Začnu poslední větou dnešního úryvku z evangelia: napomínaje lid, hlásal dobrou zprávu – doslova „evangelizoval“. Jan Křtitel tedy hlásal dobrou zprávu skrze napomínání, to plemeno zmijí je docela drsný úvod k takovému napomínání. Podržme to na mysli současně s prvním čtením i izajášovským kantikem, které působí oproti tomu hladivě: Hospodin odstranil rozsudek nad tebou … s jásotem budete čerpat vodu z pramenů spásy. Proč to plemeno zmijí? Možná Lukáš zažil v okruhu svých posluchačů ty, kteří říkali „jsme pokřtěni, jsme za vodou, ať se bude dít, co se bude dít, spása je moje“. Bůh se podle takový ukáže jako „grant“ a když se budeme pořádně modlit, Hospodin na to určitě přistoupí – tak s takovými postoji dnešní texty polemizují. To plemeno zmijí je oslovení všem, kteří se cítí nábožensky nebo jinak zajištěni a nejdou cestou metanoia – cestou obrácení, které vydává ovoce.

Jaké ovoce má vydávat obrácení? Podívejme se na rady, které dostávají ti, kteří přicházejí za Janem. Jsou to rady v situaci konce světa, který je na dohled, který už nastává. Příchozí k Janovi ale nejsou vyzváni, aby opustili společnost, své blízké. Je to rozdíl od kumránců, kteří také očekávali konec světa, ale čekali ho v poměrně uzavřené a specifickým životem žijící komunitě. Příchozí k Janovi nejsou vyzváni ani k nějaké politické akci, ke změně společnosti.  A nejsou ani vyzváni, aby opustili svá povolání, svůj způsob života. Své obrácení mají žít v  životní situaci, ve které se právě nacházejí, voják zůstává vojákem, celník zůstává celníkem. Všichni jsou ale vyzváni k milosrdenství (Kdo má dvě košile, ať dá tomu, který nemá, a kdo má co k jídlu, ať činí podobně.). Druhá skupina výzev představuje dodržování takříkajíc dobrých pravidel svého řemesla, své životní situace (Nikoho neolupujte ani nevydírejte, a buďte spokojeni se svým žoldem). Nemusí se dělat takříkajíc „nic navíc“, kupodivu ani v náboženské rovině, nezní zde žádné „více se modlete“. Janovské obrácení k Hospodinu je velmi lidské, nenáboženské. Máme být tam, kde jsme, dobře tím, co jsme – dobrý úředník nekrade, dobrý voják neloupí. Možná je to zjednodušená etická představa, ale klidně ji vezměme jako radu, pokud se snad nás někdo zeptá, co má toho 21. 12. dělat.

Nestačí ale méně, než chce Jan! Všimněme si, že obojí – milosrdenství i dobré žití toho svého je nějak ověřitelné, je to ovoce, nebavíme se tu o pocitech subjektivní radosti, kterou jsme si sami zorganizovali a rádi sami přesvědčíme, že je od Hospodina. Jistěže radost je darem od Hospodina, ale to pavlovské, které jsme slyšeli: Radujte se v Pánu vždycky, znovu řeknu: radujte seje právě – jak věřím – takříkajíc ovocem ovoce našeho obrácení, Božím darem, kterým dosvědčuje to, co naším obrácením započal. Pokud si myslíme, že smyslem křesťanství je mladým jazykem řečeno „hodit se do radosti“ nebo nějakou meditací či něčím podobným sám sebe učinit pokojným a takzvaně „pozitivně myslícím“, tak běda nám, plemeno zmijí.

Součástí Božího příchodu je soud i spása, my jsme současně pod Božím soudem i jeho zaslíbením. Jedinou naší jistotou tváří tvář nadcházejícímu Božímu hněvu a jeho sekeře na kořeni našich stromů je naše naděje –  naděje je v to, že skrze Ježíše bude spravedlivý Boží hněv překryt Boží záchranou. Naše naděje je pravá, když jejím ovocem, ba její součástí je čin – přinášení ovoce (doslova činění, dělání, vytváření ovoce), až tím činem vydáváme plně svědectví o naši naději v přicházejícího Boha zachraňujícího.

Tak kdy tedy budeme dobře připraveni na konec světa? Jestliže nevytěsníme, že Bůh soudí i nás, ale naši naději vložíme do stejného Boha zachraňujícího skrze Krista a v jeho Duchu a když o takové naši naději budeme vydávat svědectví skrze naše činy milosrdenství – i skrze to, že budeme skutečně tím, čím jsme; včetně toho, že když jsme Ježíšovými učedníky, skutečně budeme Ježíšovými učedníky, přes veškeré nepohodlí, které to leckdy přináší.

Dobře budeme připraveni na konec světa, když to pavlovské „stále se radujte“ pochopíme jako dar pro sebe, nikoli náš úspěch a to ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním pochopíme jako ne úkol náboženské povinnosti, ale také jako jedno ovoce naší naděje tváří tvář blížícímu se konci světa.

Ten pokoj Boží, který převyšuje všechno porozumění, bude opravdu střežit naše srdce a naše myšlenky v Kristu Ježíši, když bude Božím darem a ovocem ovoce našeho obrácení skrze naše činy, nejen myšlenky.

A přebývajíce v takovém pokoji budeme na konec světa připraveni už opravdu dobře.