Záchrana v čase a mimo čas

Martin Šály
Jr 31,7-14; Ef 1,3-14; J 1,1-18
5. 1. 2019, Klíček
2. neděle po Vánocích

Lekcionář nám na dnešek nadělil v evangeliu i druhém čtení hymnické, patetické texty, které míří daleko za obzor každodenní lidské zkušenosti, mimo prostor a čas. Janovo evangelium nabízí posluchači zvláštní úvahu o předdějinách, o počátku všeho. List Efezským předkládá k věření vizi jakéhosi alternativního vesmíru, neviditelného duchovně – mystického světa, jehož součístí je i všechno viditelné a ve kterém vládne kosmický Kristus. Ale i Jeremjáš v prvním čtení míří vlastně mimo prostor a čas lidské zkušenosti. Píše svůj text za situace, kdy Židé ztratili svou samostatnou národní existenci a odcházejí do zajetí. V situaci zmaru Jeremjáš kreslí utopickou, rajskou vizi světa, ve kterém bude všechno dobré, ba lepší než bylo v těch nejlepších časech dříve. V tom novém světě se budou mít výborně i slepý s chromým, což pro ně v tomto světě úplně neplatí. Jeremjáš hovoří k těm, kteří ztratili svou osobní svobodu, životní, národní a náboženskou perspektivu. A klade jim před oči perspektivu jinou – perspektivu dobrého, bas skvělého budoucího světa, který jistě přijde.

Při bližším ohledání všech textů se ukáže, že se také zaměřují na když ne beznadějnou, tak přinejmenším obtížnou situaci svých posluchačů. Jan řekne třeba: Přišel do vlastního a jeho vlastní ho nepřijali – míní tím situaci, kdy židé nechtějí mít s Kristem a těmi, kteří v něj uvěřili, nic společného. V hymnickém prologu k Janovu evangeliu tak vytušíme spoustu bolesti z odmítnutí ze strany tradičních židů. A křesťané, alespoň podle dnešním textu, nezůstávají nic dlužni – pokud na počátku bylo slovo, které se pak vlastně zmaterializovalo v Ježíši z Nazareta, je to pro tradičního žida pohoršení – pro něj na počátku prostě stvořil Bůh nebe i zemi a žádný Kristus sem nepatří, takováto slova musí tradiční židy jen dráždit. A další, kteří budou tímto hymnickým prologem podrážděni, budou učedníci Jana Křtitele, kteří jsou stále v době, kdy Janovo evangelium vzniklo, aktivní a po vzoru svého mistra Jana vytrvale očekávají příchod Božího království. Ti považují Ježíše za jednoho z učedníků Jana Křtitele a přinejmenším se pousmějí, když někdo tvrdí, jako dnešní text, že prý Jan řekl, že Ježíš sice přišel po něm, ale byl dříve než on.

A aby toho nebylo málo, také za listem Efezským můžeme vytušit potíže a konflikty. List Efezským byl velmi pravděpodobně napsán podle listu Koloským, kde se hovoří o jakési „herezi“, se kterou se křesťané musejí potýkat. Autorovi listu Efezským téma zřejmě velmi rezonuje, když napíše text, který ústí podobným směrem. Nevíme přesně, co ona „hereze“ byla, ale je možné, že křesťané byli opovrhování ze strany těch, kteří se považovali v jiném náboženství za duchovní lidi, skutečné mystiky světa. Je dokonce možné, že církve listu Koloským a Efezským přišly o své lídry, kteří na nějakou mimo-křesťanskou vznešenou „duchovní“ cestu přešli. Nezmiňují se zde totiž žádné autority – možná v církvích těchto listů zůstali jen obyčejní křesťané, kteří se cítili najednou méněcenní. A autor listu Efezským tedy nabízí těmto takříkajíc obyčejným lidem pohled na vznešenou kosmickou realitu, která není vidět, ale jíž jsou tito obyčejní lidé už součástí.

Vypadá to tedy, že všechny tři dnešní texty nabízejí cesty – různé cesty – jak získat naději v situacích, které jsou těžké.

Pokud si tedy uděláme jakousi inventuru, pak všechny texty vlastně navrhují vystoupit z lidského času nebo prostoru, ač návrhy, které slyšíme představy lidského času a prostoru využívají.

Evangelium nabízí pohled dozadu – až na počátek všeho. Budeme dnes obnovovat manželské závazky: nevím, třeba jsem tady sám takový, který se občas potřebuje podívat na začátek, do času, kdy jsem svou ženu poprvé uviděl a na to všechno, co pevně zakládalo náš vztah – to mne povzbudí pro přítomnost. A nejen manželství, ale jistě úplně všechno, co je dnes, bylo nějak pevně založeno, bylo to vše velmi dobré, u všeho byl Kristus, říká dnešní Jan. Jestliže minulost všeho byla Kristem kryta, pak to vrhá dobré světlo na jakoukoli přítomnost: hledím-li nazpět, kdy všechno bylo velmi dobré, pak a to dobré jistě přeci jen nějak přetrvává i v přítomných těžkostech a ne-dobrotách. Pohled na dobré začátky všeho je nabídkou, jak přítomným těžkostem dát smysl.

Jeremjáš se v dnešním textu dívá dopředu. Ona vize skvělého budoucího světa nabízí vytáhnout mysl i srdce z tragédie přítomnosti. Budeme zářit nad Hospodinovou dobrotou, nad obilím, novým vínem a olejem, nad mláďaty bravu a skotu. Taková naděje, třeba i utopická, mění vnímání současnosti.

List Efezským také hledí dopředu, ale hlavně zůstává v přítomnosti a nabízí jakoby průhled do jiného prostoru, za kulisy tohoto světa a života, jak ho běžně vnímáme. Náš svět s jeho strastmi je vlastně stínohra, v tom skutečném světě, který není vidět, už jsme vykoupeni, už jsme v něm vstali z mrtvých, jsme tu svatí a bez poskvrny, synové a dcery Boží v Kristu. Vše viditelné, co by tomu snad neodpovídalo, ať ustoupí do pozadí!

A nejen autoři dnešních textů, ale každý z nás jistě hledáme ve svém životě opory a naděje, a každý to zkoušíme trochu jinak. Snad s pohledem upřeným dozadu hledáme pevné základy toho, co se zdá nyní nepevné. Možná s pohledem naděje upřeným do budoucna vyhlížíme dobré vyústění toho, co je nyní jeví nedobré. Nebo snad tady a teď hledáme skrze potemnělou přítomnost světlo jiného světa, který tmu tohoto světa vtahuje do sebe.

Takže si při začátku nového roku obnovme, uchovejme a rozvíjejme naše strategie, jak dát naději a smysl věcem, jejichž smysl nějak potemněl. Ať už to činíme tak či onak, můžeme přitom věřit a doufat, že tma světlo nepohltila a nepohltí.