Do Španělska, které bylo za Ježíšových časů považováno za součást „kraje světa“, se prý kdysi vydal hlásat evangelium apoštol Pavel. V květnu r. 2011 se tam vydala skupinka křesťanů svázaná s obcí Společná cesta. Zajímaly nás španělské „základní skupiny” (dále též „ZS“)[1], které se pohybují na okraji církevního prostoru a jsou menšinovou záležitostí[2]. Věříme ale, že pro obec našeho typu jsou kontakty s podobnými skupinami důležité, protože nám pomáhají si ujasňovat naše vlastní motivace a cesty.
Volba vydat se do Španělska měla svůj důvod. Věděli jsme z dřívějška, že v Evropě se ZS patrně nejvíce daří v tradičně „katolických“ zemích – Španělsku a Itálii. Ve vymezeném časovém prostoru jsme navštívili Zaragozu a Barcelonu, zdá se ovšem, že mnohé z toho, co jsme poznali, lze zobecnit pro většinu (nejen) španělských ZS.
Španělské zvláštnosti
Jednou z důležitých historických okolností pro rozvoj španělských ZS byl frankistický režim. Generál Franco byl až do své smrti v r. 1975 nejvyšší představitel Španělska s titulem „Vůdce Španělska z Boží milosti“. Veřejné zdroje uvádějí, že v tomto režimu „hrál důležitou roli katolicismus, z jehož morálních požadavků přímo vycházely některé státní zákony. A tak byly anulovány občanské sňatky z doby předchozího režimu a lidem byla nabídnuta jediná možnost, jak ho obnovit – v katolickém kostele. Nadále tedy byly úředně platné pouze sňatky požehnané katolickou církví. Ve Frankově režimu neexistovala možnost rozvodu, razantně byly omezeny interrupce i antikoncepce. Frankistický režim svými zákony i sociální politikou prosazoval velmi konzervativní roli ženy ve společnosti – závislá nejprve na otci, následně na manželovi, její místo tu bylo hlavně v rodině, péči o děti. Tato vize byla podporována též oficiální vládní kampaní.“[3]
Odpor a nedůvěra části křesťanů k „oficiální“ církvi profilované v této politické souvislosti, vábivost levicových idejí, ale i vliv Druhého vatikánského koncilu vedly od šedesátých let ke vzniku velkého množtví ZS. Mezi členy základních skupin jsme našli i takové, kteří byli za dřívějšího režimu za své politické názory vězněni – zde může být také jeden ze zdrojů liberalismu ZS.
Svět liberálních ZS a svět „tradičního” křesťanství se ovšem prolíná. Při návštěvě zaragozských bazilik La Seo i Pillar, kam nás laskaví hostitelé zavedli, jsme byli svědky uctívání mariánských předmětů. Španělsko ovšem zažívá krizi stávající formy křesťanství – ještě v šedesátých letech prý na semináři v Zaragoze studovalo 700 adeptů kněžství, dnes jich je ve všech ročnících asi 20. Většina sloužících kněží je přestárlých, přibývá zde kněží z Latinské Ameriky nebo Polska.
Lze zmínit ještě jiná místní specifika. Zaragoza a Barcelona, které jsme navštívili, patří k rozdílným regionům – Aragonii a Katalánsku, určitá národní hrdost právě na svůj region a jeho historii ke Španělům patří. V Zaragoze, centru Aragonie, jsme viděli mj. místní historickou perlu, pevnost Aljafería, připomínající dřívější poměrně pokojné soužití různých kultur – islámské, křesťanské a židovské. Dnes zbyl synkretický architektonický styl Mudéjar, který alespoň prostřednictvím staveb připomíná možnost integrace arabského a evropského světa.
Mezi další postřehy patří, že Španělé se zdají být celkově politicky a společensky angažovanější, než lidé v našich krajích. Právě v průběhu naší návštěvy v květnu 2011 byla mnohá náměstí zaplněna mladými lidmi, kteří pod heslem „Španělská revoluce” volali po spravedlivější společnosti i lepších šancích pro mladé lidi (dnes mezi nimi panuje 40% nezaměstnanost). Značná akčnost koluje i v žilách členů ZS.
Základní skupiny v Zaragoze a Barceloně
V Zaragoze, městě s cca 700 000 obyvateli, je celkem 9 základních skupin majících mezi 8 a 35 dospělých členů. Věkový průměr je vysoký, většina členů je důchodového věku. V některých skupinách je činná střední generace kolem 45 let, života skupiny se účastní i jejich děti.
