Podobenství o posledním soudu, které jsme slyšeli v dnešním evangelijním čtení je třetím z řady podobenství 25. kapitoly Matoušova evangelia a je zároveň posledním podobenstvím v tomto evangeliu vůbec. Předcházela mu podobenství o deseti družičkách a hřivnách, která jsme slyšeli v předešlých nedělích. Podobenství o posledním soudu je vlastně závěrečným významným prohlášením Ježíšových slov v podobenstvích. Tímto podobenstvím v naší katolické tradici končí církevní rok liturgickou slavností Krista krále.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy.“ Ta slova „posadí se na trůnu své slávy“ obrazně vyjadřují, že Syn člověka vykoná svoji královskou a soudcovskou moc. Ježíš Kristus jako král bude soudit. Mohly bychom se domnívat, že se s konečnou platností rozsoudí tisícileté mezinárodní spory – který národ byl duchovnější, kulturnější, který měl více pravdy, který byl vyvolenější, která církev mu byla nejvěrnější. Jenže tyto otázky najednou významně ustupují do pozadí. V rozhodujících momentech totiž vystupují do popředí zdánlivé maličkosti oproti celosvětovým dějinným událostem. Do popředí vystupují jednotlivé lidské příběhy. Před tváří Pána vesmíru stojí v jedné řadě mocní i na první pohled bezvýznamní, muži i ženy všech národů. Každý z nich se bude muset zodpovídat ze svých činů a z celého svého životního zaměření.
A soudce je rozdělí podle dvou jednoduchých kritérií.
Podobenství mluví do současného života každého, kdo mu naslouchá a je schopen porozumět jeho řeči. Velmi konkrétně je spjato s každodenním životem a obrací náš pohled k těm nejběžnějším skutečnostem a nejobyčejnějším lidem vedle nás. Ježíš uvádí šest základních nouzových situací. A opakováním některých částí usnadňuje jejich zapamatování. Okolnosti života lidí se mění, a proto si k těm základním nouzovým situacím klidně můžeme představit varianty toho, co Ježíš říká, například:
„Bylo mi smutno a zatelefonovali jste mi – napsali e-mail, nevěděl jsem si rady s opravou domu a pomohli jste mi, byl jsem v zemi, kterou napadl agresor a svými
raketami zbořil můj dům a pomohli jste mi, byl jsem šikanovaný a zastali jste se mě, byl jsem duševně nemocný a pokojně jste mě přijímali, byl jsem zoufalý, přemýšlel jsem o sebevraždě a vy jste mi dodali naději, považoval jsem se za méněcenného a vy jste mne povzbuzovali apod.
Kristus král účastníky soudu rozdělí na:
- Spravedlivé, kteří si získali Boží oblibu aktivními projevy lásky k potřebným. Těm otevře království, které je připraveno věrným od počátku světa podle Otcovy vůle.
- Zavržené, které vyzve, aby odešli do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům. Věčný oheň znamená totální likvidaci toho, co nemá budoucnost v Božím království tj. zla. Tento oheň je určen i spolupracovníkům a spolutvůrcům zla, pro ty, kteří se vědomě odvrátili od Boha a vědomě se postavili na stranu jeho nepřítele a dali se do služeb pýchy a nenávisti.
Věčný oheň není pro někoho, kdo občas upadl, zhřešil a spáchal nějaké zlo. To všechno jsou jen lidské slabosti, které může vyléčit lítost a pokorná prosba o odpuštění.
Možná nás napadlo, jak to ale bude s těmi, kteří Krista neznají? Nemohou být přece souzeni podle vztahu k němu a podle své víry. Šanci na spásu mají určitě i oni. Pro člověka není moc těžké rozpoznat, že konat dobro je správné a konat zlo špatné. To poznají i bez znalosti evangelia. Žít víru ale nadbytečné není. Znalost evangelia nám dodává naději, že má cenu dělat dobro i když je nepřijímáno, nepoznáno, i když dočasně prohrává. Ta naděje nám dodává sílu k životu.
Podobenství nás vychovává a vede k vědomí nepřetržitého Božího soudu, který se na nás odehrává. Důležitým měřítkem hodnocení není míra naší zbožnosti veřejně dávaná najevo, ale vztah k bližnímu v rovině běžných situací, do kterých se člověk ve svém životě může dostat. Jak máme rozumět Ježíšovým slovům „cokoliv jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili“? Že by byl Kristus přítomný v chudých a potřebných, nebo dokonce nejvíc v nich? Vždyť přece víme, že on se nikomu nevnucuje a může přebývat jen v tom člověku, který se mu svobodně otevírá, protože se pro něj rozhodl. Z této skutečnosti nám vyplývá, že služba potřebnému je službou prokázanou Kristu, protože je naplněním jeho vůle. Ve službě potřebnému se setkáváme se s ním.
Není nikdo, kdo by se vždycky postaral o každého, kdo je potřebný. Každý z nás někdy někoho nenakrmil, neoblékl, nenavštívil atd. Cílem našeho života není úplně se rozdat pro druhé, sám ze života nic nemít a nakonec se stát také potřebným. Tak to jistě není. Máme žít v lásce mezi sebou navzájem, se svými partnery, dětmi i ostatními příbuznými a přáteli ve světě plném krás. Měli bychom tu být ale i pro potřebné, ne proto, abychom hromadili své dobré skutky a mysleli si, že si tím zajistíme vstupenku do ráje, ale z čisté víry, že takhle má smysl žít a že nám to nakonec přinese radost! Vědomí velikosti Boží lásky k nám může naplnit naše srdce tak, abychom se o to, co máme, dokázali podělit s těmi, kteří to potřebují, abychom nelitovali nějaké vydané finanční částky nebo času věnovaného potřebným.
A pokud nás slova o Božím soudu ještě stále znepokojují, připomeňme si, že naším soudcem bude Kristus, pastýř, který miluje a opatruje své ovce, hledá a přivádí zpět ty zatoulané, polámané obvazuje a nemocné posilňuje, je dobrý a jeho milosrdenství je věčné.