Na internetu koluje jeden zlomyslný obrázek, který by mohl nejednoho poctivého křesťana právem pohoršit. Je na něm znázorněn vývoj Boží moci v čase jako strmě klesající křivka. Na počátku Bůh tvoří svět, později ještě křísí mrtvé, pak už jen čas od času někoho zázračně uzdravuje a dnes se už  zmůže jen na to, že sešle jedné zbožné hispánské katoličce na chleba plíseň, která vypadá jako jeho matka.

Zdá se opravdu, jakoby Bohu docházela buď síla, nebo chuť zasahovat nějak do chodu tohoto světa. Kde jsou dny mocných Božích skutků, o kterých tak často čteme v Písmu? Proč nejsme dnes svědky takových událostí? Znamená to snad, že už Bůh z nějakého důvodu opustil naše dějiny, či že už pokládá starosti moderního člověka za bezvýznamné?

Jistě, je asi možné biblické příběhy o zázračných skutcích pokládat spíše za svědectví víry, než za věrné záznamy historických událostí, ale i pokud přistoupíme na to, že zázraků se dnes děje asi tak stejně jako v minulosti, řešení problému mizení projevů Boží přítomnosti si tím nijak neusnadníme. Stále se nebudeme moci zbavit dojmu, že v minulosti bylo o mnoho snazší vidět kolem sebe znamení Boží moci, než je tomu v dnešní moderní západní společnosti. To je ale možná dáno pouze tím, že se jedná o společnost blahobytu, a že už dnes mnozí nežijí v tak zoufalé a neutěšené situaci, jako například Ježíšovi současníci. Vždyť zoufalý člověk, spíše než člověk pověrčivý, všude hledá znamení Boží přítomnosti, která by mu byla i znamením naděje, že není ve svém údělu opuštěný. Člověk, který se cítí samostatný a zabezpečený, znamení nejen neočekává a nevyhledává, ale často je přehlédne, i kdyby mu bila přímo do očí.

Podívejme se ale nyní na okolnosti a způsob Ježíšova prvního zázraku, kterým zahájil své veřejné působení a ukažme si, jaké chybné interpretace si s ním naštěstí nelze spojovat.

Tento čin se nedá vyložit tak jako spousta jiných Ježíšových zázraků, jako byla zázračná uzdravení, rozmnožení chlebů, či vzkříšení Lazara – totiž jako projev nějakého náhlého vzplanutí altruismu, jako způsob, jakým se Bůh mimořádnámi prostředky zastává těch, které zcela řádně postihlo nějaké neštěstí. Byť u spousty výše zmíněných zázraků je tento prvek v jisté míře nejspíše taky přítomný, v tomto případě Ježíš nedělá nic jiného, než že nalévá nové víno již tak řádně podroušeným hostům. To snad nemá nic lepšího na práci?! Zcela jasně se zde ukazuje, že narovnání křivd a neštěstí zázračnými způsoby není  hlavním důvodem, proč má Ježíš zázračnou moc a není to tudíž ani jeho posláním a nemělo by být ani posláním dnešních křesťanů.

Jistě nemůžeme tento zázrak interpretovat ani tak, že Ježíš takto dokazuje svatebčanům tuto svou moc, nebo snad dokonce svou Božskou podstatu, jak by se to líbilo některým dogmatikům. To první by bylo v daném kontextu zřejmě zcela zbytečné a to druhé absolutně nemyslitelné.

Vždyť přítomní svatebčané jistě měli povědomí o existenci různých mágů a divotvorců a samotný fakt této zázračné proměny proto nebyl v nějakém příkrém nesouladu s jejich představami o světě. A už vůbec tento zázrak pro ně proto nemůže být důkazem něčeho tak nemyslitelného, jako že Ježíš je Boží syn, když přece existuje spousta o mnoho jednodušších vysvětlení.

Podobnému pokušení, totiž legitimizovat se zázračnými skutky, nebo s jejich pomocí vyřešit nějaký osobní problém Ježíš odolává před Pilátem u soudu i před Satanem na poušti. Ježíšova sláva se u Jana projeví v plnosti teprve až na kříži a na něj také všechna ostatní znamení ukazují.

Ježíšův skutek je opravdu především znamením. Znamení sice vidí všichni přítomní na hostině, ale jen některým Duch dá, aby v něm spatřili zjevení Boží vůle.

Nádoby na vodu, zřejmě určené k rituálnímu očišťování, jsou prázdné. Rodina, která je vlastnila, zjevně nebyla příliš zbožná a jejich nadšení pro náboženská nařízení dávno ochablo. Ježíš však velí nádoby znovu naplnit, ale voda se zázračně proměňuje na vino. Prázdnota rituální zbožnosti je znovu naplněna nečekaně novým obsahem. Voda má sloužit k tomu, aby ze sebe člověk smyl svou nečistotu, ale víno ho má povzbudit k plnosti života.

I takovým způsobem by si jistě mohl tuto situaci vyložit svědek této události. Nebo třeba i docela jinak, v tom je síla znamení. Neoslovují sice každého, ale toho, koho osloví, toho osloví jedinečným zůsobem, promluví do jeho konkrétní životní situace, do jeho starostí a otázek.

Znamením nemusí proto nutně být mocné skutky, ale třeba i nějaká životní událost, setkání s jiným člověkem, koneckonců třeba i plesnivý chleba, proč ne.

Zdá se mi tedy, že v úvodu zmíněné pochybnosti, jsou pouze důsledkem zásadního neporozumění obyvatele moderního západu. Zcela automaticky přikládáme neúměrnou důležitost zázračné formě, kterou se Boží znamení mnohdy, ne však výlučně, podle biblického svědectví uskutečňovala, a která je zásadní výzvou a provokací pro náš světonázor, spíše než jejich obsahu a podmínkám, které jsou nutné pro jejich správné pochopení a přijetí. Boží zjevení ale není na tuto zázračnou formu nijak vázáno a Bůh jistě moudře volí takové formy komunikace, které jsou pro nás osobně nejlépe přijatelné. Možná proto, abychom si o sobě mohli s jistou dávkou hrdosti říci: Blahoslavení, kteří neviděli a přesto uvěřili.

Nabízí se ale další otázky. Není možné si znamení špatně vyložit? Není víra ve znamení projevem infantility a nerozhodnosti a není často přání otcem myšlenky? Není prostě možné vidět znamení tam, kde žádné objektivně není? A není snad víra ve zlého našeptávače důsledkem zkušenosti, že ne každé zjevení je od Boha?

Na to nám částečně dává odpověď dnešní druhé čtení. Tak jako různé projevy ducha se stávají projevy Ducha s velkým D, pouze pokud přispívají k jednotě církve a pomáhají službě lidem uvnitř této církve i mimo ní, tak i znamení jsou od Boha, pouze pokud nás vedou k životu v plnosti a v jednotě s ním.

Znamení tudíž nemohou být zdrojem, nebo důvodem víry, protože už určitou víru předpokládají, ale mohou tuto víru aktualizovat v dané situaci a ukázat nám, jaké z ní plynou důsledky pro rozhodnutí, která v dané situaci nebo někdy v budoucnosti budeme muset učinit.

A takto nenápadně, s úctou k lidské svobodě, ale přitom mocně a nepřetržitě Bůh působí na lidské osudy a dějiny – prostřednictvím svého Ducha, žíjícího ve viditelné ale i neviditelné církvi Kristově.