Na cestě za komuniální církví

Want create site? Find Free WordPress Themes and plugins.

Konkrétní komuniální církev je cestou neopakovatelnou, dějinami církve v malém, místem života Ducha v Božím příběhu[1] nás lidí, tedy v Božím životě s konkrétní skupinou Jeho lidu.

Ambice popsat „co je komuniální církev“ musí být tedy od samého začátku mírněna. Chceme-li přesto v následujících odstavcích hovořit o některých obecných předpokladech, má tomu být rozuměno jako nabídce, aby ti, kteří ucítili vůni, kterou pro ně církev jako společenství vydává, nešli zbytečně po slepých stezkách.

Možná má smysl počítat, zda máme, či nemáme na to, abychom vstoupili na cestu za komuniální církví. Nabízejí naše danosti i touhy, naše okolí (okolnosti) dobré a rozumné důvody se do podnikání s názvem „komuniální církev“ pustit? Ale podobenství, kde se o takovém zvažování hovoří (srv. Lk 14,28), chce možná říci něco jiného: na některé cesty se máme vydat, i když naše počty katastrofálně nevycházejí.

Následující řádky chtějí hovořit o některých „předpokladech cesty“. Avšak dílo Boží církve nebude nakonec výsledkem dobře zváženého počínání, ale darem, který je dán díky naší naději a bude stále obnovován. Vydejme se na cestu za komuniální církví s pokojným vědomím, že neumíme „vládnout“ ničím, ani předpoklady samotnými (ve smyslu vyústění daného podobenství – Lk 14,33). 

1. Chtít věřit v církvi a s církví

Předpoklad, že křesťansky lze věřit pouze v církvi a s církví není dnes v roce 2009 samozřejmý. Kolik je kolem nás těch, kteří říkají, že mají „víru v sobě“ a nepotřebuji k tomu nějakou podivnou instituci s „bílým klaunem“[2] v popředí?

U putujícího cestami komuniální církve předpokládáme chuť věřit v Kristově církvi, která je jedna a jíž je Kristus hlavou a Pánem (srv. např. Ef 1,22). Tato církev je tajemnou a slavnou skutečností, která není viditelná, hmatatelně uchopitelná. Cesty věřících na této zemi jsou však cestami tohoto Kristova tajemného těla a my jsme a chceme být údy tohoto těla.

Obtíž této tajemné církve Kristovy, církve listu Efezským a Koloským spočívá právě v její nehmatatelnosti – není smysly ověřitelnou skutečností. Má-li mít naše víra s církví konkrétní výraz, musíme současně spolu s Druhým vatikánským koncilem věřit, že tajemná Kristova církev je nalezitelná, realizuje se, žije, v konkrétních společenstvích věřících lidí z masa a krve. Míníme tím místní (možná lépe řečeno partikulární[3]) církve, odpovídající církvím v Korintu nebo Filipách, kam psal své listy apoštol Pavel.

Komuniální církev pak žije tak, že jedno takové konkrétní místní, partikulární církevní společenství lidí z masa a kostí je pro právě tyto lidi církevním domovem a tajemná Kristova církev se zhmotňuje („subsistuje“[4]) zde tak cele a plně, nakolik to je na této zemi možné – před dosažením plnosti všeho v Kristu. Předpoklad, že tajemná církev, plná Boží slávy a Božího Ducha má tady a teď pro mne svůj „hlavní prostor“ v konkrétním společenství církve – tedy třeba deseti nebo dvaceti konkrétních lidí (jejichž chyby jsou až příliš zjevné), může být i pohoršující. Toto je ale víra křesťanů.

Chtít pak být církví (plně církví!) s konkrétními bližními, se kterými jsem se nějakou zvláštní shodou okolností potkal k vytvoření společného církevního domova, je jedním předpokladem, který nelze před vydáním se na cestu za komunální církví pominout.

2. Chtít věřit ve společenství

Míříme-li ke komuniální církvi jako církvi společenství, věnujme se nyní druhému slovu ze sousloví „komuniální církev“, tedy společenství (komuniu).

