Církev jako komunio

Hans Jorissen

(Mírně zkrácená verze převzatá z časopisu Getsemany, http://www.getsemany.cz/node/1058)

1. Církev vztahující se ke Kristu

Druhý vatikánský koncil, na němž se církev sama stala předmětem sebereflexe, zahajuje svou konstituci o církvi Lumen gentium programní větou „Lumen gentium cum sit Christus“: „Kristus je světlo národů“, nikoli církev; církev své vlastní světlo nemá. Vše, co je v ní světlem, je jen odrazem „slávy Kristovy“. Jeho, Krista, má církev činit jako světlo světa transparentním. To je nejen jejím úkolem, ale i soudem, pod nímž stojí (neboť toto světlo může též zatemňovat – a opakovaně to tak často činila a činí, jako církev hříšníků a hříšná církev). Tím je současně načrtnut její program reformy: „osvěcovat všechny lidi (stále jasněji) jasem Kristova světla, které září na tváři církve (LG 1).“

Tato věta, jež je pro mne tou nejdůležitější větou koncilu, je skvělá tím, že jakmile se církev začne obracet sama k sobě, má ihned od sebe odhlížet a vztahovat se k tomu, jemuž za sebe samu vděčí. Tím je formulován hluboký vhled do tajemství církve: O sobě samé může mluvit  a sebe samu může reflektovat jen tak, že od sebe samé bude odhlížet směrem k tomu, který je jako poslaný od Boha Otce jejím původcem a který je v ní skrze Ducha svatého v tomto světě novým způsobem přítomen a působí v něm.

Touto vztažeností ke Kristu církev sice není „relativizována“ ve smyslu nějakého plochého relativismu, nicméně může svou úlohu plnit jen tak, že se vztahuje ke Kristu. Církev není žádnou absolutní veličinou; není žádným vlastním subjektem spásy. Jejím universálním posláním a jejím „nárokem“ je „absolutnost Ježíše Krista“, to znamená, že je vztažena k absolutnosti věčného spásného úradku Boha.

2. Trinitární založení církve

Ježíšovým posláním, k němuž se církev odkazuje, je sdílení trojjediného Boha a jeho spásné vůle. Toto poslání, jež Ježíš obdržel od Otce a které uskutečňuje v Duchu, který je podle Pavla Duchem Otce i Syna (Ř 8, 9-11), a je tak komuniem mezi Otcem a Synem, má v církvi dále pokračovat. To je ale možné jen proto, že sama je „lidem Božím sjednoceným skrze jednotu Otce, Syna a Ducha svatého“ (LG 4, 2; cit. z Cypriána).

Na tomto místě bych rád vložil poznámku ke komuniální eklesiologii II. Vatikána: Mimořádný biskupský synod pořádaný r. 1985 u příležitosti 20. výročí zakončení koncilu v Římě ve svém závěrečném dokumentu označuje komuniální eklesiologii za „ústřední a základní myšlenku koncilových dokumentů“ (jakkoli doslovný výskyt výrazů jako communio, unitas, societas ap. nelze tak snadno verifikovat). Tím synod poskytuje hermeneutickou a výkladovou pomůcku, jejíž respektování se ukazuje být nanejvýš aktuální, aby se neopakovalo to, co se v posledních letech často dělo (např. Dominus Iesus z r. 2000 aj.) – že totiž, s odvoláním na II. Vatikánum a částečně i s pomocí doslovných citací některých koncilových textů, je pravý záměr koncilu zatemňován. Tímto interpretačním pravidlem vykládá synod eklesiologii II. Vatikána. Ve světle nového horizontu této komuniální eklesiologie stojí trinitární komunio: Církevní společenství je účastenstvím na samotném společenství trinitárním, nebo slovy synodu: „Společenství s Bohem skrze Ježíše Krista v Duchu svatém.“ „Toto společenství, jak synod dále uvádí, se děje ve slově Božím a ve svátostech.“ „Proto (jak tento závažný závěr synodu dovozuje), nemůžeme redukovat „komuniální eklesiologii“ jen na čistě organizační otázky nebo problémy, jež by se dotýkaly pouze moci v církvi. Ale přesto, jak synod praví dále, je komuniální eklesiologie  základem pro správný řád v církvi a uvnitř ní, zvláště pro správný vztah mezi jednotou a mnohostí.“

Trinitární zdůvodnění komuniální eklesiologie má právě v souvislosti s posledně uvedenou výpovědí synodu významný důsledek pro vnitřní strukturu církve pokud jde o vztah mezi jednotou a mnohostí: Vylučuje totiž každou hierarchickou nadřazenost  a podřazenost, jakkoli nepopírá rozmanitost a rozličnost služeb k užitku všech, k budování lidu Božího, resp. těla Kristova (srv. charismatickou základní ustavenost církve, metafory o těle, Ř 12,1; 1 K 12; Ef 4).

