Začněme oním Já a Otec jedno jsme. Tento výrok se používal často v dějinách křesťanského myšlení, nejspíš až příliš často. Zaposlouchejme se, co stojí před ním v dnešním úryvku evangelia. Nejprve jsme četli: Mé ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám život věčný; nezahynou na věčnost a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Pak následuje další věta, kde se opět hovoří o nevytrhávání z ruky: Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce. Podle toho si Ježíš své ovce nezvolil, dostal je dané – přidělené od Otce. Kdo bude a kdo nebude Ježíšovou ovcí, je Ježíšovi skryto, Ježíš to neví, ale pokud mu Otec nějakou ovci dá (tedy pokud někdo Bohu skrze Ježíše zadůvěřuje jako svému zdroji života), Ježíš už ho neztratí. Na začátku je tedy víra, že jsme v ruce Boží, že vše, čím vládneme i nevládneme ve světě i vlastních životních osudech, toto vše můžeme vnímat, prožívat jako umístěné v ruce Boží. Ten obraz Boha jako dobrého lidského otce používal zcela jistě historický Ježíš pro sebe, byl to velmi důležitý, možná nejdůležitější prvek jeho osobní spirituality a Jan ho dnes znovu připomíná i nám – používejme ho tedy, pusťme si k tělu Boha jako našeho dobrého otce. Že z Otcovy ruky nikdo nevytrhne ty, kteří uvěří, že v Otcově ruce jsou, v tom je Ježíš s Otcem zajedno. Sám Ježíš důvěřuje, že je v Otcově ruce tak mocně, že svými slovy i skutky jednání Otce zjevuje, přímo ztělesňuje. Jednota Otce a Ježíše je zde jednota pro naši záchranu, oni jsou zajedno pro to, abychom žili, a pokud jsme zemřeli jako ta Tabita, abychom znovu žili. Náš život se všemi jeho výšinami i propastmi tedy je a bude zachráněn, pokud uvěříme, že je v ruce Otce, a když rozpoznáme, že vše, co k udržení této důvěry potřebujeme, ztělesnil svými slovy a skutky Ježíš a stále nám to dává skrze svého Ducha. A nejde jen o naši víru, skrze takovou víru v Ježíšova slova a skutky je zachráněn nejen život náš, ale i život jiných, jako tomu bylo právě u Tabity.

Ježíš si možná myslel, že zachrání všechny, kteří uslyší jeho hlas a uvidí jeho skutky. Ale musel si zvyknout na to, že jsou mnozí, kteří od něj slova o Boží záchraně uslyší, ale neuvěří, přestože Ježíš takříkajíc neudělal chybu a jeho zprostředkování života od Boha bylo hodnověrné. Ježíšovi se to nepřijímalo lehce. Slyšeli jsme Ježíšovo posmutnělé: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které já činím ve jménu svého Otce, ty o mně svědčí. Ale vy nevěříte. Ježíš tím mohl utěšovat sám sebe. Přitom ti, kteří se Ježíše ptali, byli lidé dobré vůle, ale prostě mu je Otec nedal: svědectví Ježíšových slov i jeho skutků se pro ně i mnohé jiné ukázalo jako křehké. Ježíš nemohl udělat více, pokud židé v dnešním příběhu vytýkají Ježíšovi, že nechává jejich duši v nejistotě, pak jiné jistoty nemohou dostat – prostě neuvěřili.

Tu situaci známe i my. Pokoušíme se občas hovořit  i jednat jak nelépe umíme, abychom zprodstřekovali někomu jinému bezpečí života u jeho Otce, ale nenalezneme pro to uši. Ježíšův návod, jak se s neúspěchem svědectví Božího slova vyrovnat, není špatný: slyší ti, kterým je to dáno od Otce a neslyší ti, kterým to není dáno od Otce. Nepřísluší nám určovat, kdo to má a kdo to nemá být. Je úkolem každého křesťana svědčit o tom, že záchrana náleží našemu Bohu, ale když ti, kterým se pokoušíme svědčit, jak to jen umíme, neslyší, vzpomeňme na Ježíše a na to, že ani on nevěděl, u koho uspěje a u koho ne, a spolehnul se, že i tuto část jeho života má Otec ve své ruce.

Ve Skutcích čteme naopak příběh úspěchu svědectví slov a skutků. Slyšeli jsme, jak Petr šel podle Lukášova líčení slovy i skutky cestou Ježíše a přitom mnozí uvěřili v Pána. Z hlásajícího Ježíše se stává hlásaný Pán, podle Lukáše  šlo znovu o to uvěřit ne v toho, kdo hlásá, ale v někoho jiného důvěry-hodného, ti mnozí uvěřili v Pána, nikoli v Petra.

Do role svědka a pastýře je přitom povolán každý křesťan. Lukáš pečlivě zdůrazňuje, že Ježíšovy ovce mají stejné charisma jako Ježíš – slovy i skutky navracet životu to, co zemřelo. Petr, podobně jako Ježíš je zavolán k mrtvé, podobně jako Ježíš i Petr vyhnal všechny z místnosti, Petrovo Tabito, vstaň připomíná Ježíšovo Talitha kum, Petr stejně jako Ježíš uchopil ženu za ruku a pozdvihl ji ze smrti k životu a vrátil ji k jejím blízkým k jejich radosti i užitku.

V úryvku ze Zjevení jsme slyšeli velké finále příběhu těch, kteří jsou v Otcově ruce, a nikdo je z jeho ruky nevytrhnul. Stojí teď před Božím trůnem a před Beránkem. Slyšeli jsme, že jsou to ti, kteří přicházejí z velkého soužení a kteří si svá nyní bílá roucha vybílili v krvi Beránkově. Je to zvláštní obraz – krví se roucha přece nevybělí.

Na tom zvláštním obrazu můžeme ale pochopit, že Ježíš se stal pro své ovce pastýřem tak, že se pro jejich záchranu stal nejprve obětním beránkem. Ani naše pastýřské povolání nejde udělat jednodušeji: Boží království zprostředkujeme druhým ne tak, že se rozhodneme, že budeme někoho vést pro jeho dobro, ale tak, že jsme ochotni jim skutky a slovem svědčit o záchraně od Boha – s  rizikem, že naše slova a činy nebudou přijaty a staneme se kouskem svého života beránky v kolech osobních i společenských dějin. A jestli se skrze takové praní si roucha v Beránkově krvi někomu přece staneme pastýřem, to se ukáže až dodatečně, před trůnem Božím.

Je to bezpečná životní cesta být janovským křesťanem, Janův křesťan netvrdí, že svět je přátelským místem k žití, ale věří a nabízí druhým víru, že životní osudy věřících spočívají v rukou Boha jako v rukou dobrého otce. A pokud se snad při takovém hlásání a takovém svědectví něco zvrtne do podivných nebo až osudových životních proudů, nevadí. I to je součástí Ježíšova příběhu, a sám Pán zakusil, že mu Bůh nakonec setřel každou slzu z jeho očí. To je dobrá cesta pro nás i pro ostatní, kteří věří.