Bohu dávejte to, co náleží Bohu

Josef Kratěna
Ex 33,12-23; Ž 99; 1Te 1,1-10; Mt 22,15-22
22. 10. 2017, Hradec Králové
29. neděle v mezidobí, cyklus A

Dnes jsme slyšeli úryvek z Matoušova evangelia, dvaadvacáté kapitoly. Matoušovo evangelium bylo určeno křesťanům ze Židů a bylo pravděpodobně napsáno v osmdesátých letech prvního století v Sýrii. Dnešnímu příběhu předchází několik podobenství – o dvou synech, o zlých vinařích, o hostině a o svatebním šatu. Následují příběhy, ve kterých se Ježíš v chrámu dostává do sporu se svými protivníky. Těmi byli saduceové, farizeové, herodiáni a další skupiny. Saduceové byla vládnoucí vrstva velekněží, která kolaborovala s římským režimem. Farizeové byli věrni Mojžíšovu zákonu a snažili se do puntíku dodržovat náboženské předpisy. Herodiánům zase nečinilo žádný problém, přistoupit na jakýkoli kompromis ve věci Říma. Ač o to zpočátku velmi stáli, nepodařilo se těmto skupinám získat Ježíše na svou stranu a tak se spojili proti němu. Nemohou se přece smířit a žít s tím, že je tu někdo, kdo jim vidí nejen do talíře, ale až do žaludku. Vzájemně neoblíbení se spojují a vytvářejí koalici k polapení a odsouzení Ježíše.

Ježíš z těchto chrámových sporů vychází vždy jako vítěz a odhaluje lstivé jednání farizeů. „Máme platit daně nebo ne?“ I tentokrát rozpoznává jejich léčku přesto, že se mu chválami a lichotkami na jeho osobu snaží mazat med kolem úst. Vyžádá si peníz daně – minci kterou se daň platí. Tiberiův římský denár. Peníz, na kterém je vyobrazena hlava panovníka a nápis Tiberius Augustus – císař, syn božského Augusta je zcela jistě mince, která náleží císaři. „Tak tedy císaři dávejte co je jeho“ a dodává to, na co se ho nikdo neptal, „Bohu dávejte to, co náleží Bohu“. Židé většinou daně platili a tím jaksi vyjadřovali, byť nechtěně podřízenost politické moci. I my dnes máme platit daně, i my tím máme vyjadřovat určitou loajálnost s režimem ve kterém žijeme a na kterém se máme podílet. Nemáme však považovat představitele světské moci za bohy a svrchované vládce i když si někteří úctu a uznání zasluhují. V současnosti jsou to u nás jen vyjímky a v těch nejvyšších patrech je to vyloučené. Ve světě jsou na tom možná o něco lépe. Jediný a svrchovaný vládce je Hospodin. On je Pán a jen Jemu je třeba prokazovat absolutní úctu a poslušnost. Do Jeho společenství patříme především. Jsme ale také občany státu, společnosti nebo společenství ke kterým máme povinnosti, ale máme v nich také i práva, včetně volebního.

Víme tedy co odevzdávat Bohu a co představitelům režimu nebo společnosti? Tato otázka nebyla aktuální jen v době Ježíšově, ale i dnes nebo v době nedávno minulé. Většina z nás to pamatuje. Věřící, ale i jejich duchovní vůdcové a církevní představitelé byli za komunistů často postaveni před otázku, jak moc se mohou podřídit režimu a nakolik zůstat věrni svému svědomí. Pohodlnější řešení pro ně volilo hodně z nich. Nakonec dávali císaři to, co mu patřilo, ale i to co patřilo Bohu. Státní moci se podřídili až tak, že ošidili Boha.

K tomu, abychom se zajímali také o věci veřejné nás vybízí i druhý Vatikánský koncil v konstituci „Radost a naděje“. Vstoupit do politiky nebo veřejných funkcí může jen omezené množství věřících. Všichni ale můžeme nepřímo zasahovat do politiky svou modlitbou uznáváme-li absolutní moc Hospodinovu. Ve Starém zákoně je výzva modlit se za babylonskou říši, za krále a hodnostáře. V Novém zákoně, v prvním Pavlově listu Timoteovi nacházíme: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, přímluvy, díkůvzdání za všechen lid, za vládce a za všechny kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem“. Touto modlitbou vyznáváme, že jen Bohu patří veškerá moc. On je Pán a Vládce, před kterým se musí sklonit každé koleno. On může proměňovat nejen naše životy, ale i plány a úmysly našich církevních i politických představitelů.