3. Církev – společenství s Bohem skrze Ježíše Krista v Duchu svatém

Rád bych (byť jen krátce) poněkud hlouběji konkretizoval trinitární založenost církve. Ježíš v Janově evangeliu ještě výrazněji dává najevo, jak své společenství vidí. Krátce před svou smrtí a před odchodem k Otci prosí v řečech na rozloučenou Otce, aby těm, kteří jsou jeho a které musí opustit, dal „jiného Přímluvce“, který má „navždy“ s nimi zůstat (J 14,16). Tímto jiným Přímluvcem je Duch svatý, „Duch pravdy“ (J 14,17), který má uvádět „do celé pravdy“ (J 16,13). Bezprostředně poté pak Ježíš říká: „Nezanechám vás osiřelé, (já) přijdu k vám.“ (J 14,18).  Co znamenají tyto dvě po sobě následující výpovědi: „(Já) budu prosit Otce, a on vám dá jiného Přímluvce, který má navždy zůstat s vámi (verš 16) – a „(Já) vás nezanechám jako sirotky, nýbrž (já) zase přijdu k vám“ (verš 18) – a co obě tyto výpovědi znamenají ve spojení s příslibem seslání Ducha svatého? Tento nový příchod Ježíšův  je tedy jeho novým příchodem v Duchu svatém. Duch svatý, jehož sesílá zmrtvýchvstalý a vyvýšený Pán, je novým způsobem přítomnosti Ježíše (jeho trvalé přítomnosti) mezi námi. Proto Ježíš říká: „V onen den (to jest v den příchodu Ducha svatého) poznáte. Já jsem v Otci, vy jste ve mně a já ve vás“ (J 14,20). Ježíš v nás, my všichni v Ježíši a Ježíš v Otci: to je církev, církev trojjediného Boha. Skrze Ježíše jsme spojeni s Bohem Otcem, skrze Ježíše jsme propojeni vzájemně a mezi sebou (my v Ježíši) – skrze tohoto Ježíše, který v nás přebývá skrze svého Ducha, a tak vytváří naše společenství i jednotu. Co je tedy církev? Je „společenstvím s Bohem skrze Ježíše Krista v Duchu svatém“ – nebo ještě kratčeji: je společenstvím Ducha svatého, v němž  Ježíš, vyvýšený Pán, novým způsobem vytváří svou přítomnost ve světě. Zde se znovu a především stává zřejmým, že církev není v první řadě organizací, a proto nejsou organizační struktury v církvi tím nejdůležitějším. Církev je v první řadě společenstvím věřících shromážděným v Duchu svatém, je to komunio a komunikace v Duchu svatém, to jest v lásce; neboť Duch svatý je ztělesněním lásky mezi Otcem a Synem – je to pouto lásky, jež nás spojuje, resp. má spojovat. Neboť tak stojí v Pavlově listu Římanům: „… Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). Ježíš zde předestírá vizi církve, která pak ještě dlouho není dostižena. Jsme stále ještě na cestě. Tím důležitější ovšem je, abychom tuto vizi neztráceli ze zřetele.

4. Společenství ve slově a svátosti

4.1 Jednota slova a svátosti

Tím, co do církve jako Božího lidu resp. těla Kristova zásadně začleňuje, je křest. Vyjdeme-li ze křtu dospělých (to jest ze základní, neboli „plné formy“), pak křtu předchází zvěstování: Křest je odpovědí víry na slovo zvěstování. Potud je křest „protestatio fidei“ (Tomáš Akvinský; vyznání, dosvědčení víry). Víra a křest / slovo a svátost jsou neoddělitelně spjaty, a nelze zpětně jedno dovozovat z druhého: slovo = sacramentum audibile / svátost = verbum visibile. Církev se jako lid Boží shromažďuje v naslouchání slovu (porovnej rozdíl vůči shromáždění lidu v rámci polis: polis se schází, aby se uradila a rozhodovala o tom, co se má stát; církev je jako lid Boží svolávána, aby naslouchala tomu, co rozhodl Bůh; Ratzinger). Ve křtu se církev přiznává ke smrti (a vzkříšení) Ježíšově a staví se pod ni (Ř 6), tedy pod dění, jemuž jako lid nové, resp. obnovené smlouvy vděčí; skrze křest se stává „tělem Kristovým“  (1 K 12,13), ve kterém a skrze něž pokračuje dějinné poslání Ježíšovo ve své službě.

4.2 Křest jako trvalé založení jednoty

Křest je fundamentálním začleněním do jedné a jediné církve Ježíše Krista (srov. UR 3: Křest je začleněním „do Krista“ (zde = do církve), není tedy – jak by se zdálo – začleněním do nějaké určité konfesní církve (jakkoli je v nějaké konfesní církvi udělován; neexistuje tedy žádný „katolický“ nebo „evangelický“ křest, ale je jen jeden křest – srv. Ef 4,5). Vyvstává zde aporie resp. paradox, který se dotýká všech církví. Přesto však navzdory vší odloučenosti nebo rozdělení platí: „Křest zakládá sakramentální pouto jednoty mezi všemi, kteří se skrze něj znovuzrodili“ (UR 22) a v důsledku toho existuje fundamentální církevní jednota všech křesťanů, jednota, jež je konkrétní, reálnou, viditelnou komuniální jednotou v těle Kristově. Podle toho je křest nanejvýš ekumenickým děním, jdoucím napříč všem interkonfesním hranicím: právě zde se děje fundamentální svátost jednoty, jakkoli není (podle II.Vatikána) ještě dosaženo plného, dokonalého komunia; ale i dosud nedokonalé, byť reálné komunio je formou viditelného komunia, jež je nastavena a cílí směrem k úplnosti a celosti. V této souvislosti je důležité poznamenat, že II. Vatikánum nevztahuje „úplné“ komunio na eklesialitu (církevnost) jako takovou, nýbrž na „plnost prostředků spásy“ (UR 3,5). Stejným směrem se ubírá i výrok „subsistit“ (LG 8,2), jenž jako afirmativní, nikoli vylučující výpověď nechce jiným církvím jejich eklesialitu upírat. – V každém případě je jednota/komunio zakládané ve křtu duchovním faktem, jehož ekumenická hloubka ještě vůbec nebyl domyšlena.

4.3 „Pravá rovnost“ věřících

I při vší rozlišenosti úřadů a stavů, resp. služeb v církvi, přináší začlenění do těla Kristova skrze křest, že „přece je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla“ (LG 32,3; srv. též odst. 1 a 2; č. 31). Z takových textů je podle jmenovaných hermeneutických pravidel pro čtení a výklad při interpretaci výpovědí o hierarchickém uspořádání třeba vycházet. (Přičemž je třeba dbát na to, že II. Vatikánum v těchto souvislostech ve většině případů s důrazem mluví o službě. Dále je třeba uvážit, že i výpověď o „rozdílu co do podstaty a nikoli pouze stupně“ (LG 10,2) mezi „obecným kněžstvím věřících a kněžstvím služebným, to jest hierarchickým“ je třeba pojímat jen funkcionálně, i když mohou být tyto funkce pak též podle katolického pojetí chápány jako personálně vázané.). Na „skutečnou rovnost“ věřících v důstojenství křesťanské existence spočívajícím v činnosti pro budování církve poukazuje i rozčlenění Konstituce o církvi, jež v první kapitole pojednává o „tajemství církve“, ve druhé o „lidu Božím“ a teprve až ve třetí kapitole o „hierarchickém uspořádání církve, zvláště o biskupském úřadu“. V církvi nemůže být větší důstojnosti než patřit k lidu Božímu, i přes rozličné úlohy v rámci církevního řádu a uspořádání (jež však s ohledem na to, co bylo řečeno, nesmí být chápány ani desinterpretovány ve smyslu hierarchologické nadřazenosti či podřazenosti podle hodnosti a činnosti). Vyplývá z toho, že v církvi musí na všech úrovních existovat efektivní účastenství a spoluzodpovědnost věřících (viz též LG 31: účast věřících na trojím úřadě Ježíše Krista: kněžském, prorockém a královském.).

4.4 Eucharistie (eucharistická komuniální eklesiologie)
4.4.1 Vyvrcholení církevního komunia

Křest není statickým počátkem, nýbrž je dynamickou silou, jež určuje život nikoli pouze jednotlivce, nýbrž celé církve. Tuto sílu je třeba v životě teprve realizovat a „dohánět“ (viz M. Luther). V tom smyslu hovoří Dekret o ekumenismu, že křest s dynamikou sobě vlastní směřuje „k úplnému začlenění do eucharistického společenství (UR 22).“ Křest zakládá fundamentálním způsobem společenství církve, jež chce být prožíváno jako společenství eucharistie. Eucharistické společenství je vyvrcholením církevního komunia (srov. LG 11,1). Jako zpřítomňující proklamace a reálné naplnění zvěstování smrti a vzkříšení Ježíše Krista (1 K 11,26) je událostí církve – eschatologického Božího lidu, založeného ve smrti a vzkříšení, událostí definitivního shromáždění Božího v Kristu (srv. 1 K 1,2; 2 K 1,1; Ř 16, 16; Ga 1, 22; zvláště 1 Te 2, 14) a spolu s tím je jedno, je nejhlubším bytostným sjednocením jakožto společenství těla Kristova (srov. též 1 K 11,20): „Když vy se však shromažďujete… ,epi to auto‘ = abyste byli církví“; spolu s veršem 18: „Když se shromažďujete ,en ekklesia‘ = jako obec, církev.“ Biblicky je to pregnantněji vyjádřeno u 1 K 10, 16ff. Je to místo, které je novozákonním základem  eucharistické eklesiologie: „…není chléb, který lámeme, účastí (koinonia, communio) na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ Všimněme si přitom záměny sakramentálního eucharistického těla za Tělo Kristovo, jímž je církev. Z původní a podstatné jednoty slova a Večeře Páně, jež zde stále zřetelněji vystupuje, se v tom kterém místě zakládá církev jako společenství těch, kdo komunikují ve slově a Těle Kristově, a tak se stávají jedním jakožto tělo  tělesného slova. Z toho lze snadno a dobře určit i vztah místní a universální církve i základní církevní strukturu.

4.4.2 Závazek ke vstupu do služby Ježíšovy

Nejprve však ještě jeden důležitý pohled plynoucí z 1 K 11, 17-29: Slavnost Večeře Páně zavazuje k tomu, abychom vstoupili do služby Ježíšovy (do bytí-pro, resp. hyper). Nebýt sporů v korintské obci, neměli bychom žádnou „zprávu o ustanovení“ (zprávu o Večeři Páně) sv. Pavla. Na spory neodpovídá v podobě etického imperativu, nýbrž předává tradici Večeře Páně, a to tak, že otevírá duchovní prostor, do něhož patří slavnost Večeře Páně: Je v něm ono „hyper“ – služba Ježíšova. V opačném případě se Večeře Páně pro účastníky stává soudem (verše 26 ff). Podobně poukazují na Ježíšovu službu také ustanovení Večeře Páně  (resp. jejich kontexty) u synoptiků. Zvláště zřetelné je to u L 22, 24-27 v bezprostřední návaznosti na zprávu o ustanovení Večeře Páně: „Avšak vy ne tak… já jsem mezi vámi jako ten, který slouží (pravděpodobně je to podle názoru mnoha exegetů, jako např. H. Schürmanna, napomenutí tehdejším předsedajícím eucharistické slavnosti v obci); srv. Mk 10,45: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“; srv. mytí nohou u Jana namísto zprávy o ustanovení Večeře Pána). – Tedy: Ani odtud nelze odvozovat nějaké hierarchologické struktury. Církevní „úřady“ jsou služby: „Kdo chce být mezi vámi největší, ať je služebníkem všech.“

4.4.3 Vztah mezi místní a universální církví: jedna církev jakožto mnoho církví

Podle NZ (který terminologické rozlišování mezi celkem církve a obcí nezná) je každá místní církev v plném smyslu „církev (ekklesia) Boží“ resp. „církev Kristova“, nebo pregnantně „církev Boží v Kristu“ (odkazy viz výše ad 4.4.1): stejně i Pavel užívá pro každou jednotlivou místní obec výrazu „tělo Kristovo“. A tak přiřazovat místní církev k církvi universální ve smyslu vztahu neúplné části k celku je a priori vyloučeno. Universální církev nestojí před církví místní a nezávisle na ní – nemá před místní církví ani časovou ani ontologickou přednost. Universální církev je spíše konkrétním místem církve a jako taková je manifestací a reprezentací jedné Boží ekklesie, takže po právu můžeme i musíme hovořit o mnoha církvích, jež však tvoří jednu církev – jeden Boží lid. Jelikož však místní církev není žádnou statickou veličinou, potřebuje nejen vždy novou realizaci, nýbrž aktualizuje se pokaždé (na základě křtu) jako ekklesia Boží v konkrétním a nutně místě vázaném shromáždění ekklesie, jež se shromažďuje k naslouchání slovu Božímu a slavení svátostí, přičemž zvláště slavení Večeře Páně přináleží – jak jsme již říkali – základní význam (1 K 11, 18.20). A tak každá místní obec realizuje celou eklesialitu církve, ovšem jen v otevřenosti vůči společenství se všemi ostatními, jež ve svém celku nejsou ničím jiným, než tím, co každá jednotlivá představuje sama pro sebe: jeden lid Boží jako jedno tělo Kristovo. A tak sice z NZ nevyplývá žádný určitý organizační nebo ustavující model, nicméně základní ustavenost církve je tu zřetelná: církev jako společenství místních církví vzájemně komunikujících ve slově a svátostech. 2. Vatikánum přijalo ovšem tento novozákonní pohled jen dílčím způsobem tak, že pod pojmem „místní církev“ chápe jen „biskupskou“ místní církev (= diecézi), což je pohled, který je třeba prošetřit jak z eucharisticky založené komuniální eklesiologie, tak i z hlediska „otázky úřadu“ (otázky jednoho úřadu). V dokumentech II. Vatikána existují jen dvě místa, jež bychom mohli v užším smyslu interpretovat jako „místní obce“: LG 26, 1: „Tato Kristova církev je opravdu přítomna ve všech zákonitých místních shromážděních křesťanů (in omnibus legitimis fidelium congregationibus localibus vere adest)“ – srv. též ještě liturgickou konstituci, č. 42: „Mezi nimi (jednotlivými obcemi) mají přední místo farnosti, zřízené v jednotlivých místech pod vedením duchovního správce, zastupujícího biskupa. Tyto obce představují do jisté míry celou viditelnou církev, žijící po celém světě.“ Tato narážka však není důsledně aplikována. Spojitost resp. konsistenci s eucharistickou komuniální eklesiologií je třeba hledat též v LG 23,1: „v nich existuje a z nich (in et ex) se skládá jedna a jediná katolická církev“; také zde se ukazuje, že univerzalistickým úhlem pohledu, zaměřeným na celkovou církev, není novozákonně-patristický model církve plně prezentován.

4.4.4 Vlastní právo místních církví spojených ve společenství (komuniu)

Z nastíněné základní podoby církve nutně vyplývá nezadatelné vlastní právo jednotlivých místních církví, jež v jednotě jedné církve připouští legitimní mnohotvárnost liturgických, věroučných, spirituálních tradic, církevních pořádků a strukturálních projevů eklesiality tak, jak to II. Vatikánum v souvislosti s místními církvemi výslovně stanoví (UR 15-17), neboť církev je, jak řečeno, primárně „církví v místě“, místní církví, jež ale z druhé strany existuje a trvá jen skrze vazbu v komuniální jednotě církve jako Una Catholica. Spolu s tímto základním tvarem je ustaven i církevní úřad (jako služba jednotě) – ovšem ve zřetelném vymezení (diferenci) vůči slovu a svátosti (zvláště křtu a eucharistie), neboť slovo a svátost jednotu církve zakládají, zatímco úřad jednotě církve slouží (srov. J. Ratzinger), a to uvnitř místní církve stejně jako i mezi církvemi navzájem.

