“Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?” Touto „lichotkou“ i předstíraným zájem o tom, jak má vypadat spravedlnost, přišli farizejští učedníci, (jejich otcové však byli dříve věrni Mojžíšovu zákonu a oddáni abrahámovské víře, kdy jejich zbožnost bývala upřímná, pozorná k Hospodinu i k bližnímu. Poté co se „zabydleli“ jen hlídají konkurenci, která jim odsává přízeň veřejné pozornosti a jejich důvěru v Hospodinovo doprovázení nahrazují puntičkářským dodržováním náboženských předpisů), přicházejí navíc spolčeni s herodiány (tj. kompromisníky a kolaboranty s Římem). Takhle spolu přišli Ježíše „načapat na švestkách“, potřebovali jej zesměšnit, odstranit z veřejné obliby, polapit ho. Ježíš však odhalí jejich past a jeho odpověď začínající oslovením „pokrytci“ –  tuto „bohorovnou elitu“ odzbrojí natolik, že oni přistoupí na tak říkajíc jeho hru s penízem daně a přinutí je odpovědět tak, aby vyšel najevo jejich směr oddanosti, (pozn. Židé totiž pojem „dávat daň“ vykládali jako „uznání svrchovanosti“), v tomto případě jim šlo o to Ježíše nachytat při odpovědi NE, a tak jej obvinit z buřičství proti císaři (označ. na minci: synu božského Augusta, Pontifex Maximus – Nejvyšší velekněz). Ale Ježíš sám pak dodává i to, na co se neptali – to podstatné: „Dávejte co je Boží, Bohu“. Na to reagovali s podivem a jako by byli hluší – odešli.

Boží je totiž všechno, co od něho dostáváme a je to nezaslouženě – zadarmo. A od Boha (i skrze různé lidi) dostáváme dostatek na to, abychom uměli a chtěli dávat také my. Abychom dokázali odevzdávat jakýsi „peníz daně“ z našeho zisku. Ale ne proto, že je to naše povinnost – tzv. ze zákona (nebo i z přesvědčení, že ze zákona božího), nýbrž proto, že je to pro nás dobré a zachraňující. Máme následovat Ježíše, který se při pozemském životě pro své bližní vydával „do roztrhání těla“ (přijít za ním mohl každý z otázkou, tísní, strachem, nouzí „těla i srdce“ – nemocí atd.… a On jim dával naději i uzdravení těla i ducha, dával jim prohlédnout, atp,). A na kříži se vydal Boží vůli až k smrti za celý svět. A Otec nebeský HO oslavil.

Nestrachujme se, že Bůh člověku něco nepřeje, že nám něco chce vzít, že to chce sám pro sebe a už vůbec ne, že tím co my dáváme lidem, obíráme Boha. Dnešní evangelium nám dosvědčuje, že nemáme vidět v protikladu –„buď platit daně vladaři či státu „nebo je odevzdávat Bohu“.

Dnešní dobrou zprávou je, že obě varianty jsou užitečné a dobré, jen každá se děje na jiné rovině. Bůh není konkurentem člověku, on je nade vším, je svrchovaný, ale především je tu pro nás lidi, abychom se my stávali Jeho slávou. Tuto skutečnost jsme dostali skrze Ježíše vzkříšeného, stále živého a v Duchu svatém stále působícího. To Boží slovo stále žije i pro nás, jen se mu máme otevřít a hledat interpretaci, jakým způsobem má oslovit i nás, nás kteří jsme se více či méně „zabydleli“ ve stereotypech vlastních i v těch dnešní doby i v těch dnešní církve.

A jak tedy ty naše „daňové povinnosti“ aplikovat v našich rodinách, městech, celé společnosti, tedy v našich životech? Slyšeli jsme: „Dávejte co je Boží, Bohu“. Ano, v tom je i ta daň vladaři či státu. Vybíraná mnoha způsoby (např. plněním zákonné povinnosti, dodržováním „řádů“, možností pracovat i pro jiné, přispíváním k rozvoji společnosti podle charizmat, odborností a schopností), ta daň je vybíraná k tomu, aby (většinou) solidárně posloužila všem ve společnosti.

Ano, ten svrchovaný Bůh chce, abychom dávali ze svého zisku. Ale on sám k nám přichází v lidech. Skrze ně v nás rozpoznává lásku, kterou nás obdaroval. My tedy máme dávat z jeho lásky i druhým. A ta daň není přemrštěná; máme dát bližnímu tolik, kolik bychom dali alespoň sobě – být v situaci toho potřebného. Buďme otevření a vnímaví k tomu, co lidé potřebují — úctu, lásku, porozumění, pomoc v jakékoli nouzi. Možná pak i takoví zakusí naději, upokojení a radost z Božího milosrdenství. A naše obdarování se tím neumenší, naopak se znásobí – ujišťuje nás boží slovo napříč NZ

Varujme se však pokušení přijmout roli odměřovačů spravedlnosti podle vlastních představ, braňme se i pokušení podlehnout „farizejskému přístupu“ pojmout za daň Hospodinusouhrn sice často užitečných, ale přece jen vykalkulovaných tzv. náboženských povinností účastí na bohoslužbách, postů, tarifů daně za pokání, či hromadění počtu modliteb, odpustků apod. „pro koupení si přízně kohokoli z nebe“ výměnou za „tzv. naše dobré skutky“. Takové nemoudré jednání by nás přivedlo dříve nebo později k deziluzi a pocitu marnosti.

„Dávejte co je Boží, Bohu“ –  jsme znovu na začátku. Kdo odolá životnímu stylu „pouze přijímat, hromadit či dokonce kořistit“, ale naopak přistoupí na to plnit vůli svého Boha a uvěří paradoxnímu řádu Ježíšových blahoslavenství, a z Božího bude dávat dál, pozná, že dáváním láska neubývá, ale narůstá. Nevím, zda exponenciálně, ale takoví zakusí (a možná už každý z nás někdy zakusil) boží pokoj, radost a naději v míře dobré a uzdravující. Důvěřujme Hospodinu, buďme věrni jeho výzvám, protože, on žádnou z námi věnovaných daní potřebnému člověku nezpronevěří. ON je správce důvěry hodný! A v čase příhodném i nám méně či více vydaným) otevře své království a staneme se Jeho slávou v plnosti.