V dnešním evangeliu jsme zastihli Ježíše v dramatické situaci první poloviny pašijového týdne. V pondělí po vjezdu do Jeruzaléma vyhání z chrámu směnárníky. V úterý napomíná ty, kdo si myslí, že mají Boží přízeň jistou – podobenstí o zlých vinařích a o svatební hostině. Dále bez okolků říká: “Běda vám učitelé zákona, neboť dáváte desátek z máty, kopru a kmínu, ale zanedbali jste právo, milosrdenství a věrnost.” Farizeje a herodiány tázající se na placení daní Ježíš hned v první větě nazývá pokrytci, což se nám může zdát příliš útočné, ale zapadá to do napjaté úterní atmosféry, která vyústí o den později plánem Ježíšova zatčení a zabití.

Konkrétním důvodem příkré Ježíšovy odpovědi je léčka, kterou mu farizeové spolu s herodiány přichystali. Podle jejich předpokladu nemohla Ježíšova odpověď uspokojit obě skupiny zároveň. Pro farizeje bylo placení mincemi s obrazem císaře Tiberia modloslužbou a naopak herodiáni by jako kolabranti římské moci nemohli akceptovat výzvu k neplacení daní. Ježíš ale léčku ihned prohlédl a dal odpověď, kterou tazatelé nečekali: “Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu.”

Proč farizeje ani herodiány nenapadlo, že Ježíš může ve své odpovědi rozlišit dvě varianty chování, které jsou alespoň po formální stránce tak snadno vymezitelné? Vysvětlení je možná potřeba hledat v tehdejším chápání zákonů a jejich uplatňování v běžném životě. Pravidla byla rozpracována do jemných detailů (kazuistika) a prostor pro individuální interpretaci byl velmi malý. Ježíšova odpověď naopak vyžaduje poctivé osobní rozlišování (co v mém případě patří císaři a co Bohu). Jeho “pravidlo” musí být uváděno do života každým jednotlivcem. Ježíš nám tak svěřuje velkou svobodu i odpovědnost a právě to bylo, domnívam se, pro jeho posluchače obtížně předvídatelné.

Tématem dnešní liturgie a pojítkem všech tří textů je odklon od model umožněný prožívanou Boží přítomností. V prvním čtení Mojžíš mluví za lid a vyjednává s Hospodinem jeho přítomnost na další pouti. Krátce před tím si totiž Izrael vyrobil zlaté tele a klaněl se mu. Ve druhém čtení apoštol Pavel chválí soluňskou obec za obrácení se k Bohu a odklon o model. V evangeliu je z pohledu farizeů modlou mince s obrazem císaře, ale pokusme se ještě o jiný pohled, protože Ježíš nevyzývá k neplacení daní, ke státnímu převratu nebo k bojkotu světského uspořádání. Možná je tou modlou, od které se máme odklonit, právě slepé dodržování pravidel, ke kterému byl Izrael veden svými zákoníky (např. desátek z maličkostí jako je kopr, máta a kmín). Všimněme si, že při uctívání modly jde především o přesné následování neživotných pravidel (opakování úkonů). Zákon, který byl původně pro Izrael výsadou a osvobozením, se stal díky odosobněnému přístupu překážkou živého vztahu s Bohem a jeho slepé dodržování se začalo nápadně podobat modloslužbě. Tady Ježíš všechny překvapuje a nabízí možnost svobodného osobního rozhodování. Rozlišování toho, co patří Bohu v daném okamžiku, je plodem a oslavou Boží přítomnosti. Nejde tu o odhození pravidel, ale o jejich svěření do služeb Bohu podle našeho aktuálního nejlepšího porozumění situaci.

Dejme si při našem rozhodování pozor i na přehnanou subjektivitu a nedbalé nebo záměrně překroucené vyhodnocování podnětům z okolí. Nemusíme otročit svým vlastním představám nebo propadat svévolným přáním. Dnešní evangelium nám připomíná, že nepatříme sami sobě, ale Bohu, protože jsme stvořeni k Jeho obrazu. Můžeme prožívat Boží blízkost a hledat při rozhodování Jeho vedení.

Původně jsem doufal, že v této homílii nabídnu nějaký návod (pravidlo), jak vždy spolehlivě rozlišit, co v našem životě patří císaři a co Bohu, ale nakonec jsem začal chápat dnešní texty jako varování před modlou slepého následování přesných pravidel a výzvu, aby se naše osobní odpovědné uplatňování zákona podobalo Mojžíšově volání po Boží přítomnosti.