Vezměme nejprve společenství obecně, mimo církevní kontext. V základu slova společenství je „společné“ – společný zájem, společná cesta, sdílení společného života v daném společném čase a společném prostoru tak či onak, třeba i skrze fandění stejnému sportu nebo stejnému klubu.

Společenství vytváří obvykle ne příliš velká skupina přátel (snad 4-20), kteří se znají a ve prospěch vytvoření onoho „společného“ nabídnou druhým větší či menší kus sebe sama (svého času, energie, schopností). Tato ochota poskytnout sebe sama druhým ve prospěch společného je dalším a nutným předpokladem. Jen při takovém počínání je možné, aby to společné a ochota k němu přispívat mohly vyústit i do přátelství, otevřenosti, důvěry a svobody, sdílení a vzájemné pomoci. Existuje jistě mnoho dobrých společenství, která s křesťanstvím nemají nic společného a onen prostor mezilidské důvěry i pokoje je zde otevřen. Musíme ale říci, že známe křesťanská shromáždění a skupiny, která společenstvím – jak jsme ho právě popsali – nejsou, třeba proto, že se tam lidé prostě vůbec neznají, nebo že je tam lidí příliš mnoho.

Toužíme po takovém společenství přátel pro naši křesťanskou víru? Příliš rychlá a neuvážená kladná odpověď zde není dobrá: nejsou někdy anonymní katolické mše ve farnosti dobré pro naši třeba momentálně rozjitřenou duši, kdy chci „být sám s Bohem“? Bude-li mým církevním domovem třeba společenství o deseti nám až příliš dobře známých lidech, není taková skupina příliš citlivá na všechno člověčenství v dobrém i ve zlém? Nebude společenství (tedy naše domovská církev!) až příliš zatížena lidskými sympatiemi a antipatiemi, které na malém prostoru společenství budou obtížněji zvládnutelné než ve farnosti, kde si po „absolvování mše“ často jde každý po svém? Nebude tam jedna výrazná osobnost dominovat na úkor jiných? Bude společenství schopno řešit krizové situace vyplývající ze vztahových obtíží?

Komuniální církev se ale společenstvím musí učit být a je to jeden z jejich podstatných předpokladů. L. Evely kdesi napsal, že zatímco Ježíš dlouho usiloval, aby jeho učedníci vytvořili společenství a slavil s nimi „jedinou mši“[5], tak dnes slavíme hodně mší a málo v církvi usilujeme o vytvoření společenství.

Autoři jako Hans Jorissen to vidí jednoznačně: Trojice je společenstvím, církev pak k Trojici odkazuje, ba žije z života Trojice a je sama tak společenstvím svou vnitřní podstatou[6] – je společenstvím s Bohem skrze Krista a v jeho Duchu. Téměř by se chtělo pak říci – kde není společenství, není církev. A co může být lepším znamením společenství církve s Bohem než právě společenství věřících lidí i mezi sebou?

3. Chtít mít mnohé společné: koinonie, liturgie, diakonie, martyrie

Předpokládejme již, že nechybí chuť být církví v tom společném s hrstkou dalších lidí a usilovně ze svého tomu společnému přispívat. Máme mít společné opravdu „všechno“, jak to stojí v idealizovaném popisu prvotní církve (Sk 2,44)? Řekněme zde, že to „všechno“ lze nalézt v mnohém konkrétním, co bývá někdy vyjádřeno prastarými charakteristikami koinonie („společenstvítvornosti“), liturgie (chvála Boha realizovaná společně a srozumitelným způsobem), diakonie (služby druhým) a martyrie (svědectvím víry druhým):

Tak koinonie církve může znamenat trávení společného času, vzájemné sdílení i konkrétní pomoc. Koinonii vytvářím s druhými svým vydáním se (kenozí) vůči nim, po vzoru Ježíšově stále vystupuji na cestu „činů druhým“ (srv. J 13,12). Sebevydání (srv. J 13,14) nejen předpokládá, ale přímo vyžaduje vzájemnost. Nikoli snad kvůli spravedlnosti takového sebevydávání (láska není a nemůže být spravedlivá), je již spravedlností svého druhu, spravedlností panující v božím království.

