V dnešních textech božího slova jsme si jistě všimli zde frekventovaných pojmů, jako jsou vina (či dluh), hříšnost (či zbytečnost a marnost), obrácení (pokání – změna), odpuštění, milosrdenství, (slitování). Ano, Bůh „pracuje“ se všemi těmito pojmy, které provází v životě člověka zde na zemi až k životu trvajícímu věčně.

Anonymní zástup posluchačů, který slyšel už tolik zvěsti o přicházejícím božím království
a zažil tolik potvrzujících činů od Ježíše, se ho přesto ptá: Proč se dějí tak zlé věci, jako bylo povraždění zřejmě zbožných Galilejců při obětním obřadu?

Možná jen nějaký mluvčí tohoto zástupu nahlas vyřkl veřejné mínění, vyjadřující pocit marnosti a bezmoci. Byli snad hříšní?

A Ježíš jim odpovídá otázkou. „ Jak souvisí neštěstí, o kterém mluvíte, třeba s neštěstím zřícení věže Siloe a usmrcením dalších lidi? Byli snad o tolik jiní nebo vinní, než ostatní vaši blízcí
a spoluobčané? Nebo si snad myslíte, že Bůh shromažďuje právě jen hříšníky na místech neštěstí? Ne, pravím vám!“.

Pavel v dopise korintským křesťanům jakoby Ježíšova slova potvrzuje (i když dost „tvrdými“ vyjádřeními). Všichni vaši předkové dostávali od Hospodina podporu a ujištění o jeho blízkosti „plnými doušky“. Jak s tím vším obdarováním naložili? Jak se to projevovalo v jejich životech? Pavel korintským i nám dává varování: Cesta, na kterou se s Mojžíšem vydali, byla správná, dokonce předky (ale teď stále i vás) na ní provází Hospodin, ale mnozí ji naplnili marností, svévolí, reptáním a oblibou v jiných bozích. A tito mnozí zahynuli, protože jim nebylo pomoci, protože v  pomoc a blízkost Boha Izraele neměli důvěru. Chybí zde pokora, vydanost, lítost a touha po změně.

Stalo se to pro výstrahu, abyste se mohli poučit a konečně se nad sebou zamyslet! Říká Pavel.

Ježíš od začátku svého působení hlásá jiného Boha než Boha malicherného, či mstivého nechajícího padat věže na ty, kteří zabíjejí a kradou či Boha pasoucího po každém, kdo dělá chyby a proviňuje se na různý způsob.

Ježíš nehlásá boží království a při tom nevydává své úsilí proto, aby ukázal Boha, který zahrnuje hříšníky neštěstím a nehodami nebo neodvolatelnými tresty. Takové události, ať už je člověk zavinil nebo ne – jako jsou nehody, přírodní katastrofy, dopravní katastrofy či nemoci
a různá tělesná a psychická zatížení, se patrně dějí a budou dít proto, že jsou součástí existence
i projevu tvorstva a prostředí ve kterém se realizuje. Včetně člověka.

V bibli však máme mnoho svědectví o tom, že Ježíši jde o naprosto odlišný přístup k Hospodinu, než který si představovali či představují jeho tazatelé, a který je tak v jeho době, ale i v současnosti rozšířen. Ježíš upozorňuje své současníky, ale i nás, a varuje:

…“Nebudete-li činit pokání, nezměníte-li své smýšlení a jednání, právě tak zahynete…“

Jinak řečeno; budete-li si stále stěžovat, budete-li stále v zajetí strachu, reptání a protestu proti těm, kteří by tomu či onomu mohli a měli zabránit – Boha nevyjímaje, a nebudete-li hledat příčinu toho, proč svět vypadá právě tak, jak vypadá, dopadnete podobně jako oni. Budete plni obav o svůj život a zatím vás tyto postoje povedou k záhubě. Stanete se strůjci vlastního konce.