To současně znamená, že církevní (apoštolský) úřad církev nezakládá, nýbrž vykonává službu – sice podstatnou a důležitou – ale uvnitř církve. Církev nemůžeme odvozovat z úřadu, nýbrž úřad musí být odvozován z církve a musí být z její výše popsané ustavenosti chápán. Tímto úřadem je v pojetí východní ortodoxie, katolicismu i anglikánství úřad biskupský – tak, jak se spolu se vznikem a prosazením monoepiskopátu (od 2. stol. a počátku 3. stol.) vytvořil. Místní církev nyní získává charakter biskupské místní církve, jež se nejprve shoduje s biskupskou městskou obcí, později s nově vznikajícími místními obcemi (= farnostmi), které pak dohromady vytvářejí eklesiální jednotu (diecézi, biskupství). Celek eklésie (církve) se následně objevuje jako komuniální společenství biskupských místních církví, představovaných viditelně tím kterým biskupem, který svou církev otevírá do komunia s jinými místními církvemi. (Je-li toto konstitutivem eklesiality církve či nikoli, zůstává v ekumeně jako téma k rozpravě).

5. Pastorální důsledky komuniální struktury církve

V tomto místě bych rád vložil několik krátkých poznámek k pastoračním důsledkům, jež z komuniální struktury církve vyplývají a mohly by v neposlední řadě být aktuální i pro vaši obec.

Nezávisle na otázce jak přesně pojmu „místní církev“ rozumět, poskytuje II. Vatikánum přece jen přinejmenším poukaz na to, že i nejmenší obec, resp. farní obec může být a je tou nejmenší eucharistickou obcí – místní církví. V článku 26 LG čteme: „Tato Kristova církev je opravdu přítomna ve všech zákonitých místních shromážděních křesťanů, která ve spojení s jejich pastýři Nový zákon nazývá také církvemi. Jsou totiž každá ve svém místě nový lid povolaný od Boha mocí Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti (srov. 1 Te 1,5). V nich se věřící shromažďují hlásáním Kristova evangelia a v nich se slaví Večeře Páně, ,aby se pokrmem a krví Páně spojovalo celé bratrstvo‘ (Mozarabská modlitba).“

V každém oltářním společenství při biskupově posvátné službě (sv. Ignác mučedník) se ukazuje znamení oné lásky a „jednoty tajemného těla, bez níž nemůže být spásy“. V těchto obcích, i když často bývají malé a chudé nebo žijí v rozptýlení – diaspoře, je přítomen Kristus, jehož mocí se sdružuje jedna svatá, katolická a apoštolská církev (Augustin C. Faustum). Neboť účast na těle a krvi Kristově v nás nepůsobí nic jiného, než to, že „se proměňujeme v to, co přijímáme“ (sv. Lev Veliký). Toto chápání místní „církve“ (= „místní obce“) považuji za velmi důležité. Neboť církev se uskutečňuje vždy na místě samém, většinou pak tehdy, když obec slaví eucharistii, svátost komunia. Církev jako komunio se musí realizovat v malých, přehledných obcích, nikoli v anonymních velko-obcích a rozlehlých prostorách (jakkoli v masových shromážděních zakoušíme celek církve; i to je zapotřebí). Ale církev žije vždy jen v místě, kde věřící žijí mezi lidmi, k nimž jsou posláni – k jejich starostem, nouzi a problémům (srov. GS 1), nebo nežije vůbec. V době, kdy tak řečená lidová církev („Volkskirche“) je zjevně v koncích, jsou malá přehledná základní společenství stále důležitější. Jen zde – na konkrétních místech lidské existence – může církev rozvíjet svůj misijní potenciál skrze věřící (kněze i laiky), kteří jsou přítomni mezi lidmi a žijí společně s nimi jako kvas, sůl a světlo. A v koncilových textech stojí, že takové malé, přehledné „jednotky místní církve“ jsou místní církví pouze ve spojení „se svými pastýři“. Podle patristické církevní nauky patří ke každé církevní obci též biskup. Místní církev není elitářskou obcí, uzavřenou do sebe samé, ale existuje pouze ve spojení s mnoha ostatními „místními církvemi“, jejichž sjednocujícím bodem vůči ostatním místním církvím je biskup. V té míře je spojení s biskupem podstatným momentem v katolické nauce o církvi; v tomto smyslu můžeme pak ale také každou jednotlivou místní obec, resp. obec slavící eucharistii (a nikoli pouze diecézi) nazývat v plném významu „místní církví“. Budeme-li na malé, přehledné misijní „místní (= základní) obce“ pohlížet optikou zmíněných pastoračních pohledů, pak bych příkladně model „dělnických kněží“ nebo „Mission de France“ viděl zvláště dnes v naší sekularizované a stále více odkřesťanštěné společnosti jako způsob mající v sobě obzvláštní aktuálnost a naléhavost. Církev musí přicházet k lidem doprostřed jejich života a nemůže čekat, až lidé přijdou k ní.

6. Služba univerzální jednotě

Do komuniální struktury, jež je pro církev podstatná a kterou jsme v předchozím popsali, je v katolictví též zařazen papežský úřad a s ním i služba místní církve římské jako potřebná služba univerzální jednotě mnoha místních církví. Základní struktura církve jako horizontální strukturální vztah místních církví komunikujících ve slově a svátostech od prvopočátku teologicky (!) vylučuje absolutisticko-monarchistický církevní model. Papež není žádným absolutistickým monarchou (jak J. Ratzinger často zdůrazňuje) a není zdrojem veškerého práva v církvi (a chce-li při vedení svého úřadu zůstat práv Písmu svatému, tradici staré církve a novým poznatkům z reflexe Písma a staré tradice, nesmí se ani tak uvádět). Papež není ani univerzálním biskupem (episcopus universalis je teologický nesmysl!), jenž by dle libosti směl zasahovat do vlastních práv místních církví. Proti nedávným častým recidivám absolutistického, nadřazeného a mocenského chování je třeba s důrazem trvat na tom, že II. Vatikánum absolutisticko-centralistické chápání církve teologicky (!) principielně překonalo ve prospěch pojetí komuniálního, jakkoli se v koncilových dokumentech vyrovnání mezi oběma církevními modely ještě plně nezdařilo a ani v praxi ještě není (plně) realizováno. Směřování je však nepřehlédnutelné a nelze je zvrátit (srov. zpočátku zmíněnou „interpretační pomůcku“ biskupské synody 1985). V pohledu na tuto podstatnou strukturu církve se zakládá oprávněnost a případně i povinnost faktické způsoby vedení kritizovat.

Zapojením papežského úřadu do biskupské kolegiality otevřelo II. Vatikánum možnost reinterpretovat papežský primát do základní církevní struktury komuniálního společenství místních církví (communio ecclesiarum). A tak můžeme z jedné strany ozřejmit a přiblížit nutnost takového univerzálního úřadu služby, a k tomu na druhé straně skrze funkci tohoto úřadu ozřejmit a zprostředkovat určitou vnitřní hranici/omezení tohoto úřadu (totiž úřadu služby jednotě svéprávných místních církví). Tato hranice zbraňuje přílišnému rozšíření papežské služby! Papežský primát není neomezený stejně jako neomylnost nositele papežského úřadu (v přísně popsaných hranicích vykonávání jeho nejvyššího učitelského úřadu, jež by měl být podle komuniální eklesiologie vykonáván synodálně, a odhlédnuto od situací nejvyšší nouze, by měl být vykonáván pouze takto – srov.: Pottmeyer: Päpstl. Unfehl­barkeitsdogma als „Notrecht“ – Dogma o papežské neomyslnosti jako „nouzové právo“) – tedy neomylnost není jiná než u biskupského kolegia a celé církve. Tyto vazby bude muset teologie ještě hlouběji v ekumenickém dialogu reflektovat. Takto chápaný a reformovaný papežský úřad, který se pojímá jako integrující síla v legitimní pluralitě vzájemně spojených místních církví a jež je ve službě univerzální jednotě církve, která jinak vyjádřeno vlastními právu místních církví nebrání (třeba při ustavování biskupů nebo v otázkách inkulturace, liturgie nebo ve vlastních nových metodách pastorace), nýbrž je ctí a podporuje, taková služba by mohla mít šanci na uznání i v ekumenickém dialogu. Jak se mi to jeví, nespočívají potíže v samotné teologii Petrovy služby, nýbrž je to tíže dějin druhého tisíciletí a centralisticko-absolutistického vykonávání papežského primátu, jež v ekumeně působí úzkosti a odpor.

7. Závěrem

Naše úvahy by mohly být krátce shrnuty takto: Výzva přítomné chvíle nemůže pro církev tj. pro nás znít tak, že bychom se měli naježit se a vymezit, nýbrž v důvěře v Ducha svatého bychom měli odvážně pohlédnout na „znamení doby“, a pak stejně odvážně vypátrat nové cesty misijní pastorace a po nich jít.