Vyhlížet záchranu

Jan Konzal
Ab 1,1-4; 2,1-4; Ž 119,137-144; 2Te 1,1-4.11-12; L 19,1-10
3. 11. 2019, Klíček
31. neděle v mezidobí, cyklus C

Žalmista vyznává, že Boží spravedlnost je mocná a spolehlivá. Právě v tom spravedlivém Bohu i my dnes trváme, dýcháme, jsme. Jak se pak může stát, že zakoušíme tolik zlovolné lidské svévole a Božího mlčení k tomu?

Proroci po celou éru Staré smlouvy ohlašují, že Poslední soud nad každým přijde. Celá tradice Staré Smlouvy nás informuje, že záchrana je sice možná, ale ani pro boží lid není laciná. I v Dobré zvěsti Matoušově varuje Jan Křtitel ty, kteří se už rozhodli pro pokání a čekají u Jordánu na křest: Plemeno zmijí)! Kdo vám ukázal, jak utéci před nadcházejícím hněvem? Vydávejte tedy ovoce svědčící o pokání. A nedomnívejte se, že si můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham.“Sekera je už přiložena ke kořeni stromů; každý strom, skterý nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ V dnešním úryvku z Abakuka jsme však slyšeli, že pokud spravedlivý čeká, až jej Boží spravedlnost obhájí, může čekat i únavně dlouho. Pokud tedy my sami jsme ještě nezačali s přiměřeným a účinným pokáním – jsme přece v zásadě slušní lidé, žádní vyděrači –  pak už teď nevědomky vězíme ve dluhové pasti, protože ani neumíme nějakou záchranu vyhlížet. Je to totiž náročné umění, které se už ani z kazatelen neučí.

Také Zacheus byl dalek vyhlížet nějakou záchranu. Byl se svým osudem spokojen, peníze mu propůjčovaly nad ostatními takovou moc, jakou potřeboval. A tak Ježíše vyhlížel nikoli jako zachránce, ale ze zvědavosti. A proč jde o příběh, který patří do Dobré zprávy? Ježíš jako prorok Nové Smlouvy na tom příběhu deklaruje novou strategii Boha spravedlivého. Protože už nejsme schopni zbavit se vin v minulosti nahromaděných, pak nás může ospravedlnit už jen ten Poslední soudce. Tak, že nám dá milost.

Není to chiméra, vymyšlená náboženskými teoretiky. Hlásal to už apštol Pavel na základě své drsné zkušenosti při misi do Damašku: A už Ježíš sám, když vyslovil podobenství o dvou zadlužených služebnících: Když je člověku odpuštění nad jeho síly, může jej dluhů zbavit spravedlivý Bůh svým božsky dimenzovaným milosrdenstvím. Jistě, takový postup není boží povinností, jak Ježíš upozorňuje. Bůh je suverén spravedlivý i milosrdný. Ale Podobně jako u lidí, i Bohu je některý člověk prostě milý. Merzi vzájemně milými panují vztahy trochu odlišné od vztahů obvyklých. Když Ježíš odpoví na Zacheovu pouhopouhou zvědavost oznámením, že bude s celníkem stolovat, oznámil Boží prorok všem kolem, že přijal veřejného hříšníka za svého přítele. Lukášovo evangelium doprovází  prorocké znamení přátelství platného na zemi i na nebi slovy: „Dnes se tomuto domu dostalo spasení, protože i tento člověk  je syn Abrahamův.“  Stalo se to tak nikoli dík pokání nebo jinému vstřícnému kroku veřejného hříšníka, ale z milosti, spása jevždy událostí milosti. Šokující? Jistě. Svědci toho příběhu tenkrát strnuli, ti Zákona lépe znalí rovnou nahlas reptali.

Nás dnešní texty Písma nešokují, ale svým souzněním vyzývají, abychom v takovou milost doufali, abychom příchod spravedlnosti překonané milosrdenstvím dychtivě vyhlíželi. Děje se to vírou slovu Božímu a Božím činům v dějinách spásy. Vírou ve vzkříšení našeho autoritou prokletého Pána. Vírou, že i „můj vykupitel žije“ a chci ten požehnaný příchod našeho spasitele slovem i činem vyhlížet, navzdory bojištím, hurikánům a stěhování národů.