Přeloženo dle Die Zeit, 12.2.2009
Měli by být ateisté vděčni Benediktu XVI.? Ano, měli, napsal anglický historik Timothy Garton Ash po volbě papeže. Pontifex razí odkřesťanštění Evropy s předstihem, i když zamýšlí opak. Nakonec zůstane hlava katolíků bezmocná a jeho církev bude prázdnější než kdy jindy.
Může být, že tato slova byla prorocká. S udělením milosti lefebvristům ukončil papež krátkou renesanci katolicismu a vrátil na scénu staré protiřímské nálady. Avšak kam vede taková politika? Provádí snad papež nějaké „katolické značkování“, aby učinil své společenství věřících na světovém trhu náboženství liturgicky nezaměnitelným? Nebo mu jde o kovovou krásu latinské mše a o to, aby zmařil „herezi neformálnosti“ (Martin Mosebach), která údajně přišla do církve s Druhým vatikánským koncilem?
Toto by mohly být motivy, ale nejsou to důvody. Kdo hledá důvody, měl by je hledat v papežově myšlení, přesněji v jeho kritice moderní společnosti a v jeho výkladu bible. Papež krouží kolem tří otázek a při hledání odpovědí na ně lze tušit, proč ve Vatikánu opět má mít budoucnost antimodernismus. Otázky zní: Pro koho umíral Ježíš na kříži? Proč je moderna nebezpečná? Koho reprezentuje církev?
Student Josef Ratzinger promoval o Augustinovi a habilitoval o Bonaventurovi, knížeti mystiky. S chladnou náruživostí sledoval především jedinou ideu – usmíření biblického monoteismu s myšlením antiky, s filozofií Platona a Aristotela. Už tehdy se mu jevila radikalita převratného monoteismu nedostatečně zabezpečená – ona revoluce ducha, v níž židovstvo a rané křesťanstvo přispívalo ke zhroucení nebes bohů antiky, kteří se stali nevěrohodnými.
Za usmíření antiky a křesťanství, říkají kritikové, platí Ratzinger vysokou cenu. Veškeré stvoření je – patrně – pro něj zmarněno vinou a utrpením, už nerozlišuje mezi existenciálním neštěstím a politickým příkořím, mezi utrpením z nemoci a smrti a utrpením z vykořisťování a útisku.
Výtka se jmenuje „helenizace křesťanství“ bez rozlišování duchů. V míře, v jaké Ratzinger vkládá svou teologii kříže do řecké metafyziky, zároveň odtrhává židovské dědictví – protest proti bezpráví a útisku právě tak jako zaslíbení pozemské spravedlnosti. Zkrátka: Ratzinger ukvapeně uzavírá mír se světem a otupuje otázku theodiceje, tedy Jobovu zoufající žalobu na Boha, který nechá své stvoření trpět. Anebo – jak mu vytýká jeho kritik z Tübingen Hermann Häring – Ratzinger vytěsní otázku po spravedlivé společnosti a utěšuje lidí nadčasovou nadějí na onen svět.
Přesto by nebylo spravedlivé přičítat papežovi nesmyslnou metafyziku utrpení – nebo dokonce heroizaci oběti ve smyslu „Umučení Krista“ Mela Gibsona. Jakkoli jej může temná představa protireformace fascinovat, pro Benedikta není vyšší smysl existence v utrpení, ale v „lásce“, kterou Bůh vždy člověka předchází. Ale idea společenské spravedlnosti zůstává papežovi strašně cizí; jeho teologie je eticky individuální a v podstatě se vztahuje na jednotlivce. Kdo převádí řeč na společnost, ihned upadne do podezření, že je „modernista“ nebo ještě hůře: je liberál.
