Nevíme jistě, zda Ježíšova večeře s učedníky na rozloučenou byla večeře paschální v podobě, jak ji popisuje 2. kniha Mojžíšova, nicméně pokud nebyla, tak se jí podobala. Všiměme si několika charakteristik této hostiny, jak se promítly přes Ježíšovu večeři (evangelium) do křesťanského slavení eucharistie (2. čtení).

1. Pascha je slavností celé pospolitosti Izraele, ale je slavena v přehledných skupinách, aby mohly právě sníst celého beránka – ať už větší rodina, nebo např. rabi se svými žáky.

Podobně byla po domech slavena křesťanská eucharistie. Víme, že Řím ještě ve 4. stol. tvořil jednu obec, ale ta se sestávala z více titulů, kde byla eucharistie slavena. Přitom již existovaly velké basiliky, ale ty sloužily ke křestním shromážděním.

II. vat. koncil znovu oživil teologii církve jako komunia. I když se to většinou nepodařilo uvést do praxe, pokoušet se o to má smysl. Přítomnost obce je zásadní. Dokonce i církevní právo zakazuje dnes slavit „soukromé“ mše. Mělo by to tak být vždycky, ale kněží by přicházeli o intence…

2. Při paschální hostině bylo rovněž zásadní znamení. Znamení krve na futrech, které rozhodovalo, zda nejstarší syn bude žít, nebo ne. Ježíš využil dělení chleba a kolování kalicha jako znamení sounáležitosti s ním. Celé první tisíciletí křesťanství byl kladen důraz na znamení těch, kteří si eucharistický chléb a víno podávají – oni byli – církevní obec byla skutečným, reálným Kristovým tělem na které si lze sáhnout, zatímco eucharistické způsoby byly mystickým (tajemným) Kristovým tělem. V druhém tisíciletí došlo k přesmyku, jako skutečné Kristovo tělo začaly být považovány eucharistické způsoby, zatímco církev začala být považována za tělo mystické. Toto přeznamenání umožnilo rozvoj patologických forem eucharistické úcty – když mohu být s Ježíšem koukáním na hostii, pak druhé tolik nepotřebuji.

3. Nebezpečí špatného uchopení eucharistického znamení jakoby si uvědomil i autor Janova evangelia, který na rozdíl od synoptiků uvádí raději na místě rozdílení chleba a kolování kalicha znamení mytí nohou. Má vyjádřit to samé – eucharistická úcta spočívá v bytí pro druhé. Mytí nohou bylo vyhraženo poslednímu otrokovi, dokonce neizraelskému. Pro izraelce, byť otroka to byla podřadná práce. A právě té se Ježíš ujímá.

4. Paschální hostina se slaví před útěkem z Egypta, Ježíš slaví hostinu na rozloučenou, která je památkou spasitelných činů před tím, než tyto spasitelné činy nastanou. Slavíme eucharistii před tím, než Kristus znovu přijde.

Každé slavení eucharistie je jakousi malou obnovou křtu, o vigilii nás čeká obnova velká. A dnešní den nás přivádí k tomu, co je v obnově křtu zásadní: Každý ať má na mysli, co slouží druhým a ne jen jemu.

Seberealizací křesťana je být pro druhé: Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo ztratí svůj život pro mne a evangelium, ten jej nalezne.