Víra v moc bezmocných

Jan Konzal
Iz 52,13- 53, 12; L 22,14-56
29. 3. 2013
Den utrpení Páně 2013, cyklus C

Včera nás liturgie přivedla k další fasetě mysteria dějin spásy, tedy: Jak se v dějinách naší osobní spásy náš křest doopravdy děje. Zakoušeli jsme, že Bůh, ač náš Pán, je tu ze své vůle pro nás, na naší straně, prostě „pro nás a naši spásu“. Hospodin se tak kdysi dávno představil Mojžíšovi z hořícího keře, tak chtěl, aby mu boží lid rozuměl. Z dalších dějin se nám stalo zjevným, že JAHVE je nejen ten, který svým slovem tvoří, ale také činem zjevuje. Zjevuje mnoha způsoby, naposledy v příběhu Ježíše z Nazareta: Náš Hospodin je nám věrný.

Mojžíše takové zavazující prohlášení pro-existence boží pozoruhodně proměnilo. Až do té příhody s keřem se Mojžíš léta zdržoval mimo svůj rodný Egypt, protože měl důvodný strach. Ale po setkání s božím jménem najde odvahu vrátit se tam s úkolem: přivést do země zaslíbení lid otroctvím eticky totálně devastovaný. Podobný potenciál má i naše osobní setkání s naším Bohem a Pánem, náš křest, který chceme zase znovu obnovovat. Včera jsme k obnově nakročili dál, pokud jsme přijali s důvěrou jako Dobrou zprávu to, co nám liturgie naznačila svátostným znamením: že Kristus je mezi námi, že je to nejen pravda, ale už i vtělená, inkarnovaná pravda. V síle toho pokrmu dnes jdeme dál, protože dnes nabízí velikonoční triduum naší víře další ikonu boží pro-existence. Za chvíli budeme stát reálné přítomnosti Krista v inkarnaci do ukřižované církve, tedy tváří v tvář našemu vlastnímu společenství, pověšenému na šibenici kříže.

Je tu řeč o společenství, které podobně jako onen Izajášův Služebník dokázalo vyklíčit v pustině a zamířit ke slunci a životodárným dešťům, prospívalo k radosti boží i radosti nás všech. Ale pak jako by se přihodilo cosi podobného jako Ježíšovi vjíždějícímu do Svatého města na oslátku: Neslyšet už „Hosana“, ale hněvivé „Ukřižuj“. Izajášův v pustině slibný výhonek klesl až až mezi ty bezmocné a pohoršení budící. To, co jsme zděšeni sledovali na osudu Bezákově, to je jen detail cynismu některých mocných církevních velekněží, detail reálné hrůzy mocenských bojů ve veleradě naší universální církve. Na šibenici kříže smí na ukřižovanou církev plivat každý, od zbožných nerozumějících cizinců až po prý dobře informované spravedlivce z farizeů a zákoníků naší vlastní církve. To jsou dějiny naší spásy. Izajáš nám dnes svou písní o Služebníku připomíná, že netřeba zkoumat, kdo že to zavinil víc a kdo méně. Musíme si přiznat, že Kristovo reálné tělo na šibenici pověsil také náš vlastní hřích.

Den utrpení Páně neslavíme proto, abychom v sobě průvody křížové cesty probudili zbožný soucit s utrpením historického Ježíše. Slyšeli jsme před chvílí, že před takovým v posledku příliš levným pokusem ospravedlnit se varoval plačící jeruzalémské ženy Lukášův Ježíš. Přiměřené té situaci soudu je až odhodlání riskovat činem po změně svého vlastního smýšlení, obnovou správného vidění a obnovou odvahy něco s tím skandálem udělat aspoň před vlastními dveřmi. Lukáš připomíná, že už tenkrát tváří v tvář Ukřižovanému se někteří odhodlali. Do změny investovali různě: Zatímco Petr plakal, jiní za cenu vlastní společenské diskvalifikace posloužili odsouzenci, kde posloužit bylo třeba: Nikodém, Josef, Marie z Magdaly. Také v našem století většina věřících mlčí, tu a tam někdo vystoupí z davu těch pohoršených nebo i z anonymity ustrašených spravedlivých a nasadí se, aby se dostalo žádoucí cti i těm pro hřích ukřižovaným. Církev totiž bude vždy právě taková, jací jsou její věřící i nevěřící členové.

Že je nás málo a jsme tedy bezmocní? Tak to opravdu je! Právě proto potřebujeme dnes nikoli uctít posvátný kříž, ale pohledem na kříž povzbudit víru v moc bezmocných. Povzbudit k naději i tam, kde už žádná rozumná naděje není. Tak to prožil Mojžíš, když mu na poušti umírali další a další z božího lidu a on stál sám proti vítězícímu jedu hadů. Měl poslušně vztyčit šibenici s plechovým hadem – jak bláhová představa! Ale fungovalo to. Nikoli náhodou, slyšeli jsme nedávno, že poslušnost byla i mocí bezmocného Ježíše. Ježíš opravdu skonal. Ale Hospodin mu zůstal věrný a Ježíš je živ. Nejen Ježíše se Hospodin tak zastal. Dodnes zůstali Ti, kdo tenkrát neodměřovali svou dobrou vůli, aby snad nenabídli víc, než je nutné, jsou dodnes živými světly. Zůstala ta odvážná hříšnice, která do Ježíše proinvestovala skrze svůj nard svoji budoucnost. Zhaslo světlo Jidášovo, ač mu původně svěřil s důvěrou správu společného měšce sám Ježíš.