Výklad dnešního podobenství o talentech se jakoby nabízí sám. Na týmu jsme ho vtělili do tématu dnešní liturgie „Aktivní očekávání“. Všechno jakoby dobře do sebe zapadá: Matoušovo evangelium – vlastně jako koneckonců celý Nový zákon – se vyrovnává s potíží „prodlužujícího se času“, tedy se situací, kdy se prodlužuje čas mezi vzkříšením a parusií. My doufáme, stejně jako první křesťané, že Pán brzy přijde v čele Božího království. Ale on nepřichází a nepřichází a naše naděje a odhodlání uvadá. Povzbuzení zde máme hledat v tom, že my jsme dostali své talenty – především talent víry (ten velký dar zadarmo) a ten máme nikoli zakopat svou únavou a otupělostí, ale sdílet ho s druhými, aktivně nést svou víru na trh našeho života, včetně všech rizik takovéhoto podnikání. A pokud věříme, pak naše víra nás vede k činům, které Matoušovo evangelium popisuje hned za dnešním úryvkem: kdo věří, jedná v Ježíšově duchu – dává najíst hladovým, napít žíznícím, ujímá se cizinců, obléká nahé, navštěvuje nemocné a uvězněné. Tedy: nenechejme se unavit tím, že se čas prodlužuje, ale čekejme aktivně ve víře uplatněné činy.

Začal jsem tedy psát homilii, která sleduje toto téma a plánoval nějakou jemnou mravní výzvu, že každý máme znovu své talenty prozkoumat a podobně. Ale cítil jsem nejdříve potřebu si vyřešit jednu jakoby technickou potíž, chtěl jsem se vyrovnat se slovy „Pane, poznal jsem, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nezasel, a shromažďuješ, kde jsi nerozsypal.“ To mi vadilo, byl to cizorodý prvek v té do sebe zapadající linii úvah. Začal jsem tedy pátrat, jak o věci už uvažovali jiní, a to mne nakonec dovedlo až tomu, že – s omluvou týmu – si nyní myslím, že podobenství míří jinam – nebo že také může mířit jinam a pro mne užitečněji.

„Pane, poznal jsem, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nezasel, a shromažďuješ, kde jsi nerozsypal.“ Co když tedy ten bohatý člověk podobenství je nikoli Kristus, který odešel a dlouho se nevrací zpět, ale opravdu mizera, člověk, který svého bohatství, svého postavení nabyl tím, že svým podnikáním (možná půjčkami na vysoký úrok) odíral druhé – sklízel, kde nezasel, shromažďoval, kde nerozsypal. Když chtěl odcestovat, neznamenalo to přerušení takového podnikání, měl otroky, kteří byli povinni jednat jeho jménem, v jeho zájmu. To ohromující jmění, které jim svěřil (jeden talent byl 6000 denárů, patnáctiletá mzda), to nebyl dar milosti, ale tvrdý úkol pokračovat v jeho podnikání, podle hesla „peníze plodí peníze“, tak, že se sklízí, kde se nezaseje. A jeho otroci byli úspěšní, jednali skutečně v pánově duchu a když se vrátil, pochválil je a svěřil jim ještě více ze svých majetků.

Mezi otroky byl ovšem jeden, který nechtěl takto jménem a v duchu svého pána jednat – tedy žít pro rozmnožování majetku, ať to stojí, co to stojí.

Přestavuji si, že ten třetí otrok dnešního podobenství byl takový zvláštní člověk, outsider. Pán ho jako příliš schopného neviděl, přesto mu svěřil alespoň jeden talent, tedy méně než těm, ve které věřil víc, ale zkusil to s ním, zariskoval. Ale pro našeho otroka byl tento jeden talent ne příležitost, ale velké pokušení –  jakoby se ho pán pokoušel zkazit po svém způsobu. Nemají dnešní dospívající někdy pocit, že když je chceme vtáhnout do našeho světa, že se je pokoušíme zkazit po našem způsobu? Onen otrok má strach z toho, že by bude mít na jednání svého pána podíl, že se stane takovým, jako jeho pán. Bojí se, tak svěřený talent raději bezpečně ukryje a nechce s ním mít nic společného. A po návratu pána se opravdu ukazuje, co je tento pán zač: řekne hrdinovi tohoto podobenství, že peníze měl dát aspoň směnárníkům – ale židé přece nesmějí půjčovat peníze na úrok. A otrok o talent přijde a ten je dán tomu nejúspěšnějšímu, desetitalentovému (ano, bohatý ještě více zbohatne), náš služebník je zneuctěn a potrestán, protože na hře „Kdo má, tomu bude dáno“, nechce mít podíl.

Věřím, že nám toto podobenství s prodlužujícím se časem nabízí začít se bát s jeho hlavním hrdinou, bát se, že budeme jako všichni ti, kteří nežijí z víry a naděje na Kristův návrat, ale naučili se zajišťovat své životy tím, že nevidí hlad, nejistoty, nahotu, nemoci nebo svázanosti těch druhých.

Služebník našeho příběhu není člověk toho hlavního proudu, ale člověk na okraji, který bídu těch kolem sebe vidí a na jejím zmnožování nechce mít podíl. A nedopadne dobře, podobně jako nedopadl dobře Ježíš z Nazareta. On a Matoušovým Ježíšem jakoby zakope své talenty, které by mu umožňovaly žít na úkor jiných – vzpomeňme si na Ježíšova pokušení na poušti, kde Ježíš jakoby zakope své talenty být králem nebo náboženským vůdcem lidí, nebo je sytit z toho, co nezasel. Ale uplatnění těchto talentů by Ježíše odvádělo od jeho skutečného poslání – dávat najíst hladovým, napít žíznícím, ujímat se cizinců, obléká nahé, navštěvuje nemocné a uvězněné. Na zakopání svých talentů v našem podobenství náš otrok doplatil, jako na totéž doplatil Ježíš, o kterém věříme, že „sestoupil do pekel“, tedy do nejzazší temnoty, podobně jako byl do ní uvržen náš dnešní služebník neužitečný.

Jestli ale věříme, že Ježíš byl z pekel vyzdvižen do nebe, že vstal z mrtvých, pak můžeme věřit, že s ním a v jeho jménu vstanou z mrtvých i všichni „služebníci neužiteční“. Zakopávejme tedy naše příležitosti mít se díky druhým dobře, žít dobře podle očekávání hlavního proudu nebo i našich vlastních měřítek. Kéž se nebráníme být služebníky neužitečnými, protože jsme místo zmnožování pochval, uviděli potřebné kolem, a protože nám naše talenty nepřekážely, mohli jsme jim poskytnout naši pomoc.