Úryvky z Písma, které jsme dnes slyšeli, mají jednu společnou myšlenku – Hospodin je lidem věrný. Svědčila nám o tom slova proroka Jeremjáše a také evangelisty, kteří nám zároveň vysvětlovali, proč stojí za to takovému tvrzení důvěřovat.

Důvěrou je ochota spoléhat se na někoho, to spoléhání je odvozováno od vnímání schopností a věrohodnosti toho, komu důvěřujeme. Důvěra se vždycky vztahuje k budoucnosti, a musí se tedy opírat o věci, které nelze bezpečně vědět; je proto také spojena s nejistotou a rizikem. My lidé jsme schopni důvěřovat tomu, koho známe, s kým máme již nějaké dobré zkušenosti,
o kom víme, že se mu můžeme se vším svěřit, že nám pomůže, když to budeme potřebovat. Jsme schopni také začít důvěřovat tomu, o kterém nám řekli ti, kterým již důvěřujeme, že je to ten, který je důvěryhodný a my ho pak jako takého skutečně poznáváme.

Můžeme ale lépe poznat Hospodina, kterého ani nevidíme? K tomu musíme především zavrhnout naše z různých důvodů zdeformované představy o něm a více věřit těm, kteří ho již poznali. Hospodin se nemstí na synech pro chyby otců, odpouští lidem jejich vinu a dává se jim poznat. O tom nás ujišťoval prorok v dnešním prvním čtení.

Velmi blízké setkání s Hospodinem zažil jistě i autor žalmu, který jsme slyšeli. Zakusil, že Bůh mluví, a uchovává jeho řeč i zákon v srdci jako to nejvzácnější, co v životě má.

Autor listu z druhého čtení nás odkazuje na moudrost Božího slova v bibli. Moudrost je umění rozlišovat dobro a zlo. Je to vlastnost, kterou člověk získává, až když se mnohokrát rozhodnul špatně, „spálil se“, dost si protrpěl, až se protrpěl k podstatě. Bible je kniha, kterou právě takoví lidé sepsali – obsahuje jejich životní zkušenosti s Bohem. Může nám říct o tom, jak můžeme svůj život plně prožít. Moudrost Písma je v tom, že nás k takovému životnímu objevu vede. Věříme, že Písmo pochází z  Božího ducha. Při jeho četbě nebo naslouchání pro nás zapsané slovo ožívá a zasahuje nás. Stává se pro nás prostředkem jak se s Bohem setkat i když některým slovům rozumíme až po nějaké životní zkušenosti. Spása – záchrana pro nás spočívá v proniknutí do Božího díla v Kristu. Člověk nahlédne smysl svého života tady i po smrti když pochopí, že Bůh k němu tímto způsobem vykročil a chce ho do své plnosti jednou přijmout. Pokud Bůh člověka stvořil a dal mu poslání, má právo jeho život nakonec celkově posoudit. Velmi výmluvná je výzva autora listu na začátku čtvrté kapitoly. Jakoby chtěl adresátům listu i nám říct: „No tak si konečně uvědomte o jakou velikou a krásnou věc se jedná! Milující Bůh nikoho nezavrhne, to je úžasné! Proto usvědčujte, domlouvejte, napomínejte nebo povzbuzujte. Hlásejte slovo Boží, ať s ním přicházíte vhod či nevhod tj. v příhodný i nepříhodný čas – tedy pořád“. Musíme si ale přitom uvědomit, že na prvním místě musíme slovo Boží hlásat svým životem. Největší podíl našeho hlásání spočívá v tom, jak se chováme, jak se tváříme, jak se díváme na lidi kolem nás, jakým tónem s nimi hovoříme atd. Pokud Boží slovo skutečně žijeme, samozřejmě o něm také mluvíme.

Ježíšova podobenství jsou provokativní a to je také jejich záměr. Ježíš rád provokoval ustálené představy lidí. Aby pochopili, že je třeba stále se modlit a neochabovat v tom, vyprávěl jim podobenství o soudci a vdově, které jsme slyšeli v evangeliu:  Soudce si dělal, co chtěl, nebál se lidí ani Boha a tedy nedělal nic. Nebyl zlý, byl spíše líný. Vdova si mohla nohy uběhat a nezmohla nic, zůstávala bezbranná, její právo zjednáno soudcem nebylo. Přesto za soudcem vytrvale chodila. Soudce si po čase řekl, že se na její záležitost raději podívá a vdově vyhoví, aby ho dál „neotravovala“.

Zkusme si dosadit skutečné účastníky děje: Vdovou jsou učedníci, kterým Ježíš předpovídá různá protivenství a křivdy (v kapitole 17) a oni si říkají, proč s tím Bůh něco neudělá, proč nezasáhne, jsou bezbranní v tom, co jim Ježíš předpovídá. V té postavě se můžeme najít ale také my ve spoustě svých životních situací. Každý si může připadat jako vdova, která nemá zastání a nezmůže nic. Soudcem je Bůh. Je snad líný, a proto nevyhovuje našim prosbám? V podobenství ale soudce není vylíčen jako zlý, on jen nedělá, co by podle představy vdovy dělat měl. Je-li soudcem Bůh, pak to jen z našeho pohledu vypadá, že dlouho nedělá nic, naše žádosti prostě nevyřizuje na počkání. Protivníkem ženy může být cokoliv, co nás ohrožuje, co vnímáme jako křivdu – nějaká nemoc, úraz, představa, že by se nám mohlo dařit lépe.

K čemu nás podobenství tedy vede?

Vede nás k tomu, abychom si uvědomili kdo je kdo. Ve vztahu s Bohem nejsme těmi, kteří by měli předepisovat, co by on měl nebo neměl, ani posuzovat. My jsme ta vdova – na to nezapomínejme! Před Bohem nemáme žádná práva. Jen díky Ježíšovi, v jeho jménu a bez nároků smíme před Hospodina předstoupit s nadějí a důvěrou. Podobenství nás vede také k Božímu zaslíbení. Ta vdova se nakonec pomoci dočkala a dočkáme se jistě i my, Bůh zjedná právo. Není řečeno, že protivníka vyřídí podle našich představ, on rozhodne podle práva.

Podobenství je hlavně o modlitbě. Evangelista chce, abychom o ní uvažovali. Vtipný závěr je kladný. Má smysl se modlit! Je-li člověk upřímně s Bohem spojen modlitbou, pak jde cestou jeho Syna. Modlitba nám pomáhá vítězit nad zlem a učí nás vytrvalosti. Bůh ví, co potřebujeme dříve, než o to prosíme. To pro nás je důležité být v jeho přítomnosti, vědět, že On je s námi. Modlitba je činností, která nás s Bohem spojuje, která trvale z našich záležitostí a starostí dělá záležitosti a starosti nejen naše, ale i Hospodinovy a to je pro nás moc dobrá zpráva.

Modlit se potřebujeme proto, aby náš vztah s Bohem nezemřel, aby se nezastavil v růstu. Dokážeme-li se ztišit, i k nám Bůh promlouvá. Čím víc ho budeme znát, tím je pravděpodobnější, že nás nalezne při svém příchodu stále důvěřující.