A v čem má být ta změna? V čem spočívá „činit pokání?“

Ježíš v situaci jeho totální fyzické likvidace a naprostém společenském ponížení a bezmoci nevolal na kříži …“Otče ztrestej je“, ale volal …Otče odpusť jim, neboť nevědí …“. On si nestěžoval, neprotestoval a nepátral po vinících. V bezmezné důvěře nebeskému Otci se plně odevzdal do jeho rukou. A v tom bychom Ježíše měli následovat ! Ano, důvěřovat našemu Pánu bez výhrad, bez mezí. Žít z naděje, že nic, co se nám i jiným v životě přihodilo či teprve přihodí, nezůstane bez milosrdné spoluúčasti našeho Pána, že on veškeré marnosti a planosti dá smysl. Podobenství o fíkovníku v Lukášově podání jaksi vyvažuje tvrdou řeč Pavlovu a znovu nás utvrzuje, že Kristu – Vinaři opravdu záleží i na zcela „beznadějných případech“, které jsou téměř ztracené (marné)…“dovol mi Pane, ještě tento rok jej znovu okopám a pohnojím,.. slituj se“. Nevychutnává si situaci odumírání toho stromu; už do něj tolik investoval a sázel ho proto, aby žil a plodil, ne pro jeho zmar.

Krásnými obrazy nám prorok Izajáš opisuje, jaký pokrm a nápoj je potřebný k našemu životu, co je tím pravým pokrmem, chlebem a nápojem. Jeho naléhavost, co do času i co do proměny příjmu potravy, je zřejmá: „…tak praví Hospodin“… berte, dokud dávám a dávám zadarmo“. Kupujte bez peněz…“.

Není třeba mu platit či uplácet ho např. posty, poutěmi nebo vrcholovou dokonalostí. Co nám dává, není jen pro bohaté či obdařené. Tak jako strádajícího, neduživého, nemocného či jakkoli málo mocného, postaví na nohy a občerství polévka připravená z pořádně tučného kusu masa, tak i vše co vám Hospodin dává, bude pro vás výživným tukem. Tomuto prorokovu obrazu by jeho současníci mohli rozumět?!; stejně tak i my!

Odšpuntujme si uši, ale hlavně srdce, abychom zaslechli tuto dvojí naléhavost a nechali ji do sebe „natéct“ – změňme smýšlení a neotálejme s tím. Opusťme své obavy z marnosti, nespravedlnosti nebo osudovosti, které místo oživování mají tu moc člověka deprivovat, demotivovat, ubíjet, – zkrátka „nejsou k životu“ a dříve či později se takový člověk „sesype“ jako již zmíněná jeruzalemská věž. Opusťme je a smiřme se, Pán nás nejen vybízí, ale naplno nám to přeje.

…“Přijměte už konečně, že mé úmysly (s vámi) převyšují vaše úmysly a snahy, a že moje cesty (po kterých vás vedu) opravdu převyšují (směrem i bezpečností) ty cesty vaše“.. praví Hospodin!

Ujištění Hospodinovo je úcty i následování hodné. Asi by se slušelo na tomto místě skončit.

Někteří liturgové by však mohli začít poposedávat, protože i dnešní postní liturgie je přece přípravou na Velikonoce a ještě něco podstatného nezaznělo?!

Ano, vrátím se k otázce: V čem pro nás spočívá „činit pokání, obrácení?“

Ježíš se o Velikonocích s naprostou důvěrou odevzdal do vůle Otcovy a ponořil se do smrti (jako se ponořil při křtu do vody Jordánu), aby vzal na sebe vše, co vzdaluje lidstvo od milosrdného Otce a očistil to.

Vytrvale se tedy pokoušejme znovu a znovu vykročit posilňováni „křtem oblaku a moře“ izraelských předků při exodu, „křtem Abrahama i Mojžíše při jejich povolání“, „křtem proroků a mučedníků“ při jejich vydanosti Hospodinu a ponořme se do Krista a následujme ho v jeho vydanosti Hospodinu, obnovujme a naplňujme svým jednáním osobní křest v  bezmezné důvěře svému milosrdnému Bohu.

Naší nadějí, navzdory všem obavám, strachu a pachtění, budiž to, že Hospodin smrt Ježíše přemohl a proměnil na život trvající věčně a sním. Totéž daruje i nám. Do jaké míry budeme zakoušet jeho království, je na nás. Bůh nám ho přeje od počátku a stále.

Je to možná náročné, ale nenechme se demotivovat.

I tak nesmyslně se jevící situace – totiž být neplodící hynoucí souškou – není beznadějná.

Už žádný fíkovník nemusí usychat nebo planět jen proto, že by se sám nedokázal neokopat a pohnojit. Pán vinice totiž očekává také od každého z nás, že se někdo najde, kdo tuto záchranu udělá – skrze Krista, a nebude s tou prací (proměnou) otálet. Je lepší kultivovat i živit    trvale, ne až v krizi.