Po barvitém popisu zkázy Edómu ve 34. kapitole, čteme v dnešním úryvku z proroka Izajáše, jak se Boží moc a sláva projevuje jako zachraňující a životodárná. Nejsou zachráněni jen jednotliví členové Izraelského národa, ale celá země kolem nich je proměněna. Z bezvodé pustiny se stává kvetoucí země, která udivuje a dává radost svou krásou. Krajina, která je vlídná pro život a může přinášet užitek: místo šakalů tam může odpočívat dobytek a z trávy se stane třtina a papyrus.
Lidé z Blízkého Východu i jinde v poušti mají zkušenost s tím, jak rychle se poušť může proměnit v nádhernou záplavu barevných květů, když přijde déšť. Déšť ale přichází jen zřídka a na krátký čas rozkvetlá poušť se opět pomalu mění v nehostinnou pustinu. U Izajáše se ale nejedná o krátké období radosti a krásy, ale o trvalou proměnu. V pustině vytrysknou vody a potoky a rozkvetlá země bude jásat.
Pustina má zvláštní význam pro lid Izraele a jeho vztah s Bohem. Pustina je místem útěku a prvních prožitků svobody po útěku z Egypta. Je to místo, kde žijí nebezpečná zvířata, vody je málo a nic užitečného tam neroste. Pustina je místem vydanosti. Je snadné tam zabloudit a ztratit se. Je ale zároveň místem, kde se lidé učili důvěřovat svému Bohu. V pustině je Bůh nesl (Dt 1:31), nakrmil je (Ex 16), and dal jim vodu (Ex 17).
Vytržení nebo i vykročení z našich každodenních starostí i jistot do místa, které je nesličné, ale kde nás nezahlcují desítky drobných rozptýlení, může i nám pomoci uvědomit si, co Bůh vykonal v našem životě a s větší důvěrou se otevřít jeho dalšímu působení.
V závěru dnešního 1. čtení se pak objevuje ještě jeden obraz. Obraz cesty vedoucí skrze proměněnou zemi. Tím největším a nejtoužebněji očekávaným zázrakem není pro lid Izraele rozkvetlá a proměněná poušť. Stala se sice místem, které vzbuzuje radost a kde je možné spočinout. Pro Izrael je ale větším zázrakem cesta, která skrze ni vede ze zajetí domů na Sión. Bezpečná cesta, na které je Bůh chrání od všech nástrah. Cesta, která je tak zřejmá, že na ní nikdo nezabloudí, a na které je možné důvěřovat i ostatním poutníkům.
Zkušenost Izraele s Boží záchranou byla často spojena s mocným zásahem, který vzbuzoval úžas. Bůh mnoha zázraky, které ukazovaly jeho moc, vyvedl Izrael z Egypta. Vysvobození z babylónského zajetí, které prorokoval Izajáš, proběhlo skrze mocného perského krále Kýra. Perský král přemohl jejich nepřátele a povolil jim návrat do Jeruzaléma a obnovu chrámu. I proroctví předpovídala, že konečná záchrana přijde skrze moc a slávu mesiáše, která všechno promění a lid uvede v úžas.
Jan a jeho učedníci příchod mesiáše očekávali. Jan hlásal, že přijde velmi brzy. Bude silný a nekompromisní: „Sekera už je přiložena ke kořeni stromů“ (Mt 3:10) a „ten, který přichází za mnou je silnější než já; … On vás bude křtít v Duchu Svatém a ohni“ (Mt 3:11). Jan pokřtil Ježíše v Jordánu a byl svědkem toho, že se Bůh k Ježíšovi přihlásil. Ježíš pak ale nepůsobil jako král a mocný vládce, kterého předpovídala proroctví.
Odešel z Jeruzaléma, místa chrámu a centra náboženské autority a začal své působení v Galileji (Mt 4:12). Ježíšovo působení přineslo záchranu a změnilo život konkrétním lidem. Konal znamení, která byla součástí obrazu zachraňujícího Boha už u Izajáše: vracel zrak slepým, sluch hluchým a uzdravoval chromé… Ale aspoň na první pohled se nestalo nic, co by mělo význam pro celý Izraelský lid. Nerozkvetla poušť, nebyla nastolena spravedlivá vláda, nezmizelo utrpení. Sám Jan byl vsazen do vězení a nestal se žádný zázrak, který by ho osvobodil, ani nepřišel žádný trest na jeho věznitele. Jan a jeho učedníci se mohli cítit zklamaní a možná i trochu zmatení.
My můžeme mít podobné pocity jako Jan a jeho učedníci. Věříme, že Bůh skrze Ježíše zachránil nás i celý svět, ale kolem sebe vidíme více utrpení než znamení záchrany. Planeta i příroda trpí mnohdy bezohledným lidským zacházením. Miliony lidí žijí v oblastech konfliktu nebo totality a další miliony se z takových míst snaží dostat. Modlitby mnoha dobrých lidí zůstávají aspoň zdánlivě nevyslyšené. Občas nás sice na cestách ohromí krása Božího stvoření při pohledu na majestátní štíty hor nebo rozkvetlou alpskou louku. Máme radost z toho, že nějaký charitativní projekt navzdory očekávání a nepříznivým okolnostem dokázal dát naději lidem v jedné vesnici nebo uprchlickém táboře. Je ale snadné vidět to všechno, spíše jako osamělé ostrůvky smyslu v moři nesmyslu, jak to vyjádřil Václav Havel, nebo jako na krátkou dobu rozkvetlou poušť, která se nejspíš brzy vrátí ke své nehostinné podobě, než jako znamení nové éry Božího království.
Jan se ale ve vězení ve chvíli pochybností a zmatku obrací na Ježíše tak přímo, jak mu jeho současná situace umožňuje. Posílá za Ježíšem své učedníky, aby se ho zeptali, zda on je ten, který má přijít. Jan má pochybnosti, ale ptá se a zůstává otevřený. Je ochoten přijmout, že Ježíš je ten, kterého očekává. Že Ježíš je ten, skrze kterého přichází záchrana. Snad nám stejně jako Janovi může pomoci závěr Ježíšovy odpovědi. Blahoslavený je ten, kdo by se nade mnou nepohoršil. Ten, pro koho nenaplnění vlastních očekávání není kamenem úrazu a důvodem k odmítnutí. Ten, kdo dokáže přijímat záchranu v takové podobě, v jaké se mu dostává, i když mu nespadnou okovy z rukou a nerozboří se zdi vězení.