujeme metodám náboženství, které vytvořila a po tisíciletí precizovala lidská zkušenost se životem.

Jenže království boží je tam, kde vládne právě ten Hospodin Micheášův i Ježíšův. To království boží nebuduje člověk. To Bůh, ne člověk dává jména dobrému i zlému, to on určuje, co se hodí a co nehodí na hostině pozvaných. Moudrá odpověď si toho musí být vědoma.

Náš křest nám každému dosvědčuje, že jsme byli vykoupeni. Ten, kdo nás kdysi na velkém tržišti příběhů stvořeného světa vykoupil, kupoval nás jako otroky, které chce osvobodit a ví, jak na to. Od té události máme nového Pána. Je jen logické, že směr a pravidla cesty na svobodu Hebrejů i křesťanů určuje právě ten Pán, kterému lid patří.

Také dnešní příběhy Bible nám pomáhají smířit se s Bohem, který jako suverén vládnoucí veškerou mocí, budí v člověku „bázeň“ či opravdový respekt. Ale zároveň nám totéž Písmo radí včas naleznout v tom suverénovi Ježíšovo Abba.

Kdo z nás tedy chce přiměřeně odpovídat na pozvání Boha naší Staré i Nové smlouvy, musí trpělivě v sobě živit důvěru v ty prameny, které nám něco o Suverénovi i o Abba  nabízejí. Patří k nim i naše náboženství, ale nejen. Náš Pán je spravedlivým, ale po svém. Pán je a zůstává tajemně milosrdným, ovšem po svém. Ale vždy a ve všem zůstává Pánem věrným prohlášení z hořícího keře: Jsem tu pro vás, jsem na vaší straně. Pak ani tradované náboženství otcu nás neohrozí svými slepými uličkami, jakou byl kult zlatého telete, lidová pověrčivost, chytráctví mágů nebo infantilita ideologů.