Pán přijde a přijde brzy, ač nevíme, kdy to bude. Toto vyznání víry si připomínáme na začátku adventu. Očekávání brzkého příchodu Páně najdeme jako samozřejmost v pavlovských textech. Marek už patří k biblickým korektorům očekávání brzkého příchodu, čteme tam, že nevíte, kdy je ten určený čas. Marek navíc možná výrokem O tom dni či hodině nikdo neví, ani andělé v nebi, ani Syn, jedině Otec naznačuje, že Boží záměr s tímto světem se všemi jeho kulturami a náboženstvími má širší hranice, i když naše představa záchrany je a má být zaměřena k příchodu Ježíše Krista jako Pána všeho a všech.

Seřadíme-li dnešní texty o dni příchodu časově, dá se snad říci, že se představy takříkajíc humanizují. V Izajášovi čteme o „onom dni“, či „dni pomsty Hospodina“, v evangeliu – které pravděpodobně odráží Ježíšova slova – je řeč o příchodu Syna člověka, oné tajemné nadzemské ale nějak lidské bytosti eschatologického soudce. A Pavel už hovoří o dni našeho Pána Ježíše Krista. Apokalypsa, zjevení toho, co je pro člověka skutečně podstatné, se dokoná skrze člověka Ježíše, ač věříme, že už se takové zjevení už dělo za jeho pozemského života. A při přípravě jsme si říkali, že je užitečné připomenout prostředí Božího Ducha, skrze kterého se zjevování děje, i když o Duchu dnešní texty přímo nehovoří.

Při Božím příchodu skrze Krista v jeho Duchu je Izajáš neuvěřitelný univerzalista. Všem národům bude vládnout Bůh jednoho malého národa, nevýznamného ve světových dějinách. Tento národ věří, že jeho Bůh už ty hrozné věci, které jsme neočekávali, konal pro něj kdysi v Egyptě a že se před Bohem tohoto národa budou všechny národy třást. Všimněme si ještě u Izajáše, že Bůh reaguje na lidská očekávání, Bůh čeká na lidské čekání na něj, cituji: „lidé neslyšeli, …, oko .. nevidělo, aby byl Bůh  kromě tebe dělal něco pro toho, kdo na něj očekává“. Bůh Izraele není Bůh pro netrpělivé; a také není Bůh pro ztrápené: Vycházíš vstříc tomu, kdo s radostí koná spravedlnost.

Podle dnešního evangelia v oněch dnech padnou jedna po druhé všechny jistoty, o které se člověk vědomě či nevědomě opírá jako o pevné: zatmí se slunce a měsíc nebude vydávat svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zatřesou. A vrátíme-li se k Izajášovi, je to ještě horší tím, že se nebudeme moci opřít ani o vlastní činy, vlastní spravedlnost: všichni jsme jako nečistý a všechny naše spravedlnosti jsou jako poskvrněné roucho. Všichni jsme zvadli jako listí a naše viny nás odnášejí jako vítr… V oněch dnech tedy naše spravedlnost nezazáří, naopak: Bůh skryl svou tvář a vydal nás do moci naší zvrácenosti.

Kde je tedy nějaká jistota, nějaká naděje pro ony dny, naděje pro tyto dny? U Izajáše po skeptickém vyhodnocení lidských možností následuje věta: Ale nyní, Hospodine, ty jsi náš otec. My jsme hlína a ty hrnčíř; všichni jsme dílo tvých rukou. Zde hledejme naši cestu: v důvěře a naději v Hospodina, ať se kolem děje cokoli, ať selháváme a vadneme my samotní a všechna naše slunce temní. My jsme hlína a ty hrnčíř, Bůh jistě přehněte naše – izajášovsky řečeno – zvrácenosti do naší záchrany. Pavel ve druhém čtení nenápadně upozorňuje sebevědomé Korintské, hrdé na svá charismata, slovy: On vás bude utvrzovat až do konce, abyste byli bez úhony v den našeho Pána Ježíše Krista. Bůh sám dá Korintským, aby byli bez úhony.

Zmínil jsem tu opovážlivou univerzalistickou představu u Izajáše, kdy se Bůh malého nevýznamného národa dá poznat jako svrchovaný vládce mnohokrát silnějším ostatním národům s jejich jistě silnějšími Bohy. Ještě odvážnější je křesťanský nárok, totiž že člověk nalezne smysl svého života dnes i na konci časů skrze jednoho chudého synka z galilejské řemeslnické rodiny, který za svého života neudělal žádnou velkou brázdu do dějin světa ani svého národa. Navíc život tohoto synka vyústil na této zemi v takříkajíc soukromou apokalypsu, kdy si na kříži mohl dobře říkat s Izajášem to dnešní všichni jsme zvadli jako listí. Ježíš jistě zažíval pocit svého selhání a zvadnutí svých spravedlivých snah, ale možná si řekl i jiná dnešní izajášovská slova: Hospodine, ty jsi náš (můj) otec, nebo už neměl na slova sílu, ale stále očekával na Hospodina, aby tu jeho soukromou apokalypsu naplní smyslem. A věříme, že se to stalo ve zmrtvýchvstání a vylití Ducha, i když si to takto Ježíš zřejmě nepředstavoval. A my zde jsme také součástí smyslu Ježíšova života, smyslu jeho soukromé apokalypsy kříže, protože žijeme stejnou nadějí, kterou měl na svých pozemských cestách on a ta naděje nás v životě nese a unese.

Při vstupu do adventu si tedy shrňme tu jistotu a oporu dnešních textů: Bůh vychází vstříc tomu, kdo pamatuje na Boha, ať se děje co se děje. Takto zvolená životní opora a životní naděje má obrovskou výhodu, protože pády jistot přírodních, společenských, osobních i naše vlastní selhání ztrácejí svou sílu, ztrácejí své poslední slovo. Při přípravě jsme si říkali, že toto je možná jedna poloha křesťanské zkušenosti, lutersky rozuměné osvobození. Věřím ale, že při vstupu do adventu se taková sázka vyplatí i nám a koneckonců trochu nenápadně k ní vyzýval Korintské i Pavel.

Kéž tedy bdíme a neznepokojujeme se tím, když temní mnohé kolem nás a když ani my sami se momentálně nejasníme. Naší nadějí je, že dychtivě očekáváme zjevení (apokalypsis) našeho Pána Ježíše Krista. To ať je našim klíčem k naději, obnovme v adventu ten směrník svého života, že Bůh brzy přijde jako zachránce ve svém Synu a skrze svého Ducha.