Není těžko uhodnout, z čeho se intelektuální afekt proti „moderně“ a „osvícenství“ napájí: Již v očích studenta Ratzingera se zničil duch západu, ona šťastná symbióza řeckého myšlení a teologie. Osvícenstvím se stali filozofové vyzývavými a drzými, nechtějí se nadále plazit před teologií, jak bylo Bonaventurou ustaveno. Zaklínačem je pro Ratzingera samozřejmě Immanuel Kant, neboť jeho spisy způsobily, že sekulární duchové věří, že Bůh se topí „ve své krvi neprokázán“ (Heinrich Heine). Francouzskou revolucí se Kantovo slovo oddává činu; „vykupitelé sebe samých“ útočí v davu světového jeviště. S osmašedesátníky se pro Ratzingera vrací zpět ideologie revoluce ničící pozitivní ideje, a také teologové osvobození jsou pro něho stěží něco jiného než marxističtí misionáři v kněžském rouše. Ratzinger tehdy prohlásil, že „viděl jsem bezcitnou tvář této ateistické zbožnosti odhalenou“.
Stěží má u Ratzingera nějaké slovo tak pochmurně dunivý zvuk jako „liberalismus“ a „svoboda.“ Obě jsou pro něho výbušninami, které mají zničit západní jednotu řeckého rozumu a křesťanského poselství. Člověk říkající „svoboda“ si hraje na Boha a chce nebe na zemi. Zapomíná, že stvoření je v základě rozumné a Kristovo sebeobětování dávno propůjčilo všemu utrpení na světě smysl.
Určitě také měl mírnější fáze. Před druhým vatikánským koncilem a v letech před papežskou volbou propůjčuje Ratzinger své kritice liberalismu přátelštější tóny. Přesto mezitím diagnózu doby zase zatemní; moderna se zdá být pro Benedikta XVI. ztraceným projektem, podobná „sedadlu smrti“ bez jakékoliv eschatologického krytí zad – zde sídlí sebevykupující relativisté, přátelé potratů a šlechtitelé lidstva. Mrazení tváří v tvář výzkumu genové manipulace může člověk dobře chápat, ale někdy to zní tak, jako by papež bojoval stále ještě proti bohům marxismu v dobách, kdy kapitalismus se drží na živu žoky peněz daňových poplatníků, a to působí opravdu šprýmovně.
A co má co činit antimodernismus s Bratrstvem Pia X.? Celkem jednoduché: Dnes, v soumraku moderny, musí být církevní řady pevně sevřené, a to čelem k studenému severu, k opovrhovanému liberalismu. Reakcionáři Piova bratrstva zde poskytují papeži cennou službu, neboť také oni jsou odpůrci moderny, i když daleko důkladnější než pontifex sám. Ale jsou zároveň, v tom zaráží ta nehoráznost, zapřisáhlými antijudaisty. Nesvalují na Židy pouze vinu za Ježíšovu smrt; pro ně (jako v katolickém antisemitismu 19. stol.) jsou Židé vinni vším – kapitalismem, demokracií, rovností a svobodou. Není náhodou, že Marcel Lefebvre se cítil blízký francouzskému pravicovému extremistovi Jean-Marie Le Penovi.
Že papež Benedikt v boji proti liberalismu obratně využívá nepřátel Židů z Piova Bratrstva, v tom tkví často zmiňovaný skandál politický a dosud ještě nechápaný skandál teologický. Neboť nyní se jasně ukazuje, koho reprezentuje římská církev. Nereprezentuje trpící, vykupitele vyhlížející svět, ale vítězného Krista platonské teologie. Teologie, která zvěstuje jen jednu triumfující pravdu: I kdyby se souvislosti staly třeba ďábelskými, na konci zvítězí věčná spása církve nad zoufalstvím moderny. V tomto regresu petrovského stolce je tragika náboženství veskrze helenizovaného, židovským dědictvím jen rétoricky zaklínaného. Křesťanství se stane polovičatým spirituálním náboženstvím kultu a uspokojí se v meditativním seberozvolnění víry.
Pokud se všechno nezmění, utrží liberální myšlenkový proud hezké vítězství bez jediného gramu duchovního nároku na sebe sama. Triumfovat smí také esotericky mazlivá kutilská náboženství, kterým jsou morální bezpodmínečné nároky evangelia beztoho pořád trnem v oku. Je pravda, Benediktovo interregnum jako intelektuální prostředí, jako hlas naděje ve světové společnosti zvrásněné bojem náboženství a kultur, to jsou dějiny. Mesiánské energie moderny, které ironií dějin pro historický okamžik nalezly azyl v Římě, přešly ale na Baracka Obamu – neboť koneckonců existuje ještě nějaký život před smrtí.