Já sebevydávající také musím i chci s otevřeností přijímat sebevydání druhých. To může být ještě náročnější než samotné sebevydávání zejména pro lidi hrdé, kenozí nekultivované. V církvi komunia pak takové činné míření k druhým pomáhá společnému míření jedním směrem – společnému přátelství, smířenému názoru na věci nebo budoucí cesty společenství, společnému dílu. Pokud se míření jedním směrem ve společenství narušuje, měl bych být pohotový ke smíření. Ke koinonii komuniální církve musí (narozdíl od farnosti) patřit sdílení a smiřování, hledání společné budoucnosti s respektem k rozdílnosti a k názorům menšiny. Zde ale také má patřit to, že se pokusím, nakolik to jen dokáži, podřídit své menšinové mínění tomu společnému! Jistěže mé osobní svědomí je tou instancí, kterou se nakonec řídím, kéž je to ale svědomí zralé a dokáže dobře ohodnotit vysokou cenu toho společného před cenou toho, co je momentálně žádoucí pro mne.

Být komuniální církví je náročnější než být v církvi farností – vyžaduje se zde více času, více otevřenosti, více tolerance, více úsilí a více ochoty. Je otázkou, zda lze vůbec od mentality „dobré farnosti“ přejít do mentality komunia nějakým stupňováním. Správným účastníkem farního shromáždění (společenství) lze být i jako individuum více nebo méně plnící rituální povinnosti – třeba i anonymně. Komunio ale vyžaduje radikálně prolomit hranice a hradby anonymity s tím, že hraje podstatnou roli vědomí: „Jsem ostatními přijímán a přijímám ty ostatní“.

Koinonie má mít svůj určitý rytmus a také řád a organizační strukturu, schopné garantovat angažujícím se svobodný prostor, kde lze tvořit svobodně a neohrožovat svobodu druhých. Toto se může jistě případ od případu lišit. Pro některá společenství může být přiměřené slavit společně nedělní eucharistii 2x měsíčně, pro jiná to může být příliš málo nebo příliš mnoho.

Liturgie komuniální církve je slavným a slavnostním vyjádřením radosti ze společenství s Bohem, celou církví i slavících lidí navzájem. V modlitbě komuniální církve nemá chybět neformální sdílení, aby prosby a díky vyjadřovaly konkrétní díky a potřeby členů společenství a jejich bližních. Komuniální církev slaví i svátostně: eucharistie, smíření i další svátosti mají mít komuniální charakter vnitřním zaměřením i formami, které toto podporují. Ať žádnou liturgii neslaví předsedající, ale slaví ji společenství a členové církevního společenství se svými charismaty a službami (včetně ordinovaných) na všech liturgiích podílejí v nejvyšší možné míře.

Ti, kteří zakusili církev jako společenství, mohou dosvědčit, že ono společné v liturgii má konkrétnější a uchopitelnější tvary: prosby nebo díky při eucharistické liturgii jsou konkrétními prosbami a radostmi všech přítomných, společné přijímání těla a krve Páně při eucharistii s přáteli svědčí o tom, že Pán je opravdu a konkrétně blízko skrze konkrétní bližní, atd.

Ti, kteří zakusili společně slavené smíření, mohou dosvědčit, že ono „společenství hříšníků v milosti Boží“ je znovu výborným a osvobozujícím znamením Kristova společenství s námi.

Diakonie komuniální církve má být také alespoň do určité míry „společná“ – lze dohodnout sbírky na konkrétní účel a je žádoucí zaměřit diakonii konkrétním společným směrem k charitě toho či onoho druhu.

