Téma dnešní liturgie jsme při přípravě pojmenovali větou „Důvěra umožňuje vzdát se i toho nejcennějšího, včetně vlastní minulosti“. Uvažovali jsme o tom, že ani jeden z dnešních textů minulostí nepohrdá. A v naší minulosti skutečně leží leccos cenného, co může být dobrou oporou naší a nejen naší budoucnosti. Mnoho okolností v naší minulosti bylo dobrých a mnoho se povedlo i nám samotným, o toto vše se můžeme opřít my sami, naši blízcí, žijeme z toho a můžeme tím i posloužit druhým. Obrazně řečeno, naše drahé oleje mohou posloužit nám i chudým kolem nás.

Nevýhodou naší minulosti je, že v ní najedeme i to, o co se opřít nemůžeme, co je naopak naším břemenem. Z minulosti jsme si nenastřádali jen poklady, ale i zranění a zátěže. Slyšeli jsme, že tomu bylo tak u starých židů – vzpomínky na minulost byly pro ně leckdy děsivé a Izajáš jim tak v dnešním prvním čtení říká: Nepřipomínejte si dřívější věci a dávnými věcmi se nezabývejte.

Se svou minulostí se ale aktivně rozchází i Pavel, pro kterého minulost břemenem nebyla. Byl vzorným představitelem jednoho křídla farizeů – těch horlivějších – a pokud šlo o spravedlnost skrze Boží Zákon, byl bez úhony, jak jsme slyšeli. Pavel se o svou minulost mohl opřít a podle ní svou budoucnost mohl směřovat, nicméně svou minulost zahodil, zjevení u Damašku bylo tak silné, že dnes říká, že cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu.

Radou dnešních textů je zaměřit se na budoucnost. Zaměřit se k cíli, ke kterému běžíme, nenechat se svazovat okolnostmi své minulosti nebo přítomnosti, našimi traumaty a vzpomínkami na minulost. Nemáme řešit domnělé nebo skutečné překážky na cestě, ale běžet k cíli pro cenu, s Pavlem řečeno zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou. A víme, co je pro nás křesťany oním cílem. Znovu s Pavlem řečeno je to Boží povolání v Kristu Ježíši.

Jako křesťané věříme, že naše budoucnost je u Boha skrze Krista (a v jeho Duchu). My křesťané jsme občané dvou světů, vše z toho světa, který vnímáme a prožíváme, pomine a současně je všechno nějak provázáno s tím světem druhým, který se naplní v eschatonu. V našem světě žijeme se svými drahými poklady i velkými zátěžemi a strachy a máme snahu zajistit svou budoucnost, budoucnost své rodiny, zajistit nějakou stabilitu našeho vlastního já. Každý máme nějaké spořicí účty s našimi drahými oleji. Ale vzorovou budoucností křesťana v tomto světě je přece to, že bude ukřižován, ne že si užije svých pokladů. A žijeme jako křesťané současně v druhém světě, světě Boží království, které se do světa našich pokladů a zátěží vlamuje, ve světě Božího povolání v Kristu Ježíši. Pavel o tomto bytí ve dvou světech ví, říká: Připodobňuji se jeho smrti, abych nějak dospěl ke vzkříšení z mrtvých.

Boží království, v dresu jehož týmu běžíme, hledíce na něj jako na polárku svého života, může být přece opřeno o minulost. To je ta anamnéza, vzpomínka dnešního žalmu a anamnéza každé eucharistické modlitby. Když Hospodin vrátil sijónské navrátilce, bylo nám jak ve snách., píše žalmista, Ti, kdo v slzách rozsévají, budou s jásotem sklízet. Je to vzpomínka ani ne tak na naší minulost, ale na minulost Božích činů s námi. Ukazuje nám to, že Hospodin si už svůj lid vybral a v budoucnu ho jako svůj lid podrží.

Zbývá ještě doříci, co s těmi našimi poklady. Marie ho nepoužila pro sebe ani pro chudé. Mimochodem kritika Jidáše v dnešním evangeliu byla možná kritikou těch křesťanů v Lukášově dosahu, kteří si ve službě chudým v křesťanském dresu našli svoje živobytí, svůj nový poklad. Smysl námitky ale zůstává – proč naše bohatství zmařit podivným způsobem, jak to udělala Marie?

Marie použila svůj poklad „jen“ jako znamení své lásky k Ježíšovi. Ježíš jde na smrt, Marie to zřejmě ví a Ježíš je její život – v tomto poznání Marie odkládá všechny strachy a vydává všechny své poklady. Věřím, že to Ježíšovi pomohlo, aby mohl svou životní cestu naplnit. Když se naši bližní z lásky k nám vzdají něčeho vskutku cenného, nějakého svého pokladu, naplní se naše přítomnost vůní znamení Božího království a otevře se naše odvaha a naděje do budoucnosti.

Dnes je 5. neděle postní a Velikonoce jsou blízko. Budeme brzy obnovovat naši důvěru v to, že svět našich pokladů i naší smrti se setkává se světem Božího království a jeho nového života. Kéž v těchto dnech se nebojíme alespoň něco z našich pokladů vydat našim bližním, abychom jim pro ně srozumitelným způsobem pomohli jít tu jejich cestu. Díky takovým znamením poroste jejich naděje, že jejich svět se s tím světem Božího království nakonec setká v plnosti. A to setkávání se už skrze taková naše znamení děje nyní.