Slavíme a připomínáme si opravdu radostnou událost, která hnula dějinami světa. Bůh přišel přímo k lidem, v Ježíši z Nazareta se stal jedním z nás. Co se vlastně stalo? Jak to zasáhlo tehdejší svět a jak ten současný včetně nás? V dnešním evangeliu jsme slyšeli působivý příběh (už ani nevíme pokolikáté), který začíná jakýmsi – dneska bychom řekli – historickým – notářsky stvrzeným záznamem statistického úřadu, o účasti Josefa a Marie (jemu zasnoubené manželky) na sčítání lidu „tehdejšího známého světa“ (tedy římského impéria). Příběh dále pokračuje poeticky popisovanou událostí sdělující narození dítěte, které se stane Zachráncem světa – Kristem Pánem.

Lukášem sdělovaný příběh by se mohl mnoha posluchačům či čtenářům jevit jako velkolepý zázrak či div, nebo naopak jiným jako něco naprosto nemožného, aby se to tak událo, právě pro množství zúčastněných postav pozemské i nebeské sféry – pastýřů, andělů, množství nebeského vojska a to za doprovodu četných znamení a pravděpodobně i historických nesrovnalostí.

Ano, my věříme, že se stal zázrak kosmických rozměrů. Bůh přišel k lidem tak blízko, jak jen to je možné. A žalmista vybízí k nekonečné oslavě a hlásání této zprávy do celého světa „Nebesa se zaradují, rozjásá se země…“.

Buďme vděční a oslavujme našeho Pána za to, že jsme byli obdarováni vírou přijmout tuto skutečnost Boží blízkosti, stejně jako mnozí proroci, kteří jej očekávali, včetně Jana Křtitele, včetně Ježíšových současníků a nakonec ji přijímáme také my. Značnou část svého života jsem totiž balancoval mezi těmi oběma variantami pohledu na Lukášův příběh (které jsem již zmínil). Až do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že každé velkolepé a vynikající dílo má určitou formu a v sobě skrytý příběh – má poselství ducha. Každé dobré hudební či literární dílo, každý dobrý plod výtvarného umění (obraz či socha) nese v sobě sdělení či zvěst, kterou chce autor sdělit posluchačům, pozorovatelům, obdivovatelům. Za všemi prostředky a technikami, jimiž autor dílo tvoří, za tóninami či materiálem, které při tvorbě používá, je skryt duch jeho tvorby, nosná myšlenka, smysl jeho sdělení.

Lukášovo evangelium přijímám jako zvěst a dobrou zprávu o víře následovníků Ježíše z Nazareta. Toho Ježíše, s nímž mnozí žili kus jeho pozemského života, s nímž prožívali radosti, moudrosti i poučení jak žít, jak projevovat lásku mezi sebou i vztah k našemu společnému milosrdnému Otci. Jako dobrou zprávu o Ježíši, o němž, navzdory jeho nejasnému pozemskému původu, také mnozí skutečně věřili a věří, že po jeho umučení a ukřižování jej Otec povolal k novému a věčnému životu, aby ho mohl následovat každý člověk do věčně trvajícího „království nebes“. Tuto víru v Zachránce, prožívanou a vyznávanou již bezmála 40 – 50 roků, Lukáš zaznamenává, aby posilovala v naději nejen jeho současníky, ale všechny budoucí generace napříč všemi národy.

Poetická forma, kterou si autor zvolil, se v tomto kontextu přece jen nakonec může jevit jako příhodná a nadčasová. Zvěstuje víru svých současníků a podporuje přesvědčení těch, kteří zaslechnou, že Ježíšův příběh je ukotven v dějinách lidstva, boří případná nebo reálná zpochybnění, že by se mohlo jednat o nereálný mýtus. Vyznává zde, že v Ježíši jde o skutečného člověka, který se narodil skutečné pozemské matce Marii a žil v rodině a že svým bezpodmínečným naplňováním Boží vůle až za hranici smrti se stal Bohu milým.

Proto už nám tedy jednání pastýřů lukášovské poezie nemusí nutně připadat jako v pohádce, ale jejich aktivity nám mohou připomínat také naše reálná adventní očekávání, kdy na hlídkách ponořených do jakési temnoty při naši práci a v našich životních situacích, v našich každodenních starostech najednou zaslechneme (pravděpodobně každý jindy a jiným způsobem) hlas andělského posla, že se právě pro mne v Betlémě (možná někde jinde) narodil Spasitel a že:  „Náhle se s andělem objevilo množství nebeského vojska chválícího Boha a zpívajícího: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení“. Ano, najednou si uvědomíme, že nebeské vojsko už neprovolává bojové pokřiky, jak by se od vojska čekalo, ale nechává rozeznít oslavnou harmonii Božího zalíbení v lidech, kteří se mají stát navždy jeho obrazem, rozeznít harmonii ujištění o daru světla, pokoje a radosti, daru, který zvítězil jednou provždy nad temnotou. Možná nás tato zvěst také notně překvapí nebo vyděsí a pak i nám se budou hodit různá znamení, kterým porozumíme a která nám přinesou upokojení a následnou radost prozařující vše kolem nás. Podobně, jako mohla oslovit tehdejší v Duchu otevřené lidi různá znamení, srozumitelná jejich víře formované prorockými očekáváními a nesoucí otisk naplnění věřené pravdě. Prostě, sláva Boží „z výsosti nebes“ se rozšířila k těm, kteří to tak přijímají. Rozšířila se i ke mně, protože i se svými blízkými i bližními poznáváme a zakoušíme na mnoho způsobů, že Bůh má opravdu v lidech zalíbení. „Nebe“ dává lidem najevo, že událost přiblížení se Boha lidem tak blízko, jak jen to je možné, je jedinečná, vše přesahující. Dokonce i naše chápání, ale přesto stojí za to, aby se tato zpráva šířila „ke všem národům“.

Kéž se stane i naším úkolem – naší misí, jak se poeticky a ve zkratce vánoční příběh dle L uzavírá:  Ježíšova matka Marie, si počátek tohoto podivuhodného příběhu prožila hned v počátku, ve svém těhotenství, přes porod svého dítěte až do chvíle prožívané pod křížem, až do „doby“ kdy „byl vzat k Otci“, a zajisté o něm nepřestávala přemýšlet až do své smrti a uchovávala si tuto zvěst „nebe“ a rozvažovala společně se svými blízkými o všem, co se vlastně stalo; kéž se tedy stane také naší misí uchovávat si tuto zvěst „posla nebe“ a rozvažovat o ní nejen každoročně periodicky s církví jako připomínku vyvrcholení adventu. Ale s důvěrou a pokorou rozvažujme o Lukášově „vánočním příběhu“ jako o vyslovení povelikonoční víry Ježíšových následovníků – tedy „zástupů věrných“ pokřtěných, –  víry spoléhající se trvale na Zachránce skutečně přítomného v tomto světě. Naše víra ať je ryzí, nespoléhající se na vlastní zásluhy, ale otevřená sdělením původce Božího vtělení – totiž Božího Ducha, že jen z Boží milostí se skrze Ježíše Krista stáváme dědici naděje věčného života. Křtem jsme se stali příjemci stejného dědictví. Radujme se z toho, nebojme se, On se narodil právě pro nás, pro naší záchranu. Ano, stal se zázrak kosmických rozměrů. Bůh přišel k lidem tak blízko, jak jen to je možné. Poskytnu mu také místo pod „vlastní střechou“ skrze znamení, kterému rozumím?