Je žádoucí, aby také martyrie měla společné rysy – v dnešní době může být dobrým svědectvím do církve i mimo ni to, že komuniální církev v tomto čase a prostoru je možná a přináší své plody. 

4. Chtít se nechat proměňovat Slovem

Písmo je a má zůstat životodárným zdrojem pro každého křesťana, ale komuniální církev si bez Písma jako pramene, ze kterého se čerpá, neumíme představit. Nejde o teorii: už jsme uvedli, že církev společenství je náročnější než leckdy nezávazná a anonymizovatelná církev farností. Písmo je pak nám dáno k tomu, abychom podle něj měnili naše životy – jistě každého z nás, ale také abychom se měnili společně – právě směrem ke  společnému.

Společná četba Písma v rámci modlitby, sdílení se nad ním, společný výklad textů např. před přípravou eucharistické liturgie je pro život komuniální církve nutností.

Již jsme psali, že komuniální církev má žít ze svátostí. Svátosti slaví komunio, ale svátostný život má být – dle našeho názoru a pokud je to jen trochu dobře možné – pořádán „řádnými“ služebníky v rámci jejich služby i charismatu.

Míříme ale patrně do časů (nebo v nich již jsme), kdy „řádní“ služebníci mohou církvi chybět. Komuniální církev se ambicí slavit eucharistii a jiné svátosti nemá vzdát, snad ale může přečkat období, kdy to dočasně není dobře možné a nárok na slavení „řádné“ eucharistie musí být na čas odložen[7] . Koinonie pod Božím Slovem pořádaná skrze slovo Písma však nesmí být „odložena“ nikdy! 

5. Nebát se být církví jako společenstvím i církví jako institucí

Zde vstupujeme do zdánlivě nezřetelných prostor: říkali jsme, že církev má být společenstvím a společenství jsme popsali jako vesměs neformální a v nejlepším případě i přátelské a důvěryplné směřování a vytváření společného.

Takto pojaté společenství má pochopitelně výhody – obvykle zde není nikdo k ničemu „nucen“, života společenství se účastním, protože chci. Kéž by vždy v církvi byla jen dobrá společenství.

Takové společenství má ovšem i nevýhody, kterých jsme se již dotkli – oč se skupina lidí opře, jestliže vnitřní nebo vnější tlaky rozváží společenství do té míry, že to společné mizí v únavě, neochotě, nesmíření, strachu, nepřátelství vevnitř nebo také v tlaku a nepřízni zvenčí?

Oč se opřeme? Řekněme zde pro mnohé velmi obtížný předpoklad, bez kterého ale neumíme pokračovat v hovoru o komuniální církvi: musíme se opřít o instituci církve, naše komuniální církev musí být nejen společenstvím, ale i institucí církevní obce, musí být postavena, konstituována jako společnost.

Je zvláštní, nesmírně odvážnou a málo zajištěnou vírou nás katolíků, že neviditelnou církev Kristovu hledáme v církvi jako instituci, konkrétněji právě v jedné místní, partikulární církvi, církevní obci.

Odpor proti institucím je v českých zemích značný a má své oprávnění. Mezi katolíky situaci ztěžuje také faktická struktura sdílení jurisdikce. Jediným, kdo v církvi římskokatolické může vybavit řádnou jurisdikcí ordináře partikulární církve, je papež. Biskup pak deleguje některé ze svých jurisdikcí na faráře, zpovědníky, katechety. Katolík může mít někdy až dojem, že farnosti jsou jakési pobočky vatikánské církve, že centrum církve leží v Římě, a že záleží především na plnění náboženských povinností. Skoro by se mohlo zdát, že v pojetí některých znamená být katolíkem dodržovat určitou sadu pravidel – životní nutnost „být s druhými a pro druhé“ ve společenství pak jistě může ustoupit do pozadí. Dnešní centralizace instituční výkonné, zákonodárné i soudní moci je navíc v dějinách církve nevídaná.

