Všechny dnešní texty jsou propojeny pojmem slovo resp. radostná zvěst, kterou nás Bůh obdarovává.

V prvním čtení radostná zvěst hovoří o vykoupení a záchraně. Izajáš promlouval k Izraelcům v babylonském zajetí, kdy velmi toužili po záchraně v podobě možnosti vrátit se do Jeruzaléma. Uvědomovali si, že jsou v zajetí, ze kterého se nemohou zachránit vlastními silami, a měli strach, že Hospodin, který, jak věřili, jediný je může zachránit, se od nich odvrátil.

V dnešním úryvku Izajáš hlásá, že Bůh se vrátil ke svému lidu, potěšil ho a vykoupil. A jeho záchrana bude viditelná pro všechny. Záchrana doby Izajášovy skutečně byla zjevná pro všechny. Hospodinův lid byl vysvobozen z nadvlády Babylónu. A to je snadno pochopitelným důvodem k radosti a jásotu.

V době Ježíšově by Izrael také jásal nad vysvobozením z nadvlády Říma, ale radostná zvěst, slovo, kterým Bůh promlouvá v Ježíši, má jiný charakter. Důvodem k radosti není hmatatelné zlepšení politické nebo ekonomické situace, ale dozvídáme se něco nového o našem Bohu a podstatě všeho stvořeného. Slyšeli jsme dnes, že slovo bylo už před stvořením světa, že vše vzniklo skrze ně a vše je jím neseno. Navíc se ale toto slovo v jednom konkrétním okamžiku stalo tělem a přišlo na svět. Pokusme se připomenout si, proč je toto důvodem k radosti.

V dnešní době slovo často chápeme jen jako vyjádření nějaké myšlenky nebo teorie. Pojem logos, který používá v evangeliu Jan, měl ale v jeho době širší význam. Používali ho platonici, gnostici i Židé. Jan používal pojem logos v podobném smyslu jako řecký překlad Starého Zákona (Septuaginta), kde logos je slovo, kterým Bůh koná své stvořitelské dílo. Jan jde ale ještě dál, když ztotožňuje slovo s Kristem. Bůh začátku Janova evangelia koná nejen ve stvoření, ale také tím, že sám sebe zjevuje a zachraňuje každého člověka. Jeho zjevení pak není zprávou, které máme racionálně porozumět, ale je světlem, které může zářit ve tmě naší bezradnosti, zaslepenosti a zmatků.

Jako první důvod k radosti chápu nové vědomí, že Bůh je skrze slovo přítomen v každé naší situaci a je možné se s ním setkat uprostřed každé naší radosti nebo utrpení. Zbývá tu ale úskalí, že ho nebudeme vnímat nebo nepřijmeme. Byl ve světě, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali. Myslím, že moc neumíme zacházet se situacemi, kdy někdo je přítomen stále. Snadno přestáváme vnímat přítomnost i blízkého člověka jako dar, jako něco výrazně formujícího náš život. Jako by stále znějící slovo a stálá přítomnost měli menší vliv, než slovo, které zaznělo jen jednou, při výjimečné události.

Bůh nás obdaroval i takovou výjimečnou událostí. V konkrétní okamžik lidských dějin se slovo stalo tělem a Bůh k nám promlouval skrze Ježíšův život. Sdílí se s námi prostřednictvím Ježíšova hlásání, jeho skutků a také tím, jak v Ježíšově životě stále viditelně působí vztah mezi Otcem a Synem. Ježíš neosvobozuje Izrael světským způsobem, ale vyzývá ke změně smýšlení. Zdrojem naší svobody a radosti nemají být ideální podmínky k životu, ale možnost skutečně žít náš vztah k Bohu a jeden k druhému za jakýchkoli okolností. Tato možnost tu je od počátku světa, ale díky Ježíšovu narození, které si dnes připomínáme, se stala pro lidí přístupnější a více viditelnou.

Kéž je pro nás dnešní slavnost Ježíšova narození a celý Vánoční čas výjimečnou chvílí, kdy je Ježíšova zachraňující přítomnost v našem životě pro nás více zřejmou.