Stojí zato se na prvém místě otevřít Ježíšově odpovědi na Petrovu otázku i následujícímu podobenství v jejich průzračné jednoduchosti: nebeské království znamená odpuštění konkrétních, pojmenovatelných dluhů. Hřích je zde dluhem – nesplněným závazkem. Naše závazky vůči Bohu jsou ale v Ježíši Kristu smazány – to je křesťanská zvěst. Jsme Pánem propuštěni do svobodného života bez dluhů (Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil). My vůči našemu Bohu nemáme žádné dluhy – to se nám to žije v království Pána tohoto světa: dobře a svobodně. Kdo ale nepřijímá tuto svobodu života bez dluhů vůči Bohu, protože sám neodpouští, v nebeském království není doma. Dobře dnešní text doplňuje modlitbu Otče náš, tam je A odpusť nám naše viny (v Matoušově verzi oproti Lukášově verzi otčenáše zde opravdu stojí „dluhy“), jako jsme i my odpustili těm, kdo se provinili proti nám – je to takový půvabný cyklus: Bůh odpustil nám, my jsme odpustili druhým a tím znovu předznamenáváme Boží odpuštění nám samotným. Boží a naše odpuštění druhým jsou provázány a našim odpuštěním hlásáme Boží odpuštění druhým – jak mocné znamení při našem hlásání evangelia odpuštění, když my sami odpustíme dluhy a pochybení druhých vůči nám!

Dnešní Ježíšovu odpověď a následující podobenství můžeme tedy uchopit na individuální rovině. Otázka koneckonců zní: Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? No, když proti mně někdo zhřeší – nebo se mi to tak zdá – hledám spíš spravedlnost než odpuštění, mám chuť se bránit nebo rovnou sedmdesátisenimánobně odplácet (k dnešnímu úryvku existuje hezký odkaz na Gen 4,24: Jestliže Kain bude pomstěn sedminásobně, Lámech sedmdesátisedminásobně). Ale když proti mně někdo zhřeší (matoušovsky řečeno zadluží se vůči nám a třeba bez schopnosti dluh splatit), je ve velké nevýhodě – hřích je i něco jiného než dluh, je to bez-božné jednání, minutí se cílem, narušení vztahu. Kéž Ježíšovo jednání vůči hříšníkům proti němu je normou pro jednání naše: on hříchy proti němu přijal na svém těle a průchod spravedlnosti nechal na Otci.

Myslím nicméně, že individuální rovina hříchu a odpuštění nemusí být tím hlavním, co si můžeme z dnešního Matoušova podobenství odnést. Podívejme se na kontext: jsme v 18. kapitole Matoušova evangelia, která se celá zabývá fungováním křesťanské obce, jde vlastně o rady křesťanské komunitě, která je nějak rozdělená. V rámci těchto rad má být podle této 18. kapitoly brán speciální ohled na ztracenou ovci, také má být vyvinuto velké úsilí o naslouchání, aby bylo možné s bratrem (a věřím i se sestrou) souznít, hovořit různými hlasy a přece v souzvuku (je tam půvabné slůvko symfoneo). Teprve když se souznění ani po velké snaze nedaří, ať je takový bratr ve vztahu k církevní obci jako pohan nebo celník.

V podobenství je rozkol mezi služebníkem a jeho spoluslužebníkem, který narušuje záměr svého pána pro jeho panství, a my víme, že křesťanské obce jsou panstvím našeho Pána. Že jde o křesťanskou obec, naznačuje i závěr podobenství: Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru «jeho přestoupení».“ (znovu parně platí i o sestře).

Jak tedy řešit rozbroje v církevní obci? Jejich řešení je pro Hospodina možná těžší než provést svůj lid Rákosovým mořem. Kdybychom šli do důsledků, zjistili bychom, že ohledně praktických návodů k řešení dnešní text vzbuzuje více otázek, než dává odpovědí. Ale dává velmi jasné kritérium podle kterých se praktické odpovědi mají hledat.

Odskočme si ale ještě nejprve k druhému čtení z listu Římanům, který také řeší rozdělení v křesťanské obci: Někdo věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen zeleninu. Ten, kdo jí, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť nesoudí toho, kdo jí. Konzervativci v římské obci odsuzují liberály a liberálové pohrdají konzervativci (Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra?). Pavel ani na chvíli nepochybuje, kdo je silný ve víře a kdo je slabý ve víře (slabí se spoléhají na své zvyklosti, nikoli na Boha samého; slabý však jí jen zeleninu – to bezpochyby není slovo pro přítomné vegetariány nebo makrobiotiky, ale pro pythagorejce a jim podobné tehdejší skupiny, kteří své zvyklosti mohli mít tendenci považovat za přednost). Pavel vyzývá ke zdržování se soudů a poslouchejme, proč k tomu: „Ten, kdo jí všecko, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť neodsuzuje toho, kdo jí; vždyť Bůh jej přijal za svého.”

To “Bůh jej přijal za svého” je východiskem Pavlova řešení, jde o východisko víry. Na začátku řešení každého napětí v křesťanské obci má být uvědomění si hry, která se zde hraje, příběhu, do kterého křesťanské společenství vstoupilo a přijalo za svůj: Pavel zdůrazňuje, že Bůh přijal za svého liberála i konzervativce. Jsou pod panováním Krista a ohledně toho, kdo co dělá nebo nedělá, jsme slyšeli, že to dělá Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu. Pokud jsme součástí příběhu Božího přijetí všech, kdo věří, není na místě ten příběh zbytečně narušovat našimi soudy, mezi křesťany má platit, že cit. “každý nechť má jistotu svého přesvědčení.”

Vrátíme-li se nyní zpět k matoušovskému příběhu dnešního evangelia, podívejme se stejnou optikou – Matouš hovoří o příběhu Božího odpuštění, do kterého křesťanské společenství, všichni služebníci i spoluslužebníci vstoupili a děj příběhu Božího odpuštění v obci nemá být narušován. Ovšem v dnešním podobenství narušeno bylo, ten, kterému bylo odpuštěno, nepřijal příběh odpuštění za svůj, jak ukázalo jeho jednání vůči spoluslužebníkovi. To ale podle Matouše hrozí narušením samé podstaty křesťanské obce, která je založena a nesena Božím odpuštěním, Božím milosrdenstvím. Co si počít s takovým člověkem? Lze se k němu chovat laskavě, ale vytváření křesťanského společenství, symfoneo s ním půjde obtížně a musí nejspíš být vůči společenství jako pohan nebo celník.

Budeme-li v našich společenstvích chtít přispívat ke sjednocování rozdělení, kéž tedy vždy vyjdeme z víry v příběh, který Bůh svému lidu dal, ať už ho pojmeme pavlovsky jako dar být v životě i umírání služebníky Pána tohoto světa, nebo matoušovsky jako dar svobodného života s odpuštěnými dluhy vůči Bohu.

Pokud se s vědomím takového příběhu o něco v našem křesťanském společenství pokusíme a smíření se nakonec nepodaří, uděláme myslím alespoň nejméně škod a budeme jen nést náklady, že to nedopadlo, na vlastních tělech. A pokud se smíření a ono sym-foneo podaří, bude to dobré svědectví o pokračování Božího příběhu se svým lidem. Můžeme si pak klidně i zazpívat s Mojžíšem i Mirjam Hospodinu píseň díků a chval, jak jsme ji dnes slyšeli.