Instituce je však nezbytnou pomůckou (nikoli nebezpečím) pro jakékoli společné fungování, které má mít trvání a srozumitelnost a které nemá skončit tehdy, jestli na čas zmizí hladivý „duch společenství“ v únavě, půtkách nebo námahách všedního dne.

Je téměř zbytečné dodávat, že instituční formalismus církev společenství zabíjí a nesmí být dopuštěno, aby opanoval prostor natrvalo – pak by církev společenství už nebyla církví společenství.

Pokud má společenství odvahu stát se institucí, konstituovat se, dát si svá pravidla, a přijmout „formální“ zodpovědnost, můžeme mít velkou naději, že tato instituční pravidla nás přes úhory přenesou a obnovu i onoho společného pokoje podpoří. Bez instituce je náchylnost společenství k rozpadu a zmaru mnohem větší. Míříme zde tedy od neformálního společenství k instituci církevní obce.

Co institučního má mít komuniální církev o deseti nebo dvaceti lidech? Koinonie společenství je v obci podpořena institutem koinonie (institutem obecnosti, schopnosti nějakého shromáždění jako obec fungovat). Z hlediska sociologie lze mluvit o „obci“ jen tehdy, jestliže členové nejen znají, ale také vědomě a chtěně akceptují zásadně alespoň společné hodnoty a normy života svého společenství či obecenství (své koinonie). Platí zde dále, že každý jednotlivec si musí být jist, že je ostatními členy obce přijímán, že k nim patří a že může spoluur­čovat dění uvnitř obce a její působení navenek; musí se i on sám rozhodnout k odpovídajícímu recipročnímu postoji vůči jednomu každému. Členové obce jsou navzájem spojeni v síti relativně stabilních sociálních vztahů; proto každá obec potřebuje organizaci a tím také nositele úřadu, kteří pečují o to, aby koinonia fungovala ku prospěchu věci i členů. 

Výraz „obec“ nevyžaduje nutně skupinu vytvořenou jen z přátel důvěrných (nemá za cíl vyvářet „primární skupinu“). Mezi sociology je názor, že obec je (vše)obecná spíš jako „sekundární skupi­na“. Na druhé straně sekundární seskupení vyžadují k udržení soudržnosti a akceschopnosti instituční momenty (etický kodex, řád, pravidla právního řízení členstva, finanční příspěvky a pod.). Výrazu „vztahy“ nelze rozumět romanticky; vztahy kvalitní nejsou jen ty, které působí příjemně jako romantická mimořádná přízeň nebo jakási zamilovanost. Hodnotu vztahu dodává kvalitní ovoce, např. pokoj, vzájemná spolehlivost případně věrnost, podepřená zážitkem vzájemné odpovědností za jednotlivce i za celek.

V obci mají místo instituty demokratického rozhodování (hlasování pléna, při větším počtu lidí pověřený menší orgán pro „běžné“ záležitosti, např. rada  církevní obce). Při rozhodování mají být i formálně respektována pravidla kolegiality a subsidiarity, např. ordinovaní služebníci, pokud jsou členové této církve, nemají zasahovat do rozhodování ve věcech jím nepříslušných. Komuniální církev může mít psanou konstituci, která vyjadřují cíle i některá nejdůležitější provozní pravidla pro život komuniálního církevního společenství.

K institucionalizaci společenství v obci mohou patřit „ministeria“ – pověření ke konkrétním službám pro společenství nebo za společenství navenek. Může jít o „malé“ záležitosti, např. organizování sbírek potřebným atd.

Také vzdělávání má být podpořeno nějakým institucionálním rámcem – komuniální církev na svých cestách potřebuje významně vzdělanější členy než farnosti.

I institučnímu rámci patří tedy i institut členství. Musí být zřetelné, kam sahá která odpovědnost a musí být tak jasné, kdo je členem a kdo není členem dané církevní obce. Členové této obce pak za obec i „formálně“ odpovídají! Církevní obec je pochopitelně otevřená, přijímá hosty, může a má mít „čekatele členství“ poutané k této církvi i „neformálním duchem společenství“ a podobně. Nakonec ale musejí být členové komuniální církve ochotni i schopni se ke své církvi přihlásit formou zodpovědného členství v domovské církevní obci.