ZS se zdají být nejen ve Španělsku generační záležitostí s nejasnou perspektivou. Toto naši přátelé potvrzovali: dorůstající děti prý „hledají partnery a o církev se nezajímají”, po třicítce se pár z nich ke stylu křesťanství svých rodičů vrací. Zazněly nicméně obavy, že „tato forma zanikne spolu s námi“.
Skupiny se často jmenují podle čtvrtí, kde sídlí jejich členové, např. ve čtvrti Torero jsou tři takové skupiny označené pořadovým číslem (Torero I, atd.). V Barceloně jsme se setkali se skupinou působící při farnosti „Trinitat Nova”, takové soužití ZS s farností je ale netypické, většina ostatních skupin byla prý „z farností vyhnána“. Mezi tzv. „oficiální církví” či „strukturami“ (označení ze strany ZS) a ZS samými se nalézá propast a nedůvěra. Ve skupině Trinitat Nova dokonce zaznělo, že zaragozské ZS jsou „klerikální” – prý proto, že dva farnostní kněží v Zaragoze s tamními ZS nějak spolupracují. Farní bohoslužby (nejčastěji celebrované právě těmito kněžími) navštěvuje v Zaragoze snad 20% členů ZS, někteří z nich však pravidelně, často kvůli dětem, kteří tam nacházejí své vrstevníky nebo „slušný program pro děti ve farnosti“. Katechezi dětí nicméně organizují také v rámci ZS.
Mnozí členové ZS začali vytvářet své skupiny při studiu na univerzitě. Nikoli výlučně, ale z významné části jsou členové ZS vzdělaní a nepatří k nejchudším obyvatelům své země. V ZS lze nalézt univerzitní profesory, učitele fyziky a chemie na střední škole, lékaře, ekonomy, odborné sociální pracovníky, zaměstnance bank. Jedna z členek ZS provozuje malou restauraci, která měla kvůli ekonomické krizi obtíže a občas ji proto dotují penězi i návštěvami ostatní členové. ZS jsou podle všeho převážně městskou záležitostí.
Pozoruhodnou zvláštností, se kterou jsme se mohli seznámit, byly dvě rodiny žijící dva roky pohromadě v jednom stavení, „s jednou ledničkou a jedním společným účtem”. Jejich touha takto žít začala koupí společného auta před deseti lety; auto mají dodnes. Každá rodina v úsporně postaveném domě má své obývací poschodí, další prostory jsou společné. Nažívání je – zdá se – zatím bez větších obtíží, napětí se řeší dialogem. Součástí tohoto životního stylu je silné ekologické vnímání: dům je postaven z přírodních materiálů, izolovaný korkem, soužití dvou rodin je šetrnější vůči přírodě a celkově levnější. V tomto domě (a nejen v něm) jsme neobjevili žádné náboženské symboly. Zdá se, že liberalismus ZS zahrnuje i odpor k náboženské symbolice, kterou bychom my považovali za přiměřenou (kříž, ikona apod.).
Činnost základních skupin
Základní skupiny, které jsme měli možnost poznat, jsou především výrazně sociálně angažované, sociální angažmá značně převažuje nad prací s Písmem nebo společnou modlitbou, kterou jsme při návštěvě nezaznamenali. Převažujícím étosem ZS je služba potřebným po vzoru Ježíšově, bez explicitního zdůrazňování křesťanského východiska a terminologie. Zhruba řečeno jsme věci rozuměli tak, že se členové ZS chtějí podílet na vytvoření lepšího světa a explicitní křesťanská nálepka jim k tomu je v komunikaci se spolupracovníky a „běžnými“ lidmi, kterým slouží, přítěží. Zde opět může být ve hře zkušenost s „oficiální” církví. Slyšeli jsme dokonce extrémní vyjádření, že „oficiální“ církev si kupuje svědomí těch, kterým chce pomáhat. Lapidárně vyjádřeno: je lepší dát chudému člověku najíst než mu říkat ústy o evangeliu; v poskytnutí pomoci je evangelium obsaženo podle tohoto náhledu implicitně, „Ježíšova cesta bylo sloužit, ne získávat“. Taková implicitní evangelizace vyžaduje hlubší víru, konverzi, kterou prý členové ZS prošli (vyjádření z komunity Trinitat Nova v Barceloně).
