Hodně toho zaznělo na týmu při naší přípravě. Ježíš v Matoušově evangeliu před dnešním úryvkem uzdravuje nemocné a zázračně sytí pět tisíc. Poté  – jak už jsme četli dnes – přinutí (ano, přinutí) své učedníky aby se plavili na druhou stranu Genezaretského jezera (či Galilejského moře). Ježíš pak vystoupil na horu, aby se o samotě pomodlil. Uvažovali jsme, proč tak Ježíš mohl jednat – možná proto, že učedníkům, ale i Ježíšovi samému bylo dobře v místě projevu Boží moci, že si Ježíše lidé oblíbili a oblíbili si i učedníky, kteří přece lidem rozdávali chléb. Ale Ježíš byl volán i k jiným potřebným, k lidem na druhé straně jezera a v modlitbě o samotě se možná potřeboval vyrovnat s potřebou zabydlenosti v tom, co se podařilo.

Učedníci tedy plují na druhý břeh, vítr vane proti nim a vzdouvá vlny. Moře symbolizuje zlé, nepřátelské mocnosti, chaos nepřátelský Božímu stvoření. Bůh nicméně je pánem i nad takovým chaosem, „On sám [Bůh] roztahuje nebesa a kráčí po návrších moře.“ říká třeba Jób 9,8. V dnešním úryvku jsme četli, že Ježíš je disponován k tomu, aby šel po hladině nepřátelských vod, zjevuje tuto božskou moc; Matouš naznačuje Boží sílu skrze Ježíše i v oné formulaci „já jsem to“ – to je tradiční Bohu příslušející označení. 

Ježíš kráčí po vodě, takříkajíc po hlavách nepřátel, ke svým učedníkům. Nevím, zda my máme také po vodě kráčet, jak si to myslel Petr, když se podle svého nápadu to takového experimentu pustil. Není pochyb, že máme věřit, máme stále a stále vstupovat do světa důvěry k Ježíšovi, mít uši pro jeho slova „neboj se“, a mít oči pro něj, nikoli pro silný vítr kolem. Křesťan vstupuje do prostoru víry, která překonává, je-li to potřebné, rozbouřené vody. Máme ale překonat tyto vlny kvůli druhému břehu, nikoli kvůli testu božské moci v nás. Je zajímavé, že v dnešním úryvku se učedníci nebojí vln nebo protivětru (narozdíl od jiného Mt úryvku), ale přízraku, vyděsili se a mysleli, že to, co kráčí po jezeře, je nějaký duch zlých vod, který přichází ublížit. Petr tedy nedůvěřoval Ježíšovým slovům „já jsem to, nebojte se“ a chtěl své rozlišování dotáhnout testem onoho kráčejícího i testem sebe a Ježíš na tento nápad přistoupil a zavolal ho. Petr ale nebyl úspěšný, to Ježíš byl znovu úspěšný se svou zachraňující mocí. Podle dnešního úryvku tedy jistě máme věřit osobně a důvěrně v Ježíše, když plujeme bouřlivějšími vodami a vidíme kolem sebe nepřátelské přízraky. Ježíš ale s námi je, to má být jádrem naší víry – Matouš na konci svého evangelia nechává Zmrtvýchvstalého říci „já jsem s vámi po všechny dny“. Vyměňme tedy ve vlnách a větru svůj strach z přízraků za oči vidící Ježíše, netestujme vlastní víru, která – podle Matouše – je koneckonců vždy malá, ale ať nám ta malá víra stačí k tomu, abychom Ježíše kráčejícího k nám, když to potřebujeme na našich plavbách, uviděli a přijali. A pokud se snad pustíme do experimentů, jejichž smyslem není služba pro lidí na druhém břehu, ale test božské moci, nevadí, Ježíš nás stejně zachrání před utopením naší vlastní vinou. 

Našim úkolem je dostat se na druhý břeh Genezaretského jezera, abychom pokračovali v tom, co jsme se naučili na břehu prvním. Bylo již řečeno, že tam byl Ježíš volán a jeho učedníci (tedy symbolicky církev) z donucení posláni. V komentářích se opakuje upozornění, že ten druhý břeh Galilejského moře byl pohanský, nečistý, nebezpečný, podezřelý, nejasný. V Matoušově líčení čteme po dnešním úryvku, že na druhém břehu Ježíš dělal to samé, co na břehu prvním, znovu uzdravoval a zázračně sytil na znamení přicházejícího Božího království.

Možná letošní letní setkání Společné cesty bylo nějakým prvním břehem. Snad mohu říci svůj dojem, že bylo nasycující a uzdravující – zjistili jsme myslím, aniž jsme o tom měli potřebu zvlášť hovořit, že jsme se přenesli přes krizi danou různými protivětry, které Společná cesta zakoušela při svém vzniku i později. Zdá se mi, že jsme si také potvrdili (znovu aniž bychom o tom speciálně museli hovořit), že cesta, po které společně jdeme, dává smysl. Zakusili jsme nadto oblažujícím způsobem, že máme vynikající přátele, kteří o které se můžeme opřít, i bližní, kteří nejsou s námi třeba přímo na jedné lodi, ale stejně nás tak či onak podporují. A dokonce se nyní naše řady – možná pro někoho zázračně – zmnožují. Bylo dobré být zde. Ale nezapomeňme na druhý břeh, který volá, abychom se tam také přeplavili. Ještě jsme volání druhého břehu možná nezaslechli dostatečně zřetelně. Možná druhý břeh souvisí s tématem diakonie, které jsme diskutovali, snad z něj zní hlas volajících po přátelštější podobě církve, jejíž ovoce my jsme už směli ochutnat. Snad je na tom druhém břehu nějaká etapa přetváření Společné cesty spolu s novými členy, aby mohla vydat svědectví v dobách a místech nebezpečných, podezřelých, nejasných. Můžeme čekat protivítr a možná se nám nebude chtít se ani na plavbu vydat. Ale musíme, Ježíšův příkaz dostat se na druhý břeh jistě platí i pro nás, a my se tam jistě dostaneme možná ani ne díky naší skálopevné víře (už jsme zmíníli, že víra učedníků je u Matouše malá, viz ono „malověrný, proč jsi zapochyboval“), ale díky Bohu skrze Ježíše, který je a bude přítomný k záchraně naší a těch, pro které plavbu podnikneme.