6. Mít odvahu být katolíky mimo farnosti, ale nikoli mimo církevní kázeň

Standardní instituční podobou katolické církve dneška jsou farnosti v neproblematizované jednotě s ostatními partikulárními církvemi.

Zde máme obtížnou úlohu: na jednom místě přesvědčit čtenáře, že farnosti není potřebné rozbíjet nebo napadat – mnozí tam jsou spokojení. Ještě důležitější než spokojenost s málem je fakt, že ne všichni katolíci jsou schopni existovat jinak než jako pasivní konzumenti náboženských nabídek (náboženské poučení, iniciace a svátosti). Určitě nemají navíc být napadány farnosti konkrétní a snižováni věřící, kteří „jenom“ chodí do farnosti – takový náš soud by byl rouháním, protože soudit nesmíme.

Řekněme však pokojně a důrazně – přestože jsou a budou „dobré“ a snad i „komuniální“ farnosti, farnosti nejsou pro komuniální církev obecně vhodné proto, že tato forma měla historicky jiné poslání. Funkce farnosti formoval po více než čtyři staletí ideál církve lidové, nemá vhodné instituty pro podporu malých společenství. Hledat, jak má být farnost komuniální církví, se může stát lehce marností: farnost není totiž svým územněsprávním charakterem určena pro důvěryplné sdílení, smiřování a vytváření oné komuniální jednoty v rozdílnosti, které považujeme pro církev za podstatné. Farnost je nucena klást větší důraz na „náboženský provoz“ na úkor podpory rozvoje důvěry a naděje věřících skrze komunio. Hierarchická mocenská struktura a klerikalizace s farnostmi spojená velmi lehce a neopravitelně narušuje kolegialitu, subsidiaritou i komuniální charakter církevní obce. Citlivost komuniální formy církve vůči stávající „feudální“ mocenské struktuře církve je zkrátka příliš velká na to, aby nám investice do vytvoření „komuniální farnosti“ dávaly smysl. Nadto obzvláště ve větších městských farnostech se věřící znají málo nebo vůbec, o pravdivém komuniu lze stěží v takové anonymitě hovořit.

Katolík patří do konkrétní partikulární církve, obvykle diecéze. Jak málo katolíků ale cítí závazek svou místní církev spoluvytvářet! Pochopitelně to lze obvykle obtížně i z praktických důvodů – farář je vždy formálně a často neformálně „pánem“ své farnosti, který řídí a rozhoduje vše, leckdy bez jakékoli zpětné vazby; ta neexistuje ani mezi věřícím a ordinářem a nikdo ji nepostrádá. „Lid“ pak chodí do kostela v roli onoho náboženského konzumenta, jemuž je vyhrazena „zbožná účast“, nikoli spoluvytváření. O spoluvytváření však v komuniální církvi jde ale podstatnou měrou – nejde o „podporu“, „pomoc“ nebo „aktivní účast“. Jde právě o „bytí církví“ – moje církev bude taková, jakou ji spoluvytvořím. Jistě zde dodejme, že ovoce nedržíme v rukou: církev je institut lidmi vytvořený; plodnost dává či nedává Duch.  

Vykročit jako katolík k tomu být církví mimo farnosti není dnes u nás obvyklé. Snad je na i místě pro mnohé se nejprve poctivě pokoušet věřit ve farnosti. Nedokáži-li to, nemusím se bát z farnosti vykročit na cestu za komuniální církvi nefarnostního typu. Zkušenosti odjinud navíc ukazují, že mezi různými nefarnostními církevními skupinami a farností může fungovat dobrá a přátelská spolupráce. 

7. Chtít nebýt sektou

Být katolíkem v partikulární církvi mimo farnost je dnes tedy zatím u nás neobvyklé. Lze to vůbec, aniž bychom se stali sektáři  nebo schizmatiky a „velkou“ církev vlastně opustili? Připomeňme si zde, jak církvi rozumíme. Věříme, že jedna „velká“ církev Kristova se plně děje v daném místě a času v konkrétních místních (partikulárních) církevních společenstvích.

Ovšem stačí takovému společenství přesvědčení, že takovou církví prostě „je“, aniž by si toto třeba sebelepší přesvědčení byla ochotna jaksi ověřit zvenčí? Pokud postačí pouze „vnitřní a dobré přesvědčení“, že cesta našeho společenství je správná, vydáváme se nenápadně na cestu pryč od Kristovy církve, k níž patří opravdová potřeba jednoty.

Katolická partikulární církev, která sektou být nechce, musí hledat „řádné“ cesty, jak sektou nebýt. Nebýt sektou znamená zůstat otevřenou ideově, kázeňsky i hlavními formami existence náboženské křesťanské obce (hlásání Božího slova, slavení svátostí). Jednota zůstává jednotou různých, ale nevyžaduje uniformitu. Nebýt sektou znamená být dále ve spojení s jinými partikulárními církvemi a tím ve spojení s „celou“ církví. Co ale znamená toto spojení? Po většinu historie katolické církve jsou prostředníkem jednoty mezi různými místními církvemi biskupové. Jejich úkolem je garantovat jednotu, apostolicitu i katolicitu (všeobecnost) daného společenství. Odpovídá-li za dané církevní společenství „řádný“ biskup, je cesta ke katolicitě daného společenství otevřená, protože biskup ordinář odpovědně vybírá a vzdělává své spolupracovníky v presbyterátu.

Najdeme pochopitelně další znamení jednoty, jako je např. respekt k živým tradicím liturgie. Ta má mít jistě tvůrčí charakter s aktivním přispěním podle možností a charismat všech slavících.

„Nebytí sektou“ se realizuje i prostřednictvím návštěv v jiných společenstvích podobných i méně podobných; pro komuniální církev je taková síť vazeb obzvláště důležitá, protože vzájemného povzbuzení na těchto cestách není dnes nikdy dost. K nebytí sektou komuniální církevní obce patří také ekumenická otevřenost.

Komuniální církev chceme vytvořit naší nadějí a naším úsilím. Běda však, pokud si ji současně nechceme nechat darovat jako dar. Přijetí institučního rámce katolické církve je u katolíků odvážným i riskantním znamením takového daru. Zda to je možné bez toho, aby nastal rychlý nebo pomalý kolaps církve jako komunia, je možným rizikem takového kroku. Církev jako společenství ale má mít schopnost se s nároky instituce vyrovnat: jen ve spojení společenství věřících a instituce katolické církevní obce může naše snažení nakonec přinést plody, které si přejeme.

 

[1] Odkaz na knihu „Lidé jako Boží příběh“ E. Schilleebecxe.

[2] Srv. jedna reflexe návštěvy Benedikta XVI. v ČR, Lenka Procházková, Právo, 30.9.2009.

[3] Srv. konstituce Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium (LG), čl. 8,2. „Místní církev“ je překlad latinského „ecclesia particularis“.

[4] Slavný i kontroverzní termín II. vat. koncilu, srv. LG 26.

[5] K označení Večeře Páně jako „mše“ můžeme mít jistě výhrady, zkratka je však působivá.

[6] Srv. http://www.rkckomunio.cz/jorissen_cirkev_jako_komunio.

[7] Lze zde ovšem namítat, že touha i nárok církevní obce na eucharistii relativizuje kritérium „řádnosti“. Z určitého pohledu může být „eucharistie bez kněze“, jak ji znají některé základní skupiny (srv. např. http://www.rkckomunio.cz/basisViden2009) pro danou církevní obec „řádnějším“ stavem než situace, kdy eucharistie není slavena vůbec.

 

Did you find apk for android? You can find new Free Android Games and apps.