O sociálních aktivitách hovořili přátelé, se kterými jsme se v ZS setkali, s velkým zápalem. Zaslechli prý ze strany sociálně znevýhodněných bližních volání „když nás nenecháte snít, nenecháme vás spát” a chtějí, aby toto volání znělo méně hlasitě. Největší ZS v Zaragoze s názvem Codef založilo a provozuje s významným finančním angažmá svých členů a dalších přátel stejnojmenné centrum pro integraci sociálně znevýhodněných osob. Jedná se často o přistěhovalce, kteří se zde učí číst a psát, učí se zde soužití s pro ně novou kulturou a společností, mají zde k dispozici pomoc se získáním pracovních míst, řidičského průkazu atd. Součástí je i školka. Centrum je financováno ze soukromých peněz a státních/městských grantů. Organizace je profesionální – 8 placených zaměstnanců a cca 70 dobrovolníků z řad společenství Codef i mimo něj, ZS Codef představuje funkční jádro této sociální aktivity. Codef byla nejkoncentrovanější aktivita, kterou jsme zaznamenali, výčet ovšem tím nekončí. Jeden člen ZS se angažuje v organizaci podporující přežití domorodých kmenů v Africe nebo jižní Americe, jiní jsou velmi aktivní v „sousedských asociacích“, jiná členka se věnuje práci s dětmi s rakovinou, další z nich měla obtížnou zkušenost s mateřstvím (čtyři děti ve čtyřech letech) a nyní se věnuje ženám v podobné situaci, kterým radí, jak se naučit takové situaci předcházet resp. jak s ní zacházet.
Při sociálních aktivitách funguje spolupráce s městskými institucemi a nekřesťany, se kterými se křesťané ze ZS na této rovině bez obtíží domluví.
Členové ZS také aktivně podporují některé liberální proudy „křesťanské politiky“: staví se za liberalizaci výuky náboženství na španělských základních školách (momentálně povinné), zasazují se, aby nebyly morálně odsuzovány homosexuální páry, které chtějí vychovávat děti (toto je právně ve Španělsku možné, ovšem církví odsuzováno), podporují hnutí Ženy v teologii, vznášejí veřejně námitky proti chystané návštěvě papeže, prý především kvůli její očekávané ceně 50 mil euro.
Rytmus setkávání a rytmus slavení
ZS, které jsme potkali, se setkávají nejméně dvakrát měsíčně, nezřídka i jednou týdně. Převažujícím obsahem setkání je sdílení, někdy i modlitba, která však není pravidlem, snad v souladu s odporem ZS k „tradičním“ náboženským symbolům a rituálům.
V Barceloně pořádá Trinitat Nova jednou měsíčně celodenní setkání s eucharistickou slavností, obědem, odpoledním sdílením. V Zaragoze se 4x ročně setkávají všechny skupiny na zvláštním setkání, kde se slaví eucharistie a na jednom z těchto setkání jsme byli přítomni. Sešlo se asi 60 lidí včetně 6 dětí, ty ovšem trávily většinu času spontánní hrou v předsálí. Liturgie byla připravena jednou z místních ZS a měla netypický průběh. Rozsazení účastníků bylo po jednotlivých stolech se svíčkou na každém z nich. Byly připraveny materiály obsahující biblické i nebiblické texty, součástí bohoslužby bylo meditační ticho, sdílení u stolů, sdílení v celém shromáždění, zpěv (s celkovým malým zapojením přítomných), reprodukovaná hudba, promítání krátkého videa natočeného v nákupním středisku, vřelé a bouřlivé pozdravení pokoje, závěrečné požehnání. Výběr biblických textů nesledoval lekcionář, liturgie neměla jednoho předsedajícího a rozdělování chleba po stolech mělo neobvyklou formu, při liturgii nebylo použito víno. Po setkání následovalo občerstvení, při kterém byla moderovaná diskuze. Přítomní řešili, zda podpořit svými vklady jeden konkrétní finanční ústav, který má prý ambice se stát „etickou bankou”, tj. bankou podporující humanitárně zaměřené aktivity.
Popsaná liturgie a týdenní nebo čtrnáctidenní setkávání není jedinou formou setkávání, některé skupiny praktikuji občas kalvínsky laděnou revizi života, při dotazu na slavení svátosti smíření zavládly rozpaky.
Hodnocení liturgie, které jsme se účastnili je celkově rozpačité – příchozí bez předběžné přípravy se mohl díky netypické formě sjednocovat jen s obtížemi. Nebylo nám vždy zřejmé, zda vědomým záměrem slavení, kterého jsme byli přítomni, je oslava živého Boha, ve víře přítomného v liturgii skrze Slovo a svátostné sebevydání se nám.
