Základní skupiny jako generační záležitost?

Když jsem vkročil poprvé do sálu, kde již byla shromážděna asi polovina účastníků setkání, překvapil mne vyšší věkový průměr přítomných – většina z asi 130 účastníků setkání byla důchodového věku. To odpovídá historii hnutí základních skupin (Basisgemeinden). Druhý vatikánský koncil vyvolal v první polovině sedmdesátých let vlnu naděje v posuny v katolické církvi od centralisticko-hierarchické instituce směrem k církvi komuniální, církvi jako společenství společenství. V takové atmosféře vznikly v Evropě minimálně stovky skupin, které začaly žít intenzivnějším křesťanským životem, začaly společně číst a rozebírat Písmo, experimentovat s liturgií, některé vytvořily i komunitu společného života. Tyto základní skupiny byly leckde podporovány biskupem a jevily se jako nadějná alternativa k tradičnímu farnostnímu typu života církve.

Od druhé poloviny sedmdesátých let (leckde uz dříve) se ovšem atmosféra v katolické církvi začala měnit směrem k obnovení centralizace i uniformizace a „výstřelky“, za které byly základní skupiny mnohými považovány, přestaly být podporovány a postupně i tolerovány. Tlak nebo otevřené nepřátelství mnohé skupiny nevydržely a jejich počet se začal zmenšovat. Zakládající členové těch skupin, které vydržely, zestárli a jeví se, že mladší generace již v takovém způsobu života církve – obecně řečeno – nenašla svou prioritu. Alespoň na mou otázku po vztahu dětí zakladatelské generace zněla na vídeňském setkání nejčastěji odpověď, že jsou mimo církev, jen občas to, že se pokoušejí vytvářet v rámci křesťanství něco vlastního.

Příkladem budiž informace jednoho účastníka z Belgie, kde z dřívějších cca 80 základních skupin dnes funguje 37, často s věkovým průměrem členů 55-70 let.

Charakteristické také může být, že počet účastníků evropských setkání základních skupin klesá a periodicita setkání klesá rovněž (srv. roky setkání: 1983, 1985, 1987, 1991, 1993, 1995, 2003, 2009). Datum příštího setkání nebyl stanoven.

Široké spektrum

Při bližším seznámení se s účastníky setkání se mi dojem uvadajícího proudu základních skupin změnil. Mezi účastníky z Rakouska, Německa, Švýcarska, Francie, Belgie, Itálie, Španělska, Maďarska a České republiky (ČR – celkem 3 zástupci ze dvou skupin) se nakonec našlo dost zástupců mladší generace včetně rodin s dětmi (Mnichov, Innsbruck). Věkem starší účastnící se naopak projevili jako ti, kteří prošli mnohými bouřemi nejen ve vztazích uvnitř jejich komunit, ale také proměnami a někdy neuvěřitelnými obtížemi ve vztazích k církevním strukturám.

Podle účastníka, který strávil 9 let v Brazílii, se v Evropě projevuje základní rozdíl oproti Latinské Americe: zatímco v Latinské Americe jsou základní skupiny podporovány, s farnostmi spolupracují a různě se provazují, v Evropě jsou vnímány jako v zásadě nepřátelské a více či méně potlačovány nebo v lepším případě ignorovány.

Vztah základních skupin k farnostem či biskupům se jeví jako velmi proměnlivý. Zástupci některých skupin se označovali jako „plně integrovaní“ do farnosti, zatímco skupiny jiné žijí na farnostech zcela nezávisle, občas v dramatičtějších polohách, snad vždy však v určitém napětí.

Patrně nejdramatičtější polohu jsem slyšel od italských účastníků. Od nich jsem slyšel nejčastěji i sousloví, které pro mne osobně bylo překvapením: „eucharistie bez kněze“. Italů přijelo asi deset z různých míst. Z Říma přijeli zástupci skupiny komunit sv. Pavla, vzniklé před cca 25 lety pod vlivem zakladatelské osobnosti Giovanniho Franzoniho u římské baziliky sv. Pavla za hradbami. Franzoni mj. volal po uvolnění hierarchické struktury církve a celkové obnově na základě Písma. Skupiny sv. Pavla dnes fungují paralelně s církevními strukturami, hierarchií jsou prý po dřívějších konfliktech dnes ignorováni. Jejich počet za uplynulých 25 let poklesl z původních cca 80 na dnešních 40. Tuto informaci mi předal jeden z Italů, původně kněz, který opustil kněžskou službu, oženil se, a nyní se účastní křesťanského života právě v jedné ze skupin sv. Pavla, aniž by vykonával kněžskou roli. Eucharistická liturgie se zde skutečně slaví bez předsednictví „řádného“ ordinovaného služebníka.

Podobnou situaci ohledně liturgie jsem slyšel popisovat od zástupců z Boloně: skupina cca 20 lidí se tam schází v sobotu večer a také oni slaví eucharistii tímto způsobem. I ve skupině v Boloni jsou bývalí kněží, kteří svou presbyterskou roli či předsednickou roli při liturgii nechtějí vykonávat, protože dávají přednost tomu, aby tuto roli plnilo „celé společenství“. Někteří ze skupiny navštěvují i farnostní bohoslužby (prý dle vlastního výběru „dobré“ farnosti), jiní se zúčastňují náboženského života pouze ve zmíněné skupině.

Z okolí Florencie přijeli zástupci skupiny Isolotto, údajně asi čtyřicetičlenné. Také oni vytvořili kvůli konfliktům s biskupy paralelní církevní struktury a také zde se slaví „eucharistie bez kněze“. Významnou částí života skupiny Isolotto je sociální práce, především starost o imigranty.

Sociální otázka a zájem o věci společenské jsou vůbec v rámci hnutí základních skupin obvyklé. Ve Vídni zazněly také postoje feministické a projevy pro uši českého účastníka až extrémně levicové („Evropa bez kapitalismu“ apod.). Také skupina účastníku z Baskicka pomocí plakátů připomněla svůj politický cíl – osamostatnění. Takové projevy se mi jevily jako spíše okrajové a nevěnoval jsem jim velkou pozornost, podle pamětníků však byly nebo možná dosud jsou jednou z významných charakteristik hnutí základních skupin.

Ve vztahu k církevním strukturám byly určitým protipólem Italů dva mladí účastníci z Maďarska, kteří hovořili o několika stovkách katolických společenství, které se v Maďarsku scházejí a nějakým způsobem komunikují v síti HALO. Mělo by se ovšem jednat o aktivity v rámci farností (v protikladu s hnutím Bokor) a cílem HALO by měla být možná i poněkud nacionálně orientovaná podpora Maďarů nejen v Maďarsku, ale v jiných zemích. O „eucharistii bez kněze“ nebylo řeči, maďarská účastnice mi řekla přímo: já kněze na liturgii chci. I jiné signály svědčí, že síť HALO se pohybuje na konzervativnější půdě, než by účast zástupců na setkání základních skupin nasvědčovala.

Naopak účastníci ze Španělska se projevovali podobně jako Italové, i když variabilita je i zde velká. Ve Španělsku jsou prý stovky skupin, které se scházejí a pro jejich členy je vztah k farnostem proměnlivý: někteří se účastní i farních bohoslužeb a jsou nějakým způsobem účastni života farností, pro některé je jejich základní skupina jediným kontaktem s křesťanským společenstvím.

Podle jedné z účastnic ze skupiny ze Zaragozy je jen v tomto městě 8 základních skupin a většina z členů prý nepovažuje za potřebné chodit do farnostního kostela. Jejich společenství „Torro I“ (17 členů) se schází ve čtvrtek večer, čtou z Písma, rozebírají přečtené texty, hovoří spolu a také slaví – znovu bez předsedání ordinovaného presbytera – liturgii, kterou považují za eucharistickou.

Země, které jsem považoval za „tradičně katolické“ se mi osobně ukázaly díky setkání jako země, kde v Evropě zašli při hledání paralelních struktur snad nejdále. Když jsem se ptal na příčiny, jeden z Italů to vyjádřil lapidárně: „Vatikán je blízko“ – mínil tím sílu protitlaku proti aktivitám či názorům, které se nesnášejí s oficiální linií. Zatímco „dále od Vatikánu“ lze patrně něco skrýt a něco ignorovat, „blízko“ není patrně lecky jiná cesta než vymezení se

V německy mluvících zemí se naopak – dle mého dojmu – častěji hledá kompromis. Jsou zde i výjimky – Mnichovská skupina asi 15 lidí nazvaná „Theologisches Forum“ se schází každý páteční večer nad texty Písma a přemýšlí, jak je nejlépe vyjádřit liturgicky v liturgii, kterou následně slaví v neděli. Jedná se o liturgii bez ordinovaného služebníka (dříve měli kněze, nyní ho nemají), která patrně nabývá méně tradičních a uměleckých forem – liturgický tanec, umělecké vyjádření výtvarnými díly typu labyrint atd. Svou liturgii považují za eucharistickou. Nejprve usedají ke stolu ke společné hostině, poté diskutují o textech či jejich význam zmíněným bohatým způsobem vyjadřují. Členka této skupiny mi sama řekla, že si navzájem rozumějí, ale příchozí zvenku by měl patrně s porozuměním obtíž.

Skupina ze Schwechatu se naopak považuje – dle svého vyjádření – integrovaná do farnosti.

Poněkud jinou liturgickou a věcnou polohu vyjadřovala skupina „Akkonplatz“ ve Vídni, která setkání hostila: v 9:00 zde začíná v kapli – mimochodem komuniálně uspořádané – farnostní liturgie slova. Kromě toho ale slaví liturgii „komunita Akkonplatz“ v sobotu „svou“ liturgii, které někdy předsedá penzionovaný kněz, který s členy komunity byl dlouhodobě v minulosti, jindy se liturgie koná bez kněze. Formálně jsou ovšem všechny liturgie farní, navíc v sobotu a v neděli jsou liturgie stejné. Zakladatel komunity a poté první farář Hans Fischer je dnes moderátorem a členem „řídicího týmu“ farnosti a nečiní mu obtíž podřídit se vůli většiny. Uplatňuje se zde určitá dualita farnost – základní skupina. Členové základní skupiny zajišťují provoz farnosti podle modelu „týmu“, kdy de facto řídící osobou farnosti je placená pastorační asistentka se třemi spolupracovníky (ovšem rovněž formálně pověřenými arcibiskupským dekretem) a dalšími dobrovolnými službami. Myšlenka takového týmu jako řídícího orgánu farnosti není ve Vídni vůbec ojedinělá, poprvé ji měla vyzkoušet farnost Rodaun, znovu ve vazbě na „základní skupinu“ s podobnou dvojkolejností, jako je tomu na Akkonplatz.

Vlastní identita základních skupin ve vztahu k farností se jeví otázkou i pro některé skupiny samotné. Dvě účastnice z  vídeňské základní skupiny Endresstrasse se navzájem neshodly v tom, zda jsou či nejsou součástí farnosti, zda skupina má či nemá nějakou samostatnou církevní identitu. V Endresstrasse mají páteční bohoslužbu mladí lidé (bez kněze), v sobotu se scházejí členové komunity, v neděli je bohoslužba „pro farnost“. Po dvaceti pěti letech byl odejit ordinovaný zakládající člen společenství, nyní komunita slaví liturgii bez kněze a na dotaz, zda se jedná o liturgii eucharisickou, se mi dostalo rozpačitého pokrčení ramen.

Podobná dualita v řešení otázek vlastní identity se mi jevila také z rozhovorů s účastníky setkání s komunity Micha v Innsbrucku, kde má hnutí základních komunit určitou oporu i na univerzitní půdě („ideologie základních komunit“). Autorka solidně připraveného hlavního referátu druhého dne setkání, Martha Heizer, je asistentkou na teologické fakultě Innsbrucké univerzity.

Zástupce jedné ze skupin z Ženevy hovořil o tom, že jejich skupina se schází 1x měsíčně. Po některé z nich je to jediný kontakt s křesťanstkým společenstvím, jiní docházejí i do farnosti. Slaví liturgii slova s tím, že oni i jim podobní si „zvykají, že bohoslužba slova musí stačit“. Toto má prý výhodu, že se „dobře stírají rozdíly mezi muži a ženami“.

„Eucharistie bez kněze“ jako teologické téma i praktická otázka

Již jsem zmínil, že „eucharistie bez kněze“ je pro řadu skupin realitou. Jinde (např. členové skupiny z Innsbrucku) takovou možnost diskutují, někteří jsou pro a někteří proti. Vídeňské setkání bylo formováno čtyřmi tématy, z nichž jedno bylo věnováno rovnoprávnosti žen, druhé ekumeně, třetí sociálním otázkám a čtvrté – dle mého soudu nejvěcnější – právě zmíněné „eucharistii bez kněze“.

Téma uvedl referátem belgický zástupce Pierre Collet včetně pokusu o biblickou argumentaci (Sk 2,42; 2,46; Mt 23, 8-12;Mt 18,20), částečně i argumentaci historickou. I v diskuzi s členy skupin, kde takovou liturgii slaví, jsem získal dojem určité zodpovědnosti a snahy o teologické zdůvodnění takového činění. Ve věci samé se ovšem současně uplatňuje určité tápání a hledání. Příkladem je „slavení eucharistie bez chleba a vína“ (cit.!), obvyklejší jsou ale jejich používání a nejrůznější modifikace eucharistické modlitby. Ta se patrně pro svou „klerikálnost“ nejeví v obvyklých formách pro slavení základních skupin přijatelná. Modifikovanou eucharistickou modlitbu (anaforu) říkají typicky všichni přítomní členové, přitom ovšem to, co říkají, lze za anaforu považovat s obtížemi: důraz je kladen na slova ustanovení. Obvyklé pojetí ovšem je, že „místem“ eucharistické slavnosti je anafora celá a některé „řádné“ anafory slova ustanovení nemají vůbec.

Závěrečná liturgie setkání slavená v neděli byla příkladem slavení, které alespoň u některých účastníků setkání vyvolalo dosud trvající úvahy, cože to vlastně slavili či neslavili. Pří této liturgii byli účastníci rozesazeni k odděleným stolům, na každém z nich byl připraven chléb, víno a voda. Po první části liturgie, kde byl mj. čten jediný text Písma (Sk 2,42nn), byli účastníci vyzváni k přečtení poněkud obohacených slov ustanovení. Obvyklé  charakteristiky anafory přitom chyběly (forma modlitba k Otci, anamneticko-epikletický charakter atd.). Pak účastníci společně rozlámali chléb a následně po modlitbě Páně požili a popili. Situaci nechci ovšem nadmíru zlehčovat – nepochybuji, že pro mnohé účastníky tato slavnost eucharistickou liturgií byla. Znamení pro ně byla dostatečně srozumitelná a důvody takového slavení – věřím – zodpovědně zvážené. Rozesazení kolem jednotlivých stolů mohlo zdůraznit to, že se liturgie slaví na různých místech, různými společenstvími a přesto nějak společně. Je ovšem otázkou, zda se tím nezakryla symbolika sjednocení všech přítomných, sjednocení s jinými v církvi, kteří přítomní nejsou, a koneckonců symbolika sjednocení se všemi v Kristu.

Za kardinální slabinu takového slavení lze pak považovat neobvyklost použitých znamení: neumím si příliš představit, že by katolický host „odjinud“ s přítomnými pokojně nalezl eucharistickou jednotu.

Znovu bych rád zdůraznil, že se mi nejevil přístup účastníků ani úvahy o celé této oblasti za lehkomyslný. Pierre Collet ve zmíněném příspěvku uváděl otázky, se kterými se mají ti, kteří touto cestou chtějí jít, vyrovnat: nestávají se ti, kteří takto slaví, sektáři? Netrivializuje se tím eucharistie? Jestliže není předsedající, nevede to příliš rychle k představě, že v církvi může kdokoli dělat cokoli? Nehrozí nebezpečí chaosu, vzájemného neporozumění?

Naznačil jsem i jiné výhrady, je zde ovšem – alespoň pro mne – závažné poznání: katolická církev dneška v Evropě je v nouzi, ze které různé skupiny hledají cesty a „eucharistie bez kněze“ je součástí tohoto hledání.

Hodnocení  

Protože tento text vznikl několik hodin po ukončení setkání ve Vídni, na vyváženější hodnocení je brzy.

Ve Vídni se mi však dostalo povzbuzení v budoucnost katolické církve v Evropě. Nebyl jsem sám. Možná v takovém povzbuzení spočívá smysl usilování těch, kteří se snaží jít – třeba několik desetiletí – cestou, která se jim samým může jevit bez budoucnosti: mnoho základních společenství, které byly v sedmdesátých letech plné energie, jsou dnes historií. Možná budou za nedlouhý čas historií i některá společenství, jejichž členové se účastnili vídeňského setkání. Nicméně povzbuzení platí: v případech, kdy to nelze jinak, jsou nefarnostní cesty života církve katolíků nejen možností, ale někdy a pro některé i nutností, aby mohli zůstat křesťany.

Mám-li hledat převažující charakteristiky různých skupin, s jejichž zástupci jsem ve Vídni mluvil, zde jsou: intenzivní vztah k Písmu, intenzivní zájem o žití svého křesťanství v místím základním společenství, (přes výhrady) realizovaný zájem o vyjádření svého křesťanství liturgií, nasazení v sociální nebo jiné službě. Věřím, že toto jsou fundamenty, na kterých lze vyřešit i možná největší obtíž, vznášející se v celém prostoru základních skupin: jak být v jednotě s církví tak, aby taková jednota byla samozřejmá a srozumitelná nejen samotným členům základních skupin.

Není ovšem pochyb o tom, že základní komunity, s jejichž zástupci jsem měl možnost mluvit, usilují právě o „komuniální formu“ církve.