Mezi členy ZS nejsou výjimkou kněží, kteří se oženili a odešli z farnostních služeb. Někteří z nich se slavení účastnili, ale nikoli v předsednické roli, což je prý zde typické. Anderu Pagès, vůdčí osobnost Barcelonské komunity Trinitat Nova, se vyjádřil lapidárně: je-li při slavení přítomen kněz, nic zvláštního se tím nemění, podstatná je komunita.
Překvapilo nás, že jsme nenašli ZS, která by slavila svou liturgii v neděli. Neděle je prý „svátkem rodiny”. Rozpačitě na nás také působily informace o slavení Velikonoc jako hlavního křesťanského svátku. Část příslušníků ZS odjede prý společně do ústraní, jiná část stejného společenství se účastní slavení ve farnostech.
Inspirace či slepá cesta?
Pro hlubší hodnocení našeho setkání se světem španělských základních skupin bude jistě potřebné nechat uplynout více času. Inspirací prvého řádu je pro nás jejich velká sociální angažovanost, snaha aby evangelium hovořilo především skrze službu potřebným.
Současně s velkou výzvou, kterou pro nás tato zkušenost znamenala, si ale klademe otázky, zda v nasazení za sociální humanismus zde nedochází k jeho „zbožnění“. Nestává se civilní humanismus východiskem i cílem, nemizí zde něco křesťansky podstatného – víra v zachraňujícího živého Boha, který dává spásu svou milostí a svou mocí, jistě i skrzy činy lidí, ale v posledku svým darem sebe samého skrze Krista v Duchu?
Mátlo nás také, že základní skupiny nechtějí být podle všeho alternativou farnostem. Na jedné straně s nimi nechtějí mít nic společného, pokud existuje nějaká spolupráce, je opatrná a podmíněná. Na druhou stranou se nezdá, že by ZS, které jsme potkali, chtěly být alternativními církevními obcemi.
Jedna ze sebesebecharakteristik, kterou jsme od navštívených ZS slyšeli, je „církev na okraji”. Vratkost takového okraje může být podporovaná neochotou se vnitřně a „formálně“ sjednocovat s jinými katolíky mimo okruh ZS. Když jsme tuto oblast opatrně osahávali, reakcí byly rozpaky a vyjádření typu „považujeme se spíše za křesťany než katolíky”. Vnitřní odstup, který si ZS od tzv. „církevních struktur” drží, je opravdu velký. Na otázku, jak vnímají svou odpovědnost za církev v Barceloně, nakonec po počátačních rozpacích zaznělo, že církev žádnou budoucnost nemá. ZS ve Španělsku možná mají pravdu v tom, že v současné formě organizace a řízení církve v západním světě toho umíra ještě více, než to vidíme u nás.
Společné věci lze ale nalézt. Pro nesení víry potřebujeme stejně jako oni společenství umožňující ono křesťanské „podílnictví“ na evangeliu. Subjektem liturgického slavení je i pro nás křesťanská obec, zde platí ono zkratkovité „my jsme církev“, přestože my preferujeme tradičnější formy i role, snad proto, abychom se i díky tradici bránili pokušení být při slavení sami sobě středem. Ve středu víry je Boží království, jeho slávu se pokoušíme zvěstovat a slavit společenstvím, liturgií, svědectvím, diakonií. V sociální práci můžeme jistě hledat znamení Božího království, které již přišlo a přijde v plnosti, zůstává ale pro nás otázkou, zda je vize zasadit se za vybudování spravedlivějšího světa skutečně primárním cílem a „úkolem“ křesťanů.
[1] Takto překládáme označení „grassroot communities“ resp. „basisgemeinden“. Některé základní informace lze nalézt ve zprávě z předposledního evropského setkání takových skupin, viz http://www.rkckomunio.cz/basisViden2009.
[2] Podle Inmaculady Zamorano, naší hlavní hostitelky a momentální národní koordinátorky pro ZS za Španělsko, zahrnují ZS v této zemi odhadem 1500 členů. Udržují se i mezinárodní kontakty, poslední celoevropské setkání ZS proběhlo v Belgii v květnu 2011, další setkání má proběhnout v roce 2013.
[3] Srv. http://cs.wikipedia.org/wiki/Francisco_Franco. Obsah ze